Vždycky stával u okna a pozoroval keř, který kvetl šípkovými růžemi. Dnes tady byl také, ale jeho zrak nebyl upřen na ty krásné jemné kvítky, nýbrž k sousední zahradě. Byla velká, opravdu rozlehlá. Všude se zelenala šťavnatá tráva a stromy v hojném počtu obklopovaly dřevěný domek. Byla tady i studánka. Skvěla se stříbřitou čistotou, vždyť o ni také majitelka pečovala s přímo ardujskou zručností! Jen žádné květiny na zahradě nerostly. Květiny, do kterých byl Sevryx takový blázen. Kdyby alespo?? jedna malinká pomněnka, fialka nebo i obyčejná sedmikráska kvetla na tom nádherném místě! Nic. Ani sebemenší či sebeprostší kvítek. Že by ta žena neměla ráda květiny? To byla hloupost! Vždyť s takovým vzrušením vždy chválila Sevryxovu malou zahrádku! Kéž by se jí alespo?? mohl zeptat. Ale ardujové ubohého mladíka odsoudili k věčnému mlčení. Snad věděl něco, co vědět neměl. Snad by jinak řekl něco, co říci nemůže. Sevryx se otočil od okna. Byl to vysoký a velmi hubený mladý muž. Měl husté černé vlasy a bledou pleť. Tak bledou, až vypadala nemocná. Nedávno oslavil své jedenadvacáté narozeniny. Sám, smutně a opuštěně. Byl to samotář. A kvůli své němotě nemohl prosit arduje, aby mu navrátili řeč. Aby ho alespo?? trochu přiblížili světu. Například ta dívka, kterou měl tolik rád, nedokázal jí to říct. A ona si ho proto nevšímala. Nebo jeho matka. Umírala, Sevryx jí mohl pomoci. Stačilo zavolat sousedy, aby pomohli. Jsou to lékaři. Ale nemohl. Mlčel. Rozběhl se tehdy do domu. Bylo něco po půlnoci, dlouho nikdo neotvíral.a když konečně otevřel velký svalnatý muž, zfackoval Sevryxe do krve, co prý je ruší při nočním klidu. Byl tehdy opilý, když šel s ostatními do hospody. Sevryx utíkal zpět za matkou, ale byla už mrtvá, když dorazil. Už nikdy neměl vidět její úsměv. Nikdy.

Za co mne tak trestáte?! Volal tehdy k nebesům. Nikdy nepochyboval o dokonalosti a spravedlnosti ardujů. Až tehdy. Na malý okamžik, na zlomek vteřiny k nim vzplanul strašlivou nenávistí. Jistě to postřehli. A jistě mu proto nedopřáli už ani kousek štěstí v životě. Snad až na jeho květiny, keře a zahradu. V ten moment, kdy zemřela Sevryxova matka, se mu prohnalo hlavou na milión věcí. Jen proto, že ovládají draky. Jen proto, že mají takové umění, jenom a jenom proto se nadvyšují nad ostatní! Žijí si ve zlatých palácích a spí v sametových postelích. Myslí si, že nás mohou ovládat, ale to není pravda! Jsou to lži a fámy! A lidé, ti zbabělci, jim to všechno věří! Dracy je poslouchají jako ovečky. ??eknou: udělej požár a draci zapálí polovinu zeměkoule. ??eknou: udělej zemětřesení a draci rozdupou svýma obříma nohama mnoho živého. ??eknou: způsob mor a draci ze svých dálných světů přinesou na křídlech nemoci, bolest, utrpení a nakonec i smrt. Ach, vy zpupní ardujové! Mnoho dalšího, nepopsatelného kdysi cítil. Bylo mu patnáct let. Nikdo o matčině smrti nevěděl, nikdo! A nikomu to neřekl, protože nemohl. Vydělával si potom sotva na chleba, hladověl, byl nucen pít špinavou vodu z potoka. Čistou vodu, kterou koupil na trhu obětoval svým milovaným květinám. Na něj nic nezbývalo. A nemohl studovat, jelikož mu to finanční stav nedovoloval. Toto byl Sevryxův život. Ubohý, smutný. Marně vzpínal Sevryx ruce k nebesům. Marně obětoval své nejkrásnější květiny na oltáře ardujů. Neměli s ním slitování.

Jednoho dne časně zrána, kdy se Sevryx jako každý den vydal do města čistit lodě, aby něco vydělal, byla obloha celá černá. To bylo znamení, že se ardujové zlobí a s největší pravděpodobností se něco zlého stane. Sevryx se tomu ani nedivil. Jen litoval, že jestli přijde požár, shoří mu květiny, jestli zemětřesení, zboří se chalupa a rozpadne zahrádka a jestli mor, zemře on sám. Ta poslední pohroma mu přinášela útěchu. Raději zemřít, než stále trpět. Ale myslel na zahrádku. Kdo by se o ni staral? Květiny byly jeho dětmi, keře jeho sourozenci a stromy jeho rodiči. Zkrátka vším, co si přál mít. S těmito myšlenkami kráčel dál. Pak se ale stalo něco, co by v tu chvíli Sevryx vůbec nečekal. Přímo před ním přistál obrovský rudý drak, který očividně neměl v záměru nic ničit ani pálit. Hleděl na Sevryxe ustaranýma očima a soucitně kýval hlavou. Sevryx, tímto naprosto vyveden z míry ztratil dech. Rychle ho ale opět nabral a zíral na draka.

Co tady děláš? Tvůj mistr tě poslal? Čí jsi? Kéž by mu drak rozuměl! Jakoby ale jeho oči odpovídaly: Mým mistrem je Darhon, pán ohně a slunce. Chci tě odvézt s sebou. Sevryx nevěděl, jestli neblouzní. Nebylo přece normální, aby někdo dokázal rozumět drakům. Tedy někdo jiný než ardujové, samozřejmě. Ale pokusil se znovu. Je-li to sen, užije si ho. Tak, jak to říkávala jeho matka.

Kam? A proč? Ptal se Sevryx pohledem. Do Ohnivého paláce. Darhon tě chce provdat za svou dceru, vysvětloval drak stejným způsobem. Teď si byl Sevryx naprosto jistý, že toto není skutečnost. Usmál se tedy, jakoby to byla největší přirozenost na světě. Bylo úžasné si s někým povídat! Třeba tímhle způsobem. ? ťasten se vyškrábal na drakův hřbet. Rozletěli se, nikým nepozorováni, protože v tuto dobu ještě celá vesnice spala. Letěli dlouho. Sevryx pociťoval lehkou závrať, ale ve skutečnosti to bylo to nejkrásnější, co kdy zažil. Nebylo zvykem, že by se mu zdály sny. Ještě k tomu tak nesmyslné a hloupé. Sevryx se vzrušeně rozhlížel kolem sebe. Načechrané mraky se kupily do kopců a jako nekonečná, bílá, sněhová pěna tvořily obraz tak krásný, že měl Sevryx chuť jej namalovat, přestože to nikdy nezkoušel. Ubíhaly hodiny. Poprvé v životě Sevryxovi připadaly jako vteřiny. Chtěl křičet. Křičet z plných plic. Nemohl. Nevadilo mu to. Roztáhl ruce, zavřel oči a nechal se prudkým větrem ovívat a čechrat černé vlasy. Sotva se stačil vzpamatovat z té nádhery, přistáli s drakem u vysokého paláce. Byl vystavěný nikoliv z kamení, dřeva, zlata či mramoru. Pevné zdi tvořily horké plameny, které ale nemohly ublížit ani smrtelníkovi. Sotva Sevryx ucítil pod nohama znovu pevnou zem, přemohla ho závrať a vyzvracel se na žluté schodiště.

Omlouvám se! Chtěl říct hned potom. Drak jej pochopil. Usmál se a čekal na svého pána. Darhon dorazil za chvíli.za ruku vedl i svou nejmladší dceru. Zářivě se usmívala a radostně vítala červeného draka. Pak pohlédla Sevryxovi do očí a sdělila mu: „Jsem Wymart. Nediv se mému chlapeckému jménu, matka si byla jistá, že jsem chlapec. Nestačila vymyslet dívčí jméno, proto jsem Wymart. Ale docela mi to vyhovuje. Ty jsi Sevryx. Otec nás chce provdat, jelikož tě velice lituje. Prý jsi němý. S??atek se mnou ti umožní řeč. A já ráda pomáhám. Chceš si mne vzít, Sevryxi?“

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Jenny

    Vcelku pekne. Drzis si porad svou vysoko nastavenou latku. A to je dobre. Temnota se mi asi libila vic, ale jeste uvidim co z toho bude. Musim si jeste precist pokracovani. 🙂 Nerada bych tu byla za hnidopicha, ale tohle k tomu proste patri. Dej si pozor na gramatiku! "Dracy" ?!

