Všechno mi připadá velice podivné. Ničemu nerozumím a přitom všechno dokonale chápu. Kde to jsem? Vypadá to jako les, ten co stojí vedle jezera Jertuz. Ne, to není on. Tady je to více zpustošené. Ten les u Jertuzu přece jen vzkvétá, jeho stromy jsou zelené a mají šťavnaté plody. Co to říkám?! Les u Jertuzu nemá plody. Je jehličnatý. Jistě, to po levé straně od jezera roste jablkový sad. Musela jsem si to splést. Rozhlížím se kolem dokola. Jsem v lese a přitom mě neobklopuje příliš hustý nával stromů. Stojím na hlinité zemi. Po levé ruce stojí dřevěný plot. Zřejmě lemuje celý les. Ale jak je ten les velký? Otáčím se. Půjdu podél plotu, někde musí ústit ven. Přece nejsem uzavřená v kleci! Sotva ale udělám dva kroky, vylekají mě dva drsné a hrubé mužské hlasy. Polekaně sebou trhnu, přikrčím se k zemi. Nevím proč, ale něco mi říká, že tady nemám co dělat. Hledím k plotu. Protože jsem přitisknutá k zemi, vidím jen dva páry bot. Jsou oprskané a staré, zřejmě někdejší hnědé barvy. Hýbu pravou rukou, abych se poškrábala na čele. Ale ne! Kolem mě je spousta listí! Spadaného barevného listí, které šustí i při sebemenším pohybu. Bylo tady před chvílí? Nemám čas nad tím přemýšlet. Hlasy jako na povel utichly, boty se prudce otočily špičkami ke mně. Zadržuju dech. Je to tak těžké! Srdce mi buší obrovskou rychlostí. Nic se nehýbe. Všude je ticho. Nohy se znovu otáčejí, kráčí někam pryč z mého dohledu. Chvíli ticho přerušuje jen lehký větřík, který se nenápadně motá kolem. Pak ale slyším, jak s dusotem začínají klapat podkovy koně. Nebo snad koní? Pravidelný klapot se stále zrychluje, až se mi před očima mihne osm ko??ských kopyt. A zvuk se vzdaluje. Už nic neslyším. Opět je ticho. Dokonce i vítr odletěl s nimi. Stále ležím. Bojím se postavit se na nohy. Až po chvíli se odvažuju opět posunout ruku. Na svědění čela už jsem zapomněla, ale teď se vrátilo. Poškrábu se. Zvedám se, srdce mi stále prudce buší. Ale co to? Dívám se na zem. Nikde ani jediného lístečku. Co se to děje? Všechno kolem je tak zvláštní! Je to snad sen? Možná, ale vím jediné: nepodobá se žádnému snu, který se mi kdy zdál. Znovu se rozhlížím. Je tady ticho. Rozpomínám se na svůj nápad jít podél plotu. Činím tak, našlapuju tiše, krok za krokem, dokud nenarážím na roh. Plot odbočuje do prava, kráčím stále podél něj. Všímám si, že les stoupá, musím být na nějakém kopci. Vyhýbám se stromům, které přibývají a přibývají. Pěšinka stoupá stále výš a výš, já se přece potřebuju dostat dolů! Otáčím se tedy. Náhle ale strnu a bez dechu hledím přímo před sebe. Stojí tu muž! Dochází mi dech. Nemůžu dýchat. Začínám sípat. Padám na kolena a snažím se nabrat ztracený dech. Ticho. Vánek. Listí. Konečně! Blahodárný vzduch mi vniká do plic. Tento doušek vychutnávám víc, než jakýkoliv jiný. Znovu se stavím na nohy. Polekaně zírám na muže. Je vysoký, musí měřit nejméně dva metry! Má na sobě hnědý plášť. Hnědý… hnědý jako země pod mýma nohama. Ne! Už je opět pokryta listím! Znovu se dívám na muže. Tvář mu kryje kápě tak, že z ní vidím pouze krátký světlý vous. Ale ten muž není starý. Ne, vůbec ne. Sálá z něj mládí. Teplo. Tajemno… V ruce drží dlouhou hůl. Nemůže to být nikdo jiný než mág. Alespo?? takto jsem si mágy vždy představovala. Stojí přede mnou a přesto mě nevidí. Vykračuje, prochází kolem mě a míří vzhůru po pěšině. Nemůžu se vzpamatovat z toho obrazu. Pociťuji k němu neuvěřitelnou hřejivou lásku! Jak to? Ohlédnu se. Už je hezkých pár metrů za mnou. Rozběhnu se za ním a jakmile se ocitnu vedle něj, zvolním krok.

