Tu noc slyšel Sit, jak se Barandir několikrát v noci probudil se strašným výkřikem, pak se zklidnil a spal dál. Bylo vidět že toho muže něco strašně tíží, byl to statečný bojovník a nebylo by dobré kdyby tam zůstal, se všemi věrnými bojovníky. Malý hobit tu noc nemohl spát, pořád dokola si představoval tu hrozivou bitvu, nesnášel skřety ještě víc než jeho přítel Telchar, doufal že toho umouněného trpaslíka někde uvidí. Stal, rozsvítil svíčku a začal si balit tiše věci. Do jeho malé torny si dal náhradní oblečení, dvě ostré zahnuté dýky, měšec zlata, který někde našel, malou bábovku zlatavé barvy, co mu zbyla ve spížce a balík jeho oblíbených map. Začal se pomaličku oblékat do jeho po zuby ozbrojené vestičky, za pas si dal rapír po jeho pra, pra, prastrýci a sedl si potichu k oknu a sledoval východ slunce. Najednou se prudce otočil, protože slyšel krok, takový krok který může udělat pouze sicco, neopatrný sicco. Cítil že krok vyšel z Draugova pokoje, byl to lehký krok, nejspíše hobit nebo kudůk. Ale určitě ne chodec. Vytáhl z pod vesty dvě malé velice, velmi ostré hvězdice. A přiblížil se tiše ke dveřím pokoje, v těchto situacích si vždy věděl rady, byl to přece zloděj. Rychle otevřel dveře, viděl zavěšeného vraha nad postelí, kde tiše chodec pochrupoval, vrah pomalinku vytahoval zubatou dýku, když uviděl hobita ve dveřích, Sit nemeškal a vrhl obě hvězdice do siccova těla, ten padl na ležícího chodce. Chodec vyskočil než zjistil co se děje zavolal na Sita: „Za tebou!“ Sit tasil rapír a z otočky sekl, viděl že za ním stojí vrah s krvavou ránou na břiše. Ve tmě se ozvalo několik zvuků, byly to rychlé střety dvou ostří. Sit bojoval rapírem velice dobře, ale i přesto to byl vyrovnaný boj. Najednou Sit odrazil Siccův útok a probodl mu naskrz celé lýtko. Vrah zařval, natáhl ruku v které svíral dýku a už chtěl máchnout, aby zloděje zabil. Když najednou mu projel dlouhý meč hrudí, zezadu ho propíchnul poloospalý Barandir. Draug se ohnul a z vrahovy torny vytáhl zmačkaný pergamen. Celý ho roztáhl a nahlas četl:

Chyťte zloděje Zločinec zvaný Draug Stále na svobode Živý-200 zlatých Mrtvý-130 zlatých

„Co jsi to provedl, že tě tak strašně hledají?“ ??ekl Barandir a podíval se na Drauga zvídavýma očima. „To je na dlouho, moc díky, Site, měli by jsme vyrazit než sem přijdou další odvážlivci, kteří si necení svého života. Já mám zabaleno, co vy?“ „No jasně, už asi dvě hodinky!“ Sit se rozesmál a šel si pro své malé hvězdice, nemohl si nevšimnout, že vrah, který měl v sobě dvě hvězdice, má v kapse patnáct zlatých. Hobit se usmál na plnou pusu a dal si peníze do kapsy u vesty. Vylezli z domečku a vydali se směrem k hlavní bráně, naštěstí byla obrovská brána otevřená. Vydali se přes řvoucí pláně, směrem k medvědí rokli. Cesta byla lehce z kopce takže se šlo vcelku jednoduše. Obloha byla nádherně modrá, všude rostly kytky a pásly se krávy. Sit si něco potichu pro sebe brblal a poskakoval u toho jako postřelený králík. „Jů, hele, to je obrovská Medvědí rokle, že nevíte, proč se tak jmenuje? To jednou byl jeden takový malý hobit, nebo ne, byl to kudůk, nebo snad trpaslík? No to je teď jedno, no prostě seděl si takhle na paloučku, no takovém jako je támhle ten, jenom o fous větší, nebo menší? Teď opravdu nevím, asi jsem ten příběh zapomněl, no nic jdeme dál…“ Došli k obrovskému mostu ze dřeva a provazu, vypadal, že toho už moc nevydrží, a proto se na chvíli zastavili aby se najedli. Sit vytáhl z torny nádherně vypadající bábovku, rozdělil se z Draugem, aby se pořádně nadlábli. Barandir odmítl, protože pro něho nebyl čas k jídlu, nebyl na svačiny zvyklý. Otočil se na svačící hrdiny a řekl: „Ten most se mi nezdá .