  2. Hrabě

    Snad trochu pozdě, ale přeci. Dostal jsem odkaz na Tvé povídky od jedné kamarádky. Mám rád fantasy a především se snažím podporovat maldé talenty. Četl jsem všechny Tvé povídky až sem a musel jsem uznat, že jsi opravdu nadaná. Velmi se mi líbil Mág Jab, dokonce jsem uvažoval nad jeho navrhnutím do soutěže Mladý pisatel, ale nechám si tě zrát jako dobré víno. Doufám, že se mi to vyplatí. Každopádně poslední (mnou čtená) povídaka červený drak nebyla špatná. A správně očekáváš mé ale. Přijde mi, že Tvé předešlé povídky co se stylu týček gradovaly. Tohle je stagnace. První část byla vcelku dobrá, ale konec mi přijde došitý horkou jehlou. Trochu nepropracovaný. Jak Tě znám z předešlých povídek, snažila jsi se vždy vybrousit jednotlivé detaily, ovšem tady to trochu moc pokulhává. Promiň, že to říkám tak narovinu, ale byl bych rád, kdyby Ti to bylo ku prospěchu. (Nejhůře si začneš zvykat i na zápornou kritiku, z níž si nesmíš dělat těžkou hlavu a jen občas se nad ní zamyslet.) Doufám, že mne nezavrhneš jakožto svého kritika a pěstitele vína.

  3. <*))))><

    vidím to asi takto: a na hradě se uspořádala veselice, jež trvala sedm dní a sedm nocí… Sevryx se oženil s princeznou, a pokud nezemřeli, žijí šťastně dodnes… myslím si, že nic jiného s tím udělat nemůžeš, bo to stojí za *****. jestli píšeš povídky, bez představy jak budou pokračovat…? jinak je to fakt pěkný

    • Yuyka

      dobře, kdybych to třeba zakončila tak, jako jsi to popsal/a ty, mělo by to jeden háček: proč si pán ohně vybral Sevryxe, slepého ubožáka, aby si vzal jeho dceru, mocnou ardujkyni? Už mám část pokračování napsanou, ale stále čekám na návrhy… Jinak máš pravdu. Často píšu něco, u čeho si vůbec nedám plán na pokračování. a třeba za tři dny si sednu k počítači, přečtu první díl a začnu uvažovat nad druhým. A někdy ani to ne. Někdy píšu, co mě zrovna napadne (věřím, že pak to podle toho taky vypadá:o), jinak dík za posouzení.

  4. Gangleri

    Konečně zase skvělá povídka 🙂 Už jsem si myslel,že se to tu předělává jen na básničky… A musim říct, že to vypadá opravdu na skvělou povídku. Sevryxa je mi opravdu líto! Krásně si vylíčila jeho bídu. Ale jestli má nějaké tajemství, nemůže to prostě někomu napsat? Nemá komu nebo neumí psát? Jo a ty květiny, o který se tak stará, jsou obyčejný nebo jsou alespon kouzelný? Vypadá to fakt zajímavě – jsem zvědvej na pokračování 😎

    • Yuyka

      děkuju:o). Tak 1), Sevryx nemá žádné přátele. Nikoho, komu by se mohl svěřit. Svěřuje se svým květinám (tada aspoň myšlenkama), je úplně sám a nikdo mu příliš nesozumí. A když tak ho jen soucitně poplácají po ramenou a zase odklušou za svou prací. Navíc Sevryx nechce zatěžovat nikoho svými problémy:). 2) No, s těma kytkama… já osobně si myslím, že jsou to úplně obyčejné kytičky, které jenom kvetou a vzbuzují v Sevryxovi tolik radosti. Ale možná bych z nich mohla udělat kouzelné kytky… to není špatný nápad:o), ještě uvidíme. Jo, k té poslední větě, já jsem taky zvědavá!

    • Yuyka

      děkuju:o). Tak 1), Sevryx nemá žádné přátele. Nikoho, komu by se mohl svěřit. Svěřuje se svým květinám (tada aspoň myšlenkama), je úplně sám a nikdo mu příliš nesozumí. A když tak ho jen soucitně poplácají po ramenou a zase odklušou za svou prací. Navíc Sevryx nechce zatěžovat nikoho svými problémy:). 2) No, s těma kytkama… já osobně si myslím, že jsou to úplně obyčejné kytičky, které jenom kvetou a vzbuzují v Sevryxovi tolik radosti. Ale možná bych z nich mohla udělat kouzelné kytky… to není špatný nápad:o), ještě uvidíme. Jo, k té poslední větě, já jsem taky zvědavá!

      • hawranna

        Skládám hold, múzo poétů, hvězdo bardů a bohyně inspirací! Nenacházím v tomto dílku jedinou, byt jen sebemenší chybičku! Ta lyrická romantičnost děje! Ten přesný, vybroušený sloh! Skvost mezi skvosty! Bez urážky jedno z nejlepších, co jsem KDY VŮBEC četla!!!

      • Yuyka

        Hawranno, od tebe to potěší víc než od někoho jiného, protože tvé povídky já obdivuju a vůbec tvůj styl a TEBE. Ale dávejte si bacha, ať z toho vašeho lichocení nezpychnu… ono by se na tom našlo nejmíň milión chyb! Přesto děkuju.

Leave a Reply