Když už to vypadalo, že dlouhá a úmorná cesta nemá konce, stanula Astral před vysokým hradem lorda Durina. Zastavila proto nanejvýš vyčerpaného koně. Durinův hrad se rýsoval na vysoké skále, ještě asi míli daleko.

„Vezměte si koně. A i kdyby mělo to zvíře duši vypustit, nedbejte na to. Uhánějte. V sázce je přežití elfí rasy.“ Tato slova znovu zazněla Astral v uších. Nemít slitování se zvířetem? A nebyli snad právě souladem se zvířaty elfové pověstní?! Na jedné straně je život jediného tvora, na druhé životy miliónů elfů. Proto Astral znovu popohnala znaveného koně. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že zvíře padne únavou. Astral však v duchu doufala, aby se to stalo až po jejím příjezdu na hrad.

„Jeď!“ křikla. Ků?? se tryskem rozjel k Durinovu sídlu. Snad tušil, co se děje… a proto takhle uháněl.

Astral dorazila na Durinův hrad právě ve chvíli, kdy svět začal halit šerý plášť noci. Zabušila na vysokou bránu. „Otevřete!“ křičela z plna hrdla, „tak slyšíte? Otevřete přece!!!“

„Co tam tak ječí?“ ozval se rozmrzelý tvrdý mužský hlas zpoza brány.

„Spíše kdo, nemyslíte? Jsem princezna Astral z Rinettone! Budete hrubě potrestáni, jestli mne nepustíte dovnitř!“

„Astral z Rinettone,“ zašuměly vzrušené hlasy. Na to se brána otevřela. Tak dělejte! Volala v duchu Astral. Před očima se jí vybavil obraz umírajících elfů. Musí strašlivě trpět! Jestli si nepospíším, Durin je vyhubí všechny! Při tomto pomyšlení sesedla z koně, něžně jej pohladila po šíji a šeptla: „jen díky tobě. Možná jsi právě zachránil elfí rasu. Více jsi udělat nemohl.“ Sípavý dech umírajícího zvířete Astral rval srdce. Ale musela jít dál, nesměla se teď už zastavit. Tu si vzpomněla na Lorelei.

„Nechejte otevřenou bránu,“ přikázala strážím, „zanedlouho dorazí dívka, které jsem velmi zavázána. Chci, aby ji váš král poznal.“ Potom vběhla do hradu. Zatraceně, proč nejela Lorelei se mnou rovnou? Měla jsem vymyslet něco přesvědčivějšího!

Astral běžela jako o život. Vlastně běžela o život… ale ne svůj. O život elfí rasy. Proč na to jen stále myslela?! Už si přece ujasnila všechna fakta a následky jejího selhání! Tak proč stále myslela na elfy? Zřejmě to bylo přirozené. Když právě na ní visely jejich životy… jejich přežití.

Kde jen najde Durina? Odpověď na tuto otázku nemusela hledat příliš dlouho. Sotva přeběhla jedny z mnoha dveří, otevřely se, a majestátně z nich vyšel král. Když si všiml princezny, nejprve se zarazil, že snad již v tuto pozdní hodinu blouzní. Nedalo mu to však, a zavolal na ni.

„Jsi to ty, Astral?“

Astral se otočila. Podívala se Durinovi do tváře a potlačila touhu vykřiknout: „ty odporná kryso! Jak se vlastně opovažuješ vraždit tolik elfů, když ti ani nic neudělali?!“ a místo toho na tváři vyloudila falešný, ale uspokojivý zářivý úsměv.

„Ach, králi,“ klekla si na kolena a nervózně vážila slova. Musela spěchat! Každá vteřina znamenala další smrt.

„Povsta??, tvá návštěva mne velmi udivuje. Rozmyslela ses snad?“

„Ano,“ přikývla Astral a postavila se, „zjistila jsem, že tě miluji nejvíc na světě! Tak, jako ty mě.“ Musela se přemáhat, aby tato slova nezněla nuceně, ale upřímně a vřele. V Durinově výrazu se v tuto chvíli mísil údiv s neuvěřitelnou radostí.

„Vážně?“

„Ale, prosím tě o jednu maličkost, drahý.“

„Cokoliv si přeješ!“

„Odvolej tu válku, kterou vedeš s elfským lidem!“

Durin se zarazil. Tohle od své nastávající nečekal. „Ale samozřejmě,“ pousmál se nakonec a veškeré napětí z Astral opadlo. „Zítra je odvolám.“

„Ne!“ zvolala vyděšená Astral.