“ „Ale prd, ten most je úplně v pořádku, ještě můj praděd na něm skotačil a nic se mu nestalo!“ Usmál se Sit s plnou pusou bábovky tak, že mu polovina vypadla z pusy. „A toho se právě bojím,“ zašklebil se Barandir a podíval se směrem k mostu, který právě přecházela jedna stará babka. „Tak co spadne do propasti, Barandire nebo ne? Já vsázím, že tam žuchne jako pytel brambor, o dva zlaté.“ To už Draug nevydržel a rozesmál se. Babka přešla most v pořádku a ještě se u toho pěkně smála. Hobit vyskočil a utíkal přes most za babkou, tam se zastavil a zeptal se na něco té staré paní, ta mu někam ukázala a odešla. „Pojďte, vy budižničemové!“ A tak přešli most bez větších ztrát. „Půjdeme přes Azraku na severu nebo na jihu?“ zeptal se šermíř zamyšleného chodce. „Půjdeme na jih, poněvadž je to bezpečnější.“ V noci se dostali až k jižnímu mostu, kde se rozhodli přespat. Ráno bylo vlhké, kapky rosy posedávaly na rozkvetlém poli slunečnic a v korunách obrovských zelených stromů. Pod těmito stromy zrovna snídali naši hrdinové jablka od Sita. Ticho snídaně přerušil po chvilce Barandir: „Site, pamatuješ na tu starou paní, která přecházela ten most?“ „No jasně, že si na ni pamatuji. Byla to velmi příjemná a milá paní, nejspíše prodávala na trhu jablka, proč se vlastně ptáš?“ „Já jenom, co může chtít někdo jako ty od staré babky ukázat. To mi vážně není jasný?“ Sit se usmál tím nejroztomilejším úsměvem co měl, zamrkal očima a podíval se na šermíře. „Chtěl jsem věděti kudy je do Nového Borovce.“ „Ale, ty přece víš nejlépe, kde přesně leží Borovec, nebo ne?“ Najednou natáhl ruku chodec, svíral v ní červené jablko, které ráno všem rozdával hobit. „Barandire přemýšlej, proč dneska asi jíme tyhle nádherný jablka, která rostou jen vzácně? „Ty jablíčka vypadly paní, když odcházela. Tak jsem je rychle vzal, utíkám za ní a ona zmizela. Byla to kouzelná babička, pamatuji si ještě, no nepamatuji, spíš jsem slyšel jednou z vyprávění Ferdy Pulca, jak…“ Barandir stal. „Měli by jsme jít!“ Přešli jižní most a vydali se směrem k tlustému Vrku. Cesta byla suchá a šlo se po ní pěkně. Když míjeli Dlouhý Vrk, viděli v dálce za lesem malinké město. Červené blýskavé střechy chatrček se nádherně třpytily, bylo slyšet jak na vsi řve hromada malých hobitů, kudůků a šotků. „To je Sadov!“Vzdychl Sit. „Tam jsem se narodil a šestnáct let žil, teď by mě tam nikdo nedostal. Můj otec si ještě určitě neodpustil, že jeho syn se dal na zlodějské řemeslo. Otec byl theurg, děd byl theurg, praděd byl theurg, prapraděd byl theurg, jenže strýc byl zloděj a to je myslím lepší, než se celý den matlat v hlíně?“ Sit ještě dlouho popisoval život v Sadově, řekl také několik příhod ze života a životopis svého strýce, když potmě dorazili do Starého Borovce. Byli hodně ospalí, tak hnedka zalezli do hospody. Noci byly studené, takže byli rádi, že se ohřáli. Jak vešli, chodec okamžitě zahnul k jednomu stolu, kde seděl urostlý trpaslík. Měl zakloněnou hlavu a klopil do sebe tmavé pivo z úplně toho největšího korbelu, co se na Dor-Cúarhol vyrábí. Ohromě mlaskal a kulil malé zamračené oči, na sobě měl bronzovou šupinovou suknici a železné chrániče zad a ramen. O stůl se opírala ohromě těžká bitevní sekera, která měla po stranách topůrka nadělanou pěknou řádku zářezů. Vedle sebe ve stole měl zabodnutou širokou malou mačetu a na zádech válečné, odlehčené s bodcem. Ohromnou ranou položil prázdný korbel na stůl, brkl si na celou hospodu a utřel si rukou pusu z vousy. Zůstal chvíli koukat na tři unavené muže, když tu se rozesmál dunivým a chraptivým hlasem. „Site, Chodče a Barandire, vás jsem teda opravdu nečekal, máte hlad a nebo žíze??? Peče se mi tu totiž nádherný kus medvědího masa, kterého jsme s Oglonem skolili. Dostal jsem tvůj dopis Barandire, takže jsem se okamžitě z Oglonem vydal na cestu .