"Dobrý večer, Tharrine. Jak se daří v podsvětí?"
"Píši filozofický, veršovaný román s prvky horroru a morbidnosti… Pracuju na tom tady dole. Krysy, netopýři a pavouci jsou vzhůru, jinak je klid."
"Stačí, stačí," přerušil jsem ho. "Budu potřebovat lucernu."
Vzal jsem jednu z regálu a rozsvítil ji svíčkou.
"Bude mít ten román šťastný konec?" zeptal jsem se.
Pokrčil rameny.
"Byl bych rád," odpověděl.
"Myslím, jestli zvítězí dobro a hrdina si získá hrdinku? Nebo je necháš, jako obvykle, všechny vyvraždit?"
"To je těžko říci," řekl.
Bylo vidět, že má přítomnost mu začíná být nepříjemná.
"Nevadí, možná si to jednoho dne přečtu."
"Snad…"
Délka mého pobytu v jeho kobce, se zjevně blížila ke konci, nebo k útoku na mě, a tak jsem spěšně opustil mrtvolně bledého básníka Tharrina. Zahnul jsem chodbou napravo. Ještě jsem neušel ani pár kroků, když jsem šlápl do jedné ze slizkých kaluží. Zaklel jsem, přesunul se do další chodby, pokryté kobercem a nenápadně jsem obě boty otřel.
"Merkane!" rozezněl se hluboký hlas.
"Co je?" otočil jsem se doleva, odkud hlas vycházel.
Ze tmy se ke mně blížila mohutná postava, v rukou velký červený meč, na hlavě tmavou helmu s dvěma zahnutými rohy. Dobře jsem ten meč znal, i přílbu.
"Merkane," zopakoval můj bratr, Persh. Zoufale se snažil chytit dech.
"Co se stalo?"
Předklonil se, párkrát se zhluboka nadechl a podíval se na mne. Pohledem, který jsem u něj ještě nikdy nezažil. Sakra koberec – byl jeho oblíbený. Nenápadně jsem udělal dva kroky zpět, abych zakryl slizkou stopu.
"Unesli Arrxe," vyhrkl.
"Kdo?" zeptal jsem se.
? ??ůra nadávek, kterou na mne vychrlil, byla rozmanitější a nápaditější, než kterou jsem si za celou svou dlouhou kariéru vojáka vyslechl.
"Kdo asi," pokračoval, když se alespo?? částečně uklidnil.
"Kdy?"
"Někdy v noci, možná pár hodin, nanejvýš šest…"
"Co ode mne přesně chceš?"
Jestli jsem si myslel, že už není žádná nadávka, kterou Persh vynechal, velmi jsem se zmýlil. Ba naopak, bylo jich ještě mnohem víc…
"Pomůžeš mi! Musíš mi pomoct! Teď hned!" řekl rozhodně.
"Chceš jet do Alagernu? Seš v pořádku?"
"MYSLÍ? SI ŽE TU BUDU SEDĚT A ČEKAT AŽ MI ZABIJOU SYNA?"
"Takže tam prostě vjedeme, pobijeme pět tisíc fanatiků, vezmeme Arrxe, a zase se sem vrátíme. Potřebujeme plán…"
"Pliju na plán, jedeme hned, musí být i jiná cesta jak se dostat dovnitř!" vzdoroval.
"Dobře, dobře, ale co když tam přijedeme a oni už budou Arrxe ovládat… Víš přece jakou má moc."
"Proto musíme jet hned," odpověděl.
"A co Vialle?" zeptal jsem se opatrně.
"To zařídíš ty… Já půjdu připravit koně a zbraně."
"Co? Takže já jí to mám říct – že její syn pravděpodobně zemře a my dva taky?"
"Přesně tak. Jdu do stájí," řekl chladně, otočil se a zmizel ve tmě.
Ještě chvíli jsem tam stál. Mrštil jsem lucernu na protější zeď a vydal se směrem k východu z kobek.
"Moc dlouho jste tam nebyl, lorde Merkane," pousmál se Tharrin.
"Drž hubu."
Tharrin se zvedl, a hlasitě se zařehtal. Vyběhl jsem po schodech. Konečně světlo.
"Lorde Merkane," zařvala na mě stráž zprava. "Lučištníkům prý dochází pitná voda"
"TAK JIM DEJTE NOVOU, NEBO JSTE TAK TUPÍ, ŽE NEVÍTE CO TO JE?"
"Rozkaz, pane" zasmál se druhý hnědovlasý voják s halapartnou. Rychle však zmlkl, když jsem ho probodl nejvýhružnějším pohledem, jaký jsem byl schopen nasadit. Proběhl jsem velkou halou, obvykle by mi byla zima, ovšem teď jsem přímo hořel. Rozrazil jsem dveře, další dveře… Další schody, bral jsem je po třech… Druhé patro. Rozhlédl jsem se. Vpravo mě sledoval jeden z mnichů, vlevo vzrušeně diskutoval párek zamilovaných… Vydal jsem se ke dveřím. Třikrát jsem zabušil…
