Darhon byl vysoký pán. Mastné černé vlasy se stáčely k hrudi, pronikavé žluté oči se vpíjely do Sevryxe, mrtvolně bledá kůže, nechutný pach, linoucí se kolem ohnivého arduje. Byl oděn v rudý plášť, který kromě hlavy a vlasů halil úplně vše. Vysoký límec byl zdobený zlatými plameny, které olizovaly Darhonovy tváře. Těžko říct, zda by někdo mohl odhadovat, že Wymart je jeho dcerou. Byla to hezká, svěží, mladičká dívenka, spíše menší postavy. Její kudrnaté vlasy byla jako z mědi a splývaly sotva k ramenům, planoucí korunka, na níž byla vidět jemná práce výrobců, a konečně krásné šaty snad všech odstínů oranžové. Plné rudé rty se roztahovaly v širokém úsměvu, odhalovaly řadu rovných bílých zubů, a prokazovaly tak Sevryxovi Wymartinu příze??.

Mladík ovšem nevěděl, jak by měl odpovědět. Uvědomoval si, že toto musí být sen, ale přesto… všechno se mu zdálo tak skutečné! Pokrčil rameny, nic víc udělat nemohl.

„Dovoluješ si odmítat výzvu mé dcery, tím i ohnivé ardujkyně?!“ vykřikl rozlíceně Darhon. Sevryx rychle zavrtěl hlavou a mával rukama do všech možných směrů, aby dokázal, že své váhání nemyslel špatně. „Ty němý spratku!“ zařval Darhon. Wymartě se úsměv vytratil z jemné tvářičky, nahradil ho polekaný výraz.

„Proklínám tvou postavu,

proklínám tvé věčné mlčení, tvou povahu,

vše, co jest pro tebe typické,

proklínám tě, ať od nynějška vždy, když se pokusíš promluvit…“

Darhonův výklad přerušilo jakési zavytí, zkrátka zvuk, který vydal červený drak, aby se Sevryxe zastal. Sevryx se bál, že tím arduje rozčílí ještě více, ale mýlil se. Zmlkl. „Dobrá tedy,“ řekl tišším hlasem, „když si Wymartu vzít nechceš, nechce tě ani ona. Dnes tě zavřu do kláštera. Budeš tam navždy. Zemřeš tam. V klášteře není život jednoduchý, ale ten tvůj už je natolik zkažený, že snad nemohu vymyslet horší trest, než jakým jsi doposud procházel. Odejdi. Můj drak tě povede.“

Sevryx úzkostlivě hleděl na zvíře. Drak měl v očích cosi uklid??ujícího, proto se Sevryx přestal bát, s myšlenkou, že Darhon měl pravdu. Horší to být nemůže. Ale stále se mu honilo hlavou, proč arduj chtěl zrovna jej provdat za Wymartu. Rychlým krokem kráčel za drakem. Klášter nebyl daleko. Sotva pár desítek metrů. Přes plameny, které je ale ze všech stran obklopovaly, budovu stále neviděl. Tak dlouho, dokud nebyli přímo u ní. Zde drak jemně pokýval hlavou, zvedl své velké tělo a odlétl zpět k Darhonovi a Wymartě.

Sevryxovi přišla naproti jeptiška. Usmála se na něj. Byla jistě velmi mladá, měla velmi hluboké a upřímné oči šedivé barvy. Zavedla Sevryxe do blíého krásného kláštera, který byl opravdu nadpozemsky krásný. Stejně tak uvnitř, jako navenek. Sevryx ale vycítil, že zde mladá jeptiška není šťastná, a přestože má dosti úsměvů pro jiné, sama na sebe zřejmě nemá mnoho času. Chtěl se jí vyptat, co ji trápí. Nemohl. Opět ta jeho němota!

V klášteře strávil sotva týden, a začal si osvojovat všechna pravidla. V duchu se modlil k ardujům, vždy s ostatními. Seznámil se s několika jeptiškami a dvěma mnichy. Největší pozornost však věnoval Glorii, mladé jeptišce, která jej do kláštera uvedla. Byla spíše zamlklá, ale ráda se vším pomohla. Sevryx soudil, že je možná o rok mladší než on sám. Ale nevěděl, na lidi příliš dobrý odhad neměl. V klášteře se mu líbilo. Dokonce by řekl, že spíš než trest mu Darhon daroval lepší osud.