“ „Zdravím, to jsem opravdu rád, že můžu od tebe čekat pomoc, kde je vlastně Oglon?“ „No, Oglon je v lese…včera jsem ho ztratil, teda zapomněl, no vlastně čeká na mě v lese.“ „Ty jsi nechal Oglona v lese samotného? Ty jsi snad zešílel, Telchare, co když tam někoho sní, nebo hůř, co když ho někdo zabije?“ „No, nad tím jsem neuvažoval, říkám nemohl jsem ho najít. Bude někde v lese za Novým Borovcem, co jsem to za trpaslíka, je to přece můj přítel! Musím ho najít, než udeří půlnoc!.“ Válečník zvedl rychle své těžké tělo, hodil sekeru na záda a těžkým dupotem vyběhl ze dveří. Přátelé si vyměnili srandovní pohledy a vyběhli za trpaslíkem. Ten už byl tak stopadesát sáhů od hospody, vypadalo to že utíká o život, i když ho hnedka všichni doběhli. ? íleně nahlas vzdychal a funěl, když najednou po hlavě skočil do tmavého lesa za branami. Dýchání se mu najednou úplně zpomalilo, vytáhl sekeru a pomaličku našlapoval hlouběji do lesa. Celá družinka se ho držela jako klíště. Začal potichoučku šeptat: „Tady v tom lese nikdy nevíš, co tě kde napadne za příšeru. ? li jsme z Oglonem tudy, protože jsme zaslechli zvuk, který připomínal medvěda. Jdeme takhle asi půl hodiny, když tu se otočíme a medvěd! Měl tak velkou palici, že jsem jí sahal sotva po oči. Tak jsme ho zmlátili a načtvrtili atak dál, jo tady to je.“ Ukázal prstem na paseku, kde stáli dva obrovští zlobři nad mrtvolou medvěda. „Myslím, že ani jeden z těch dvou mladíků není Oglon,“řekl Draug, když se otáčel na Telchara. To už si to ale trpaslík mašíroval směrem k zlobrům. Chodec vyvalil oči a začal šahat po luku, který nosí na pravém rameni. Barandir položil ruku na jílec meče a utíkal se Sitem za trpaslíkem. „Na co tak čučíte vy dva vypatlaní, chlupatí obři? Je to mrtvý co? Neviděli jste tady urostlého krolla?“ Oba zlobři se zaráz otočili, prohodili si udivené pohledy a vytáhli dřevěné sochory. „Čo ty trpasličí prase říkat o nás dva? Slyšet to Vilík, on nám vyhrožovat!“ „Ano Sulík, já slyšet moc, moc strašné nadávky na nás, my je sníst všechny tři!“ Vtom kolem Telchara prolítl hvízdající šíp, který se okamžitě zabodl jednomu ze zlobrů do břicha. Zlobr zařval, rozběhl se směrem k trpaslíkovi s napřaženým sochorem, Telchar okamžitě udělal kotoul stranou, aby se vyhnul útoku zlobra. Zlobři jsou chlupatí obři s dlouhýma ušima a silnýma rukama. Rána od takového netvora znamená ve většině případů smrt. V tu ránu byl trpaslík už na nohách a přesekl mu sochor na dvě půlky. Barandir za běhu stačil vytasit dlouhý meč, doběhl k druhému zlobrovi. Dlouhým krokem, pomocí zlobrova kolena vyskočil asi do úrovně prsou a zasadil bodnou ránu. Zlobr padl k zemi, ale začal se znovu zvedat. Trpaslík se mezitím snažil vyhýbat obrovským nohám útočícího zlobra, který dostal druhý šíp do ramena. Ani si nevšiml, že na něj někdo usilovně šplhá, byl to Sit. Jakmile zlobr chytil Telchara a přišlápl si ho nohou, otevřela se mu na krku obrovská krvavá rána od dýky. Zlobr zařval a Telchar mu ze země zasadil poslední ránu do břicha sekerou, bez dechu padl k zemi. Na druhé straně stál Barandir naproti úplně zuřivému zlobrovi, ale byl naprosto v klidu, věděl, že strach ho nezachrání, jen naopak. Vilík máchl svou obrovskou tlapou, v které měl sochor tak neohrabaně, že mu ji bez zaváhání Barandir uťal. Zlobr strašnou bolest necítil, začaly mu rudnout oči a rychlým hmatem chytil šermíře pod krkem. Barandir cítil, jak se nemůže nadýchnout a jak jeho tělo začíná slábnout. Viděl, jak se k němu řítí trpaslík a hobit, ale neslyšel jejich volání. Najednou ho zlobr pustil k zemi, otočil se a uviděl jak proti němu stojí stejně velký kroll s přilbicí, která mu kryla i nos. Byl, jak to už u krollů bývá, celý zelený a dobře stavěný. Podíval se zlobrovi přes rameno a řekl: „? ite,Telchare, Barandire jste vy v pořádku, neudělat vám ten všivák nic?