"Okamžik prosím, hned jsem u vás," ozval se sladký hlas. "To jsi ty Pershi?"
"Tady Merkan, otevři. Rychle," prosil jsem naléhavě.
Dveře se skřípavě otevřely. Za nimi stála Vialle, černovláska, skvělé postavy a výrazné tváře. V ruce držela kuchy??ský nůž, chvíli na mě zírala, pak si to uvědomila, nůž schovala za záda.
"Ahoj, co ty tady Merkane, většinou mě nenavštěvuješ…"
Byla to pravda, jen občas jsme prohodili pár slov… Co jí teď mám asi tak říct. Jenom počkej Pershi, to si spolu ještě vyřídíme…
"Přišel jsem ti jenom říct, že Persh a já teď odjíždíme…" začal jsem nervózně, teprve teď jsem si plně uvědomil co po mě chtěl.
"Ano? Kam odjíždíte?" zeptala se překvapeně.
"Mmmm, jedeme za starým přítelem, je to farmář, kdysi nám pomohl, když jsme byli oba v nesnázích…"
"Ach, promi?? zapomínám na slušné chování… Pojď dál…"
Sakra, neměl jsem v úmyslu tu zůstávat moc dlouho… ale co se dá dělat…
"Máš to tu pěkně zařízené," poznamenal jsem, když jsem se rozhlížel na opravdu krásně zařízený byt. Také jsem se přistihl, jak si představuji že bych zde mohl bydlet napořád.
"Chceš se posadit?" ukázala na pohodlné křeslo vedle krbu…
"Ano, díky…"
"Dáš si něco k jídlu, nebo k pití?"
"Vlastně jo," přisvědčil jsem… Doopravdy jsem měl hlad, i žíze??.
"Počkej, hned jsem tu."
Vstala a odešla za zeď. Chvíli jsem si prohlížel praskající uhlíky v krbu. Kdo by proboha teď jel navštívit farmáře, větší hovadinu jsem si vymyslet nemohl…
"Ovoce?" zazněl hlas z kuchyně.
"Třeba," odpověděl jsem dutě, z nutnosti…
"A je to tady…" na dřevěném podnosu se třpytil zlatý pohár, vedle něj mísa s pár jablky a chlebem.
"Díky moc, už mám vážně hlad. Za chvilku budu muset jít, Persh už připravuje koně…"
"Povídej."
"Není vlastně co, pamatuješ jak jsme byli s Pershem na výpravě do Helrunu… Jak nás napadli fanatici?"
Zhluboka jsem se napil vína, bylo velmi dobré, jedno z nejlepších co jsem kdy pil.
"Samozřejmě, ale přece jste je přemohli?" zeptala se nejistě.
"Ano, neboj se Pershovi nic není… Ale když jsme s nimi bojovali, tak se nám splašili koně, a ten farmář je někde našel a dal nám je, když jsme ho potkali…"
"Ach tak, takže nic nebezpečného," usmála se. "Nemám vzbudit Arrxe, aby se s vámi šel rozloučit?"
Spolkl jsem sousto chleba, málem jsem se udusil, ale nedal jsem to nijak najevo.
"Ne, nemusíš. On totiž jede s námi." odvětil jsem rychle.
"Je mi to jasné, nemusel si mi lhát, bránila jsem mu v tom dlouho, ale už je na to asi dost starý…"
"Asi je, ale neboj dám na něj pozor. Tak já už půjdu, nechci aby museli na mě čekat."
"Užijte si to," znovu se usmála.
Pomalu jsem vstal, došel ke dveřím uklonil se, poděkoval a vydal se zpět do stájí.

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. Gangleri

    Ano už jsem zase tady – já, vůl, co to ani neokomentoval! Strašně moc se omlouvám, ale zakázali mi počítač na celý prázdniny a ještě dááál… takže na net du jen ve škole… a tam to nestíhám číst – teď to čtu doma, protože si táta odskočil a nechal puštěnej počítač… no, ale abych se vrátil k tématu… cože jsem to chtěl… jo.. ta povídka… už jsem to četl a je to docela dobrý,ale trochu tomu chybí děj, ale ten určitě bude v pokračování – mimochodem ten Tharrin,co je zavřenej v kobce a píše povídky – nejsi to náhodou ty Aplegatte – zavřený ve škole?? 😀 No, každopádně jsem zvědavej, jak to bude pokračovat…

Leave a Reply