Sevryx si ale nemohl nevšimnout, že vždy o půlnoci, kdy se rozezní zvony, se brány kláštera se skřípotem otevírají. Když to Sevryx slyšel třetí den za sebou, vyhlédl z okna, aby se podíval, proč tomu tak je. Viděl zástup devíti bytostí, čtyři v první, dva ve druhé a tři v třetí řadě. Byly všechny na vlas stejné, i když jim do tváře vidět nebylo. Kryly je totiž kápě hnědých plášťů splývajících na zem od každého z nich. V levé ruce všichni drželi pochode??, kráčeli pomalým krokem, a jakmile poslední řada zmizela, brána se za nimi opět zavřela. Totéž se dělo čtvrtý, pátý, šestý i sedmý den, co byl Sevryx v klášteře. Osmého dne, když do jeho pokoje přišla Gloria, aby mu vyměnila prostěradla, odvážil se a zaťukal jí lehce na rameno. Lekla se, ale když se otáčela, v obličeji jí hrál milý úsměv.

„Milý Sevryxi,“ řekla tichým hlasem, „nemůžeš promluvit, ale tvé oči… jsou tak čarovné! Jistě toho dokáží povědět stokrát více než by řekl obyčejný člověk. Měl by to být dar ardujů… ale já věřím, že ti jej darovaly nějaké jiné, tajemné síly. Ardujové tě nemají v lásce, a nikdy neměli. Ztrestají mne za ta slova, ale tobě to povědět musím. Existují síly, které obývají podsvětí. ??íši Owanna. Jsou mocnější než mistři draků, ale jejich síla se spíše přiklání ke zlu. Lidé se jich bojí. V klášterech je zakázáno vědění o Owanně vyučovat, nebo se o říši byť náznakem zmínit. Má rodina ale byla pohlcena těmi silami. Zmizela v Owanně navždy, byla jsem tehdy malá holčička a ardujové se nade mnou slitovali. Mniši ve zdejším klášteře ze mě vychovali jeptišku. Ale můj osud… raději bych tehdy šla se svou rodinou. Protože být zavřená ve zdech kláštera na věky věků, s jedinou zábavou, která spočívá v uctívání a modlení se za arduje je strašlivý život. Alespo?? pro každou mladou dívku. Nikdy se nesmíme zamilovat. Je to proti našemu řádu.“ Gloria sklopila hlavu, než pokračovala. „Ty bytosti, které sem chodí každý den, přesně o půlnoci, jsou to poslové z Owanny. Vstupují do kláštera a zabíjejí vždy tři nevinné mnichy nebo jeptišky. Hledají mne. Chtějí, abych se připojila ke své rodině, dole, v podsvětí. Ale vždy v dobu, kdy pobývají v klášteře, jsem zamčená ve věži z kamene, nedá se do ní dostat, nemá východ ani vchod. Nikdy nevím, jak se tam dostanu. Začnou odbíjet zvony… a já se ocitám ve věži. Brána se zavírá podruhé… a věž zmizí. Mnohokrát jsem se pokoušela tu podivnou místnost najít, vždy s neúspěchem. A nyní mne čeká nejspíš smrt, za to, co jsem ti řekla. Ale i ta je milosrdná. Tak nevím.“

Gloria skončila. Sevryx pocítil nepotlačitelnou touhu dívku obejmout. Udělal to. Pak jí pohlédl do očí. Své myšlenky na ni zrakem vychrlil rychleji, než by chtěl, ale potěšení, že dokáže komunikovat s nějakým člověkem ho zaplavilo hřejivou radostí.

„Glorie!“ křik starší paní se rozlehl větší částí kláštera a dolehl na Glorii v podobě úděsu v očích. Obrátila se ke dveřím a vyběhla ven ze Sevryxova pokoje. „Glorie, to je neuvěřitelné! Už jsi dávno měla být na ranní modlitbě a ty se místo toho vybavuješ s nějakým… němým. Jak si to vlastně představuješ?!“

„Omlouvám se, Matko, velice se omlouvám!“ volala v běhu Gloria.

„Na to ti omluvy nebudou stačit! Jen počkej. Dnes zemřeli další tři lidé. Kvůli tobě! Jsi zkázou tohoto kláštera, zasloužíš si Prokletí nejvyšší! Nevím, proč jsi stále naživu. Nejvznešenější ardujové tě ušetřili, je to jen díky jejich dobrotě!“ Tuto přednášku už Gloria párkrát slyšela. Nic moc si z ní nedělala, ale musela se tvářit zdrceně, aby to vypadalo, že svou chybu nesmírně lituje. Jeptiška pokračovala, a křičela tak dlouho, dokud nedorazily až k modlitebně. Tam ztichla, hlavou naznačila příchod svůj a Gloriin, a usedla za volnou lavici.

Amrey Istir urfus jare, mils Owanna jir d-Lavrinum´ harvótde.

Mocné Síly rozhodly, temnota Owanny pohltila Vyvoleného.

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

    • Epic

      jde o problém, ke kterému jsem se zatím ještě přes hromadu dalších věcí nedostal – u mnoha článků dochází k záměně některých diakritických znaků za otazníky. Zkusím s tím něco udělat, prozatím můžu leda zařadit do fronty věcí, které je potřeba předělat/vytvořit/dokončit na MFantasy.

Leave a Reply