„Prosím?“ Durin na ni podezíravě pohlédl.

„Totiž… ne…., já myslím… myslím, že bys mi to mohl dát jako svatební dar. A svatba bude hned teď.“

„Oh…!“ Durin byl velmi překvapen náhlým zájmem. Jen těžko hledal slova, nakonec tedy řekl jen: „ano.“

Tyris před sebou viděl postavu, jedoucí na koni. Jela klusem, nijak nespěchala. Přesto se však Tyris domníval, že je to Astralina ochránkyně. Nevěděl, co Lorelei kdysi Futhar předpověděl. Kdyby tomu tak bylo, dávno by již zjistil, že dívka, jedoucí před ním, je jeho sestra.

Za dlouhých deset let, které byl Tyris donucen bojovat proti lordu Durinovi jako jeden z hlavních mágů, se muž velice změnil. Přestože v něm touha po psaní a poezii zůstala, – popsal však také již přes tisíc papírů – stal se z něj uzavřený, nedůvěřivý, ale silný a schopný muž. Už nevzdoroval boji. Už se nebál zabíjet. I jeho poezie se změnila. Když pročítal první stránky, které byly z doby, kdy jej postavili do bitvy, četl jemnou lehkou poezii, básně vypovídající o kráse světa. Rozpomněl se, jak sedával, ve svých několika málo volných chvílích, v sadu, kde za každého mrtvého elfové vysadili jednu růži. Báse?? o růži tedy přečetl s hořkými vzpomínkami, ale pak přetočil o několik stránek dál, potom ještě dál, stále dopředu… a zastavil se na straně, kde se jeho písmo znatelně změnilo. Už nepsal o kráse světa. Naopak. Tato báse?? byla o bitvě, o boji, o krveprolévání. Kdyby se na toto díval Tyris před deseti lety, pomyslel by si, že v tom není ani kapka poezie. Nynější Tyris tak ale svět vnímal. Ne, nebylo to to maličké hloupé dítě, které se řezalo do ruky, aby mělo čím psát, které se stydělo za ukradení zásob veverky. Byl to Tyris, smířen s realitou a ponaučen životem… odsouzeným k bitvě.

Konečně dohnal jezdce před sebou. „Hej!“ zavolal na něj.

Lorelei se otočila. Ani nepomyslela na to, že muž jedoucí vedle ní by mohl být její bratr. Tolik jizev a šrámů mu brázdilo kdysi jemnou a neposkvrněnou tvář! Ne, toto nebyl její bratr.

„Kdo jsi?“ vyjela na Tyrise ostře.

Ten se však zarazil. Na rozdíl od něj se Lorelei téměř nezměnila. Snad její pohyby byly ladnější a elegantnější, zřejmě pobytem u Astral. „Co tak zíráš?“ vyštěkla.

„Jen jsi mi někoho připomněla. Jsem Tyris, hlavní mág elfů a jedu….“

„Kdo že jsi?“ užasla Lorelei, myslela si, že zřejmě špatně slyšela.

„Tyris…“

„Tyris?“ vyjekla Lorelei, „Tyris… jsem tvá sestra, Lorelei!“

„Cože? Opravdu jsi to ty?“

„Já tomu nevěřím!“

„Lorelei!“

„Bratře!“ oba se objali. „Tolik ses změnil!“ usmála se na něj Lorelei. Do očí se jí hrnuly slzy. Její bratr, Tyris, a ona… opět byli pohromadě!

„Zato ty ani trochu. Děláš Astral ochránkyni?“

„Ano! Ale co tady děláš ty?“

„Bojuju s elfy proti lordu Durinovi. Vyslali mne, abych ti pomohl přivést princeznu zpět.“

„To je neuvěřitelné! Znovu se setkáváme!“

„Měli bychom si pospíšit, Astral již zřejmě zařídila, co bylo potřeba.“

„Opravdu ses změnil. Kdysi bys dlouho váhal… bál by ses, než bys vůbec nasedl na koně! To ta bitva? Válka?“

„Myslím, že všechno ti poví má poezie. Psal jsem od doby, co jsem poprvé procházel elfským lesem. Před deseti lety. Ale teď pojeďme, nebo se nám ještě nakonec Astral opravdu vdá!“

Lorelei se zasmála a znovu nasedla na koně. Byla již hustá tma, a tak oba uháněli černou nocí, dokud nedorazili do cíle…

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply