Hlavu opřenou o sevřenou pěst, pokoušel se dát najevo jakékoliv emoce. Marně. Svět jakoby přestal být skutečný, vykladač už nevládl vlastním tělem. Zbyla tu jen jeho týraná duše – nebo možná míň, jenom myšlenka. Přání. Zemřít. Nebýt. Nikdy se nenarodit.
„Výborně.“ Pravil spokojený hlas v jeho lebce.
Přeludy. Halucinace. Začínám šílet.
„Ne, chlapče.“
Vyznělo to otcovsky.Že by mé horší já?
Krutý smích v odpověď připadal Mysteriovi povědomý. Tehdy ale vycházel jeho ústy.
Osoba uvnitř asi sdílela jeho myšlenky: „Konečněs´na to kápnul, kamaráde! Že ti to ale trvalo!“
Naprosté šílenství.Kdo jsi?
„Teda, tvoje vedení mít, to abych radši každý ráno přemejšlel, kterou nohou vstanu další den z postele! Co myslíš? Tvoje křivonosá sestřenice z druhýho kolena?“
Zabil jsi jí.
„Tvojí sestřenici? Děkuju, ne.“
Zabil jsi Lénu.
Zřetelně postřehl ušklíbnutí: „Tu? Ne, příteli. To ty.“
Nelži.
„Dobře. TVOJE ruka. Já se jenom bavil.“
Proč? Co ti udělala?
„Tys to nepochopil, viď? Jsi strašně nudný, když se ovládáš. Potřeboval jsem trochu povyražení, nechat to na tobě, odejdeš a ani na ní nešáhneš.“
Nenávidím tě.
Další ledový chechot. „Možná. Jenže zamysli se. Ten dům je teď prázdný. Terrax má ve sklepě za sudem piva tři truhly zlaťáků. A soudci mají rádi lesklé kulaté cenné věcičky. Ženský taky. Můžeš se stát váženým občanem tohohle zapadákova, s mou pomocí-„
Nenávidím tě.
„Já vím. To už jsi říkal. Neskákej mi do řeči, prosím. Můžeš-„
NENÁVIDÍM TĚ, ZRŮDO!
Konečně, konečně nějaký pocit! Zášť cloumala a otřásala celým jeho tělem. Dokonce i démon uvnitř se zdál poněkud vyvedený z míry.
„Však ty se uklidníš.“
NIKDY! Mysterius znovu alespoň trochu koordinoval své síly, což přinutilo jeho protivníka změnit taktiku.
„Dohodneme se.“ Zaševelil sladce. „Ukážu ti umění, které JI přivede zpátky k životu. Ach, promiň mou nezdvořilost – mé jméno zní Letifer. Letifer Velký, vládce světa.“
Skromný titul. Co děláš v mé hlavě?
„Nechceš znát způsob, jak Lénu oživit?“
CO TU K ČERTU DĚLÁŠ?!?
„No tak. Každý musí někde žít. Ty máš svou chaloupku u hradeb, já tvé ctěné údy.“
Parazite!
„Preferuji spíše VYLEPŠENÁ FORMO ŽIVOTA. Jsem jen obyčejná bytost s pudem sebezáchovy, jako my všichni.“
Jak ses tady octl?
„Vážně, moc bystrosti jsi nepobral. Vytáhneš chlápkovi kudlu z plic a on ti po pár hodinách odevzdá kořist. Nic?“
Může za to ta dýka. Věděl jsem-
„- že na ní nemám sahat. Máš ponětí, kolik ubožáků před tebou už tohle mlelo?“
Nebesa…
„Třiačtyřicet, chlapče. Chceš je vyjmenovat? Kam až mi paměť sahá, byli to takoví tupci jako Damné. Ten chudinka pocházel z rodiny upoceného havíře, věděls´to? Vyrůstal se sedmi bratry – ti mu začali přinášet kloudný užitek až po smrti. Stejně tak jeho rodiče. Vesnice. Půlka království. A ten nevděčník si uprostřed bitvy klidně umře! Proč zrovna já mám takovou smůlu? Považ – čtyřicet tři jmen už má duše vytáhla z bláta, přivedla k dokonalosti – všechno bezvýsledně. Můj skvostný nožík jim dává příznivce, má chytrost, lstivost a ambice ten zbytek. Ty ještě váháš?“
Ne. Myslím, že mám zcela jasno.
„Věděl jsem, že s tebou bude kloudná řeč. Vykladači Tarotu bývají hloubaví.“
Jediný dotaz, ano? Po smrti svého pána, všichni jím vytvoření nemrtví…
„Se rozpadnou na prach.“
Před očima měl rozprostřený Keltský kříž, pradávný způsob zjišťování budoucnosti pomocí karet či symbolů. Veškerou svou vůlí se pokoušel vybavit těch posledních pár souvislostí. Cítil v sobě podivnou energii, pečlivě utajenou před tím druhým, hledal cestu v temné džungli osudu… Představa se vyjasnila tak pozvolna, jako by opravdu obracel tarotový list.
Čin, náhlý a Letiferem nepředvídaný, vyčerpal Mysteriovy poslední svobodné síly. Nadlidskou rychlostí totiž zašátral v kapse; věc, jenž svírala jeho nejistá ruka, házela stříbřité odlesky.
„TO NEUDĚLÁŠ!“ Zaječel její stvořitel zděšeně, čímž ještě utvrdil vykladačovy dohady.
Obyčejná bytost s pudem sebezáchovy…
„NECH TOHO!!!“
Jeho vůli jako by cosi zpevňovalo zevnitř: čím míň si to Letifer přál, tím víc nabývalo vykladačovo odhodlání na účinnosti. Hrozivě pomalu namířil hrot bledého ostří. Vzduch mezi zaťatou pěstí a vyčerpaným hrudníkem zatuhnul v neproniknutelně pevnou masu, krájel ji však s nesmyslnou energií smrtelně zoufalého člověka, veškeré vědomí upnuté k jediné větě:
… jako my všichni.
Ohlušující jekot naplnil slábnoucí duši hřejivým dojmem úspěchu, dlaň promnula už jen pouhý popelavý prach. Mužovo tělo klesalo dolů, mírně předkloněné, zachumlané v levném kabátu, nasátém horkou tekutinou. Každá entita touží přežít. S výjimkou jedné.