„Nevíš, jak se dostanu dolů a ven z tohohle lesa?“ ptám se naprosto přirozeně, jakobych mluvila se svým dobrým přítelem. Jen zavrtěl hlavou, jakoby mě ani nevnímal. Vůbec nezvolnil krok, kráčel dál. Musím jít hodně rychle, abych se vyrovnala jeho dlouhým krokům. Dívám se nalevo. Plot zmizel! Za lesem se rozprostírají kopce, louky a listnaté stromy.

„Potřebuju se dostat domů,“ vysvětluju mágovi tiše. Zastaví se tak náhle, že než si to uvědomím, ujdu ještě několik kroků. Otáčím se proto a jdu zpět k němu.

„Můžu tě odtud dostat,“ říká hlubokým hlasem. Takovým, který se vrývá do paměti. Potlačila jsem výkřik, ale myslím, že poznal, co jsem chtěla udělat. „Jsem jab.“

„Jab…“ šťastně se usmívám. Mág zamíří přímo napříč kopců a já utíkám za ním. Utíkám, utíkám… utíkám…. docházejí mi síly… jab…. jab! Utíkám. Ticho. Vánek. Listí. Jab. Teplo a tajemno. Mág… tajemný mág. Už nemohu dál. Padám na zem. Klesám a prudce dopadám na tvrdou hlínu. Tu se kolem mě snáší chladný déšť. Jab… „Jsem jab. Můžu tě odtud dostat.“ „…a já jsem jab a vyvedu tě z lesa…“ Ležím na zemi. Znovu se snažím popadnout dech. Ticho. Teplo. Jab. Už vím, kdo byl ten mág jab. Byl to můj kamarád. Kamarád, který rád píše. Kamarád, který je jabem. A on to ví. Děkuju, za to, že jsi mě dostal z toho lesa, za to, že jsi mi pomohl. Teď umírám. Umírám. Ale chci ještě někoho vidět. Spatřit… a není to mág. Chci spatřit toho, koho miluju. Kdo o tom ale neví. Nemohu ho spatřit. Ach! Z očí mi kanou slzy. Pláču. Naposledy cítím náruč Země. Sbohem, milovaný. A také sbohem, mágu jabe. Děkuju ti.

Komentáře

komentářů

About The Author

16 komentářů

  1. Epic

    Tak jsem se dostal konečně i k tomuhle článků.Pravada je, že je to hodně neobvyklé, a zajímavé.Je to příjemná změna v povídkách.
    Já jsem minule četl knížku o tom, jak ovládat sny, velmi zajímavé.Člověk se pak může vznášet, a především když se je podaří ovládnout, cítíte všechno, i to létání neb cokoliv jiného.

  2. Melphisa

    fakt krásnej sen, možná by i stálo za to se zeptat psychologa co to znamená… nemyslím, že je to něco nového… sny už byly popisovány mnohokrát, ale na těchto stránkách asi ne… a takovýmto stylem už vůbec ne… nebylo by na škodu ještě něco takového napsat,… kdyby se ti zase zdálo – třeba zjistíš co, nebo kdo je to ten jab 🙂

    • Yuyka

      Hmm. Děkuju, ten tvůj komentář zní moc hezky. Ale tohle psaní není můj styl, píšu spíše tak, jak jste mohli vidět u Pána Temnoty nebo u Dvojčat. A nechci ho přebudovávat. Takové zmatené povídky se ale skvěle píšou, jelikož vlastně jenom opisuju svůj momentální tok myšlenek:o)… pokud ale najdu vážně dobré téma (nebo sen), nejspíš se pokusím znovu něco takového napsat. Ještě jednou, díky…

  3. Elf Anduraiel

    Nepatřím k těm, kteří komentují jen tak pronic zanic nějakou povídku (v některých případech ságu). Ale tady se ozvat musím. Nepodobá se to ničemu, co jsem zatím četl. A myslím to v dobrém. Zkrátka a dobře, moc se mi to líbí, tenhle styl psaní. Chci se zeptat: chceš psát ještě něco takového, jako bylo toto? A chci dodat: máš zajímavé sny:)

Leave a Reply