Vzduch zanikal pod návalem vtíravého mrtvolného zápachu, mísícího se

s štiplavým kouřem plným popela. Tak tady nežijí už ani krkavci. Místo

včerejšího bojiště přes noc vytvořilo hnilobný močál lidských těl, jako

odpornou kaluž nestvůrného obsahu, přičemž při pohledu na tohle všechno

by se nezvedal žaludek jen těm nejotrlejším povahám. Jedna taková nátura

tu zrovna stála a po kolena ponořená v oné zrůdné směsi vesele prohledávala

zbytky trupů.

  „Sakra, u všech zmijí!“ zahulákal vztekle, když dlouhými šlachovitými prsty

v černých kožených rukavicích odhodil další krvavý pahýl. „Kam ti idioti ty

přívěšky schovávaj? No, to je lepší!“ dodal vřeleji, sehnul se a ze změti

zamotaných orgánů na zemi vytáhl silně pošpiněný bachratý měšec. Velmi příjemně cinkal. Z protržené látky ve dně vypadly dvě stříbrné mince, což na neoholené, útlé a nepřirozeně světlé tváři nálezce vykouzlilo úsměv (tedy cosi, co se úsměvu vzdáleně podobalo, vezmeme-li v úvahu značné množství jizev, především kolem rtů). „Vida! Jenže víc toho tu nebude.“

  Znovu se narovnal – zvláštní, jeden by si ani nevšiml, jak je vysoký.

? edožlutýma očima přelétl obraz hrůzy, rozprostřený kolem něj  do všech směrů.

V ranním slunci to celé vypadalo tak neskutečně…

  O několik kroků dále odhalil lesk paprsků jakýsi kovový předmět. Okamžitě

v tu stranu vykročil, klestíce si nemilosrdně cestu sukovitým klackem.

„U vraního voka!“ zakončil příval nadávek ve chvíli, kdy stanul na místě, kde

předtím spatřil onen záblesk. Zastavil se a bezradně zíral okolo. Ani náznak

čehokoliv cenného, ani sponka, ani jehlička. Jenom…

  Chviličku nevěřil tomu, co vidí. Nejbližší hromada ostatků ničím nevynikala

nad ostatní, přesto čímsi upoutala jeho pozornost. Jako by zachytil nějaký pohyb…

  Zkrvavené zápěstí bez dlaně sebou škublo.

Ochromený úlekem uskočil stranou. Ještě dlouho nabíral dech, než dokázal začít klít, přirozená zvědavost mu ovšem nedovolovala nechat to být. Nejistě postoupil kupředu, dřevěnou hůl nataženou výhružně před sebe. Zmasakrovaná ruka poskakovala nahoru a dolů v podivném rytmu…

  Zpoza haldy masa náhle vykoukla mr??avá šedivá tlamička. Dal se do smíchu. „Pocem, neřáde!“ Zavolal na krysu, pokojně hledající vhodnou potravu. „Ty mi dáváš, mrcho,už jsem si myslel – hele, co to tam máš?“

Droboučký hlodavec totiž kousek popoběhl a tím otevřel výhled na několik mužů

v modrých pláštích. Tomu nejbližšímu trčela ze zad překrásná rukojeť.

 

Skrze jednotlivá prkna ubohého příbytku pronikalo dovnitř rudé světlo zapadajícího slunce. Opřený o pečlivě urovnanou hromadu polínek rádobysoustředěně prohlížel několik ošoupaných karet u svých nohou. Ve skutečnosti jejich význam odhadl při prvním pohledu, pro zachování vážnosti a reputace ovšem už dobrých deset minut předstíral zaujatost, zatímco si v hlavě dával dohromady výdělek z dnešního dne. Díky ranní „obchůzce“ to nebyla suma zrovna malá. Teď šlo hlavně o to, nálezy co nejvýhodněji zpeněžit.

S tímto úmyslem konečně odtrhl zrak od země a prozměnu jej zabodl do otylé postavy u protější stěny. Starý dobrý Terrax. Spolehlivá studnice zlaťáků, pokud jeden ví, jak na něj. A jeho žena… Přinutil se myslet na obchod.

„Tak – ehm – co?“ zabručel tělnatý zákazník nejistě.

„Příteli!“ zvolal teatrálně, „nevím, zdali uneseš takové zprávy!“ Tohle by ho mělo rozehřát.

