Svaly očních víček samovolně zacukaly. Ještě ne. Mysteriovi se prostě chtělo nechat věci tak, jak jsou. Jenže chlad, umrtvující jeho ruce i spoře oděné nohy, ho brzo donutil alespo?? zamrkat. Neproniknutelná temnota okolo na chvíli ukonejšila zmatený mozek: třeba se mi to jen zdálo… Očividně nehodlal zatím řešit, proč tedy polosedí – pololeží vměstnaný mezi stydnoucí kotel a vysoký věšák v chodbě cizího domu.
Protřel si zrak zemdlenými prsty, ulepenými od jakési špíny. Nepřítomně je začal otírat do lemu svého zašlého pláště, marně při tom nutil dezorientovanou mysl urovnat si vzpomínky. Ať dělal, co dělal, poslední záblesk vědomí pro něj představovala jakási hra světel na stěnách známého pokoje.
Nahmatal vedle sebe hladce ohoblovanou desku stojanu, posloužila mu jako opora, aby vůbec vstal. Myšlenkové pochody, zpomalené nějakou podivnou únavou, počaly jemně postrkovat úryvky z večera do souvislého řetězce s podivným koncem. Ano, přišel sem včera – či ještě dnes? – aby… aby… Na povrch zase vyplula vize mrtvého Terraxe. Pak šedá dlažba ulice. Dva půlměsíce třeš??ových úst. Slzy. Tma, ticho. Ale mezi tím…
Duchem zcela mimo sáhl nacvičeným pohybem po klice zdobených dveří do kuchyně. Při dotyku ledové mosazi jím bůhvíproč projel záchvěv strachu, následovaný kupodivu ostrou a jasnou otázkou: „Kde je Léna?“
Pocit sevřeného hrdla ho neopustil, ani když tápavě procházel okolo krbu k dalšímu průchodu. Následující místnost, jak si pamatoval, odděloval jen pouhý závěs. Zkusil tedy látku před sebou nahmatat, překvapeně během toho zjistil, že nedokáže udržet paži rovně. Frází „Je tu zima“ nepřesvědčil ani sám sebe. Mysteriova rozumová stránka začínala znovu pracovat. Určitě si šla lehnout, uklid??oval rozechvělý organismus. Ten ovšem zjevně odmítal poslechnout, co hůř, s každým krokem jako by stále víc jednal podle rozkazů někoho jiného…
Došlápl na koberec. ? edomodrý s černým vzorem, tušil. Sebral útržky racionálních úvah: Po levé straně na stolku by měl ležet svícen… Červený svícen se sedmi rameny… červený jako krev… Stop, to sem nepatří!
Neohrabaně hmátl kamsi před sebe, dost prudce, takže hledaný předmět cinkl o kovovou hranu stolu. Ještě sirky.
S obtížemi dokázal škrtnout dřívkem po drsné destičce až napotřetí. Jako opilý, vynadal sám sobě skrytě. Zašedlou stěnu rozjasnil bledý svit.
Ve stejné chvíli, kdy konečně zažehl první svíci, jej ale zachvátila neurčitá panika. Náhle se bál otočit, spíš, než předtucha nepřítele, jako by ho děsilo pomyšlení na to, co tam uvidí. Maličký plamínek poskakoval nahoru a dolů. Bělostné zápěstí obtočil zarudlý had… náhrdelník z purpurových perel… slyšel svůj smích a hlas: „Sluší ti!“. Viděl jí před sebou, krásnou, usměvavou, čekající pod jasně bílou vlečkou. Začali tančit, sledoval ten nachový klenot na její hrudi… labutí šíji náhle proměnil západ slunce, jako inkoustem na čistém papíře vyvstaly šarlatové symboly zapomenutého písma… sám je psal… světlo a krev na stěnách…
Zatoužil nevědět, chtěl se bránit tomu, o čem promlouvala jeho paměť. S odvahou zoufalců, beznadějnou, odevzdanou, nahlédl přes rameno.
Od stropu dolů, hrůzná clona předtím a potom, povíval schnoucí cár, tenký, místy téměř průsvitný. Jen několik hnědavých kadeří, které ulpěly nahoře, vypovídalo o tom, že to, co právě pozoruje, není něco, ale kdosi. Prázdný obal, oblek, děsivě mlčící holá místa bez rozměrů života, od krajnici ke krajnici znectěná drobounkými symboly v nejpodivnějších obrazcích. Hnědnoucí skvrně na tepichu trůnila hromada vnitřností. Nejvýše leželo srdce, dekorativně probodnuté větším odštěpkem skla. Odněkud z hlubin času dolehl k Mysteriovým uším jeho vlastní šepot:“Chci tě svléknout…“

Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

  1. Gangleri

    Hawranno, Hawranno! Na co ty nemyslíš… tvé povídky se začínají ubírat jiným směrem – myslím,že předtím to bylo lepší,ale uvidíme, co z toho nakonec bude. Nezbývá než čekat… a doufat… Ale jestli ti to pomůže, je to rozhodně zajímavější než ty moje bláboly 😉

  2. Gandalf

    V tom případě má za sebou Hawranna armádu nemrtvch, které i já jsem hrdým členem. Neb jak řekl Oscar Wilde:
    Kritik (potažmo Critic:-)) neumí nic. Jen říká, jak by to dělal lépe.
    Ale o tom bych se bavil, až nám představíš svoji povídku, báseň nebo jiný literární braq. Milerád si počtu a zkritizuju. Svoje náměty a připomínky zasílej na vbruha@seznam.cz. Už se nemůžu dočkat.
    ALea iacta est – Kostky jsou vrženy

  3. CrCritic

    S tímhle jdi taky na druhou stranu, možná někde u hotentotů budeš uznávanou umělkyní. Knížku? Probůh, ne, musel bych vyhodit do vzduchu každé druho-třetiřadé vydavatelství… Vážně, proč TOHLE publikuješ? Slibovalas děj, ale už i ta ILLONĚCO se mi jeví akčnější. Ještě, že Ti zbyla trocha soudnosti – soudě podle délky. Nemyslíš, že 16 článků je až dost? Nechceš zkusit něco jiného? Třeba… zedničinu?

    • Yuyka

      1. vzdělaný člověk ví, že ILLOCA znamená odpuštění a je to jedna z Hawranniných prvních povídek. 2. nevím, co chceš dělat ty, ale na zedníka by ses hodil mnohokrát víc než Hawranna. 3. zkoušel už jsi někdy psát? 4. Já bych si s chutí přečetla tvojí knihu, až ji vydáš, dej mi vědět, dík.

      • CrCritic

        Aaano, předpověď se naplňuje. Jedna z hawranniných fanynek procitla z polobdění a rozhodla se obětavě bránit svůj ideál. Jako nemrtvá, holčičko. Jako nemrtvá.

      • Yuyka

        tsss, že na mfantasy občas zavítá někdo ne docela normální, to je normální(to jsme totiž asi všichni my autoři.) Ale že sem přijde nějaký idiot aby otravoval a plýtval místa komentářů jenom tak, aby naštval, to mě napadlo teprv nedávno, kdy se tady objevil critic. Jdi někam jinam, nikdo na tebe není zvědavý. Jo, a díky za to přirovnání, ono se na mě celkem hodí, nemrtvá… no jo, proto, že mě nic nezabije. Otravuješ, ale já pořád žiju, nic si z tebe nedělám, jenom se snažím re-a-go-vat na tvé pitomé poznámky. Tak táhni a neotravuj.

Leave a Reply