Ravid pomalu přicházel k sobě.

Jako první zaznamenal všudypřítomné tiché šumění a ostrou vůni svěžího vzduchu. Cítil jak se mu o tvář opírá slunce a ovívá ho jemný vánek. Byl unavený, tak strašně unavený. Otevřel s námahou oči, aby zjistil, že nad ním není nebe nýbrž temný strop a malým oknem ho osvětlovalo vycházející slunce. Barvy se rozplývaly a sluneční paprsky se mu bolestivě vrývaly až do mozku. Únava mu zase zatemnila zrak a jeho mysl zachytila jedinou myšlenku vznášející se v temnotě.

„Lien“, řekl nevědomky nahlas, když ho opustily poslední zbytky sil.

Lien stála na přídi lodi, sledujíc nebeskou klenbu posetou hvězdami. Na východě obloha světlala a zvedal se teplý jižní vítr. Plavidlo pravidelně krájelo vlny, nechávaje za sebou zpěněný pruh.

Probírala v mysli minulé dny. Les, Wolong, přepadení, Isakkův dům, zahrady. Stala se z ní chladnokrevná vražedkyně. Všechno bylo špatně. Jak mohl Isakka, tak rychle poslat svoje zabijáky?! Sotva doběhli do zahrad, byli jim na stopě. Je to snad démon nebo přízrak?

„Isakka, Isakka…“, v duchu si opakovala to jméno. Znělo jako hadí zasyčení, jako svistot otráveného šípu. Ve staré řeči znamenalo „Rychlost“. Výstižné jako všechna jména dávného nářečí. Se jménem jednoho člověka však nesouhlasila – jeho jméno promlouvalo o zchytralosti a samotářství. Skutečnost mluvila o dobrém srdci a upřímnosti.

Lišák…

Vítr zesílil a rozevlál její černou róbu, zrovna když vyšlo slunce. Místo aby ji, jako jindy, potěšilo, nahnalo ji do očí slzy. Lišák… nidy s ním nepozorovala vycházet slunce, jen zapadat. Viděli spolu jen konce. Jen špatné konce. Po tváři jí stékala jediná slza.

„Ravide“, zašeptala a jeho jméno odvál vítr.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

  1. Gangleri

    Hele já jsem četl celou tvojí sérii a je prostě skvělá, ale tohle vypadá jako dobrý závěr. Nevím jestli budeš pokračovat v týhle sérii nebo nějakou jinou, ale prostě piš – máš good styl. Líbí se mi hlavně popisy prostředí, kde se děj odehrává 🙂

Leave a Reply