„N-nedělej ze mně babu, Mysterie.“

Vykladač přesvědčivě vzdychl. „Pohleď sám, ó ubohý! Není to Smrt, co na tebe kývá tady uprostřed kříže? Po pravém boku-“ vteřina dramatické odmlky„-Blázen, pošetilče! Věčné Kolo osudu, zúčtování všech hříchů, ústí do Kočáru!“

„Dál?“ hlesnul zděšeně tlouštík. Mysterius zatínal zuby, aby nevybuchl smíchy. Přesto dokázal jakž-takž zachovat vážnou tvář a hrobovým hlasem pokračovat:

„Čeká tě poslední cesta, Terraxi, rozumíš? Musíš využít zbylý čas, musíš jednat rychle! Vidím zde falešné přátele, krouží kolem tebe jako supi. Čekají, až jim předhodí tvou mrtvolu. Až jí ozobou do posledního kousíčku masa!“

Podtón paniky pozměnil větu na vyděšené blekotání: „C-co mám d-dělat?“

„Nedovol jim týt z tvého těla! Všechny své peníze vraž do podniku a než natáhneš bačkory, oblíkni si brnění.“ Zakončil vykladač představení poněkud prozaicky. Shrábl hromádku karet zpátky do kapsy, z druhé vylovil hrstku amuletů. Jak je vytahoval ven, nahmataly jeho žilnaté prsty cosi ostrého. „Dýka“ došlo mu.

„Poslouchej, kamaráde –„ začal opatrně, aby nešlápl vedle. „Podle toho, co jsi teď slyšel – nepřipadá ti to jako chystaná úkladná vražda?“

Oslovený stále ještě lapal po dechu.

„Mám pro tebe specialitu. Drahocenná věcička, kvalitní, mocná. Pravé stříbro,no, mistrovský kousek!“ Vypadá to nadějně. „Přivezl mi jí před týdnem ten obchodník z Assimeru…“

Terrax konečně našel nit. „Myslíš toho pobudu, co žebral dům od domu? Léna ho ze soucitu pozvala dál. Vyprávěl nám, jak ho někdo přepadl u městské brány. Nedaleko odsud, víš?“

Teď zase dech nestačil Mysteriovi. Nevěřícně sledoval svůj největší zdroj příjmů, kterak s ledovým klidem sahá po klice. A zíral na to místo ještě, když ve srubu zůstal zcela sám.

Převezlo ho. Ono sprosté nafoukané prase ho dostalo. „Kruci!“ ve vzteku odhodil svazek talismanů směrem ke vchodu.

Pak ztichl.

Náraz dutě odstrčil nedovřenou dveřní desku. Dovnitř, zsinalá a podivně bledá, vklouzla Terraxova mohutná hlava.

Jenom jeho hlava.

To, co jí následovalo, bylo příliš i na cynického Mysteria. Žaludek sevřený děsem mu nakázal zvracet.

Rozklepaný hrůzou se neodvážil vzhlédnout. „Stojí tam“, věděl. Všechny jeho myšlenky znovu přehlušil odraz právě překonaného zážitku. Krev kapající z širokého krku… potom ta ruka, zelenohnědá, hnijící, taková, jaké vídal na čerstvých pohřebištích… blankytná látka plná rudých stružek… ale nejhorší, nejodpornější vůbec, ten ohyzdný obličej bez kůže, jen syrové maso… prosvítající kosti…

Ledovou dlaní si přejel po čele. Tohle není pravda. Nemůže být.

Další nechutně mlaskavá rána, jak nezvaný host upustil své břímě. Kéž by konec přišel rychle…

Spíš vycítil, než uslyšel, jak se k němu stvůra blíží. ? pinavý lem pláště teď plandal na palec od jeho nosu, hnilobný puch mu vháněl slzy do očí. Prosím, už to skonči…

Cosi ho čaplo za límec košile a silou postavilo na nohy. Nechápal to – snad mají nemrtví nějaké zvláštní rituály. Strach poněkud ustoupil zoufalé apatii, díky čemuž dokázal opět trochu ovládat sám sebe. „Nešahej na mě!“ zachroptěl.

Vzápětí svět kolem něj rozkmitaly bílé myšky šoku.

Monstrum totiž svůj pařát stáhlo. „Jak poroučíš, pane.“

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. Gangleri

    No tomu říkám skvělej styl psaní povídek!! Čte se to jedním dechem! I přes tu morbidnost ti zůstává smysl pro humor! Nemůžu říct,že by se mi na tom něco nelíbilo! Akorát jsem nepochopil (ano opět zase něco:-) jaký je přesný význam slova „týt“ ve větě: „Nedovol jim týt z tvého těla!“ Nevim,jestli už jsem ti to říkal,ale je to strašně good – neříkej, že si u toho nemyslela a vypadlo to z tebe jen tak, jak plechovka z automatu :-))

  2. Finvelia

    Přidávám se do Hawranny nového fan clubu!!!Vzkaz:Hawranno,budu na tebe vyvýjet psychycký nátlak tak dlouho,dokud nenapíšeš knihu a nebudeš jí vydávat.
    Věštba:Bude se prodávat po celém světě.Miliardy výtisků-miliardy fanoušků!Jen do toho!!!!!

    • Yuyka

      knížku! Kdyby Hawranna napsala knížku, která by se dostala na český trh (a pevně věřím, že kdyby to udělala, tak se dostane ještě dál do Evropy) tak ji koupím a píšu do čtenářského deníku, dám ji jako dárek všem svým kamarádům a budu strašně ráda!!! Uvažovalas o tom už, Hawranno?

Leave a Reply