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. tucna

    Kritika v tomto případě není vůbec na místě, neb je neopodstatněná. Dílo smysl dává, veškeré části krásně zapadají do kompletního celku. Námět je výborný a skvěle zpracovaný…Snad jen jediné – mohla jsi to rozepsat na více částí. Nevím jestli jses nechala zvyklat "inteligentními" poznámkami CrCritika, ale přijde mi to, na tak výborný nápad, krátké. Každopádně pevně věřím v pokračování tvé spisovatelské kariéry!

    • hwrnn

      Chvála je paví peří ve vějíři… Děkuji. O délce cyklu Letiferovy dýky: Psala jsem to pod přímým vlivem událostí okolo, je to vlastně takový metaforický pohled do minulosti, která se tím vyřešila a uzavřela. Takže ani kdybych chtěla, víc toho nebude, protože toho víc nebylo… A každopádně mám teď v tvorbě volnější ruku.

  2. Istimor

    To bylo pěkný. Nesdílim názor s tim – hahahahm… – kritikem. Povedla se ti dějiová linie. Taky mi trvalo než mi došlo- Desátá Arkána:) Jo, ale možná, že to nejsou povídky. Je to lyricko-epická proźa s jednou dějovou linií.Takvá neveršovaná poema ruského romantismu:)
    Jo a defince kritika (výňatek): ….., který celkově
    zhodnotí obsah a ZDŮVODNÍ své tvrzení, které by mělo…..
    Vemu to zkrátka:Je to tvá nej. série.

Leave a Reply