“ Chytil zlobra za uši a zakousl se mu do nosu, zlobr strašlivě řval a bránil se aspo?? tou zdravou rukou, když ho kroll zvedl nad hlavu a mrštil s ním o strom. Doběhl k němu a dupl mu třikrát silně na záda, pak si na něho klekl a začal mu lámat ruku. Po chvilce bylo slyšet, jak ve řvoucím zlobrovi něco luplo a následně křuplo. Kroll se postavil a díval se na zlobra, jak se pomalu zvedá aspo?? na kolena. Vilík klečel s jednou rukou zlomenou a druhou uťatou, z rozkousnutého nosu mu valila krev. Kroll se škaredě usmál, vytáhl kyj, který připomínal spíše trám ve kterém jsou špatně zatlučené hřebíky a zlobrovi mohutnou ranou urazil hlavu. „Jéžišimane, ani nevíš, Oglone, jak rád tě vidím!“vypadlo ze Sita, když stáli z Telcharem vedle sebe z otevřenou pusou a dívali se na ten masakr. Z lesa ke družince doběhl už i Draug. „Čau Dragu, kámo jak jde život?“ „Ahoj, hele měli by jsme jít než tyhle dva začne hledat rodina, jsi v pořádku Barandire?“ ? ermíř malátně kývl hlavou, jako že ano. „Měli by jsme jít už do Nového Borovce, začíná se schylovat k noci.“ Poznamenal Draug a vběhl do lesa. Bylo vidět, že hraničář se vyzná v jakémkoliv lese. „Poběžte rychle za mnou vyvedu vás z lesa,“ zaznělo ještě za utíkajícím hraničářem. Celá skupinka se vydala klusem za ním. Když po chvilce vyběhli celí uhnaní z lesa, uviděli před sebou kamenné zdi města Nový Borovec. Brány byly zavřené a bylo vidět že město už spí, hrobové ticho přerušovaly výkřiky z místní hospody, kde místní řemeslníci a sedláci zapíjeli perný den. Zrovna tam měli sraz s jejich dávným přítelem, kouzelníkem, který je tolikrát vytáhl z bryndy, že takové číslo Oglon nikdy neslyšel. Wrath Chudovous, jak se mistr ohnivé a větrné magie jmenoval, byl členem rady vyšších kouzelníků. Tato rada se scházela vždy jednou za dvacet let, pokud nedošlo k nějaké zvláštní situaci, například blížící se apokalypsa nebo vpád nepřátelské rasy do země. Ne že by se nějak zvlášť zapojovali do věcí okolního světa lidí, trpaslíků a elfů, ale dovedou na toto téma uvažovat třeba rok, než se dostanou k nějakému rozhodnutí. Barandir došel ke městským branám a silou do nich zabušil. Na dřevěných vratech se odklopilo malé okénko, z kterého vykoukly dvě velké oči. „Co, co tu chcete tak pozdě večer muži?“ „Jdu po dlouhé cestě s přáteli, jsme unavení, chceme se najíst a máme se tu sejít s přítelem!“ „No dobrá. Víte, večer se tu pohybují divné zrůdy, monstra a nestvůry! Je to tu čím dál nebezpečnější. Dokonce jsem viděl i skřety u lesa. Vypadali jako by tam něco hle…“ „Už buď zticha, strašně mě bolí mé staré, trpasličí nohy a nemam náladu na strážného kecy o oblůdkách a mam hlad!“ zavrčel trpaslík a odflusl si do trávy. Strážný pomalu otevřel a všichni vešli postupně do města. „My hobiti se vyznáme v jakémkoliv městě, byli jsme už všude a tam kde jsme nebyli, tak jsme aspo?? slyšeli jak to tam vypadá, jelikož naši strýcové, prastrýci a dědové byli i tam, kde se nám, mladším, nesnilo. Kdysi mi muj strýc Světoš vyprávěl, jak jel tři měsíce na děravé bárce na jih a zakotvil v městě jménem Rhion a jé tady to je! Hospoda u třech jezdců.“ Vešli do staré neudržované hospody, kde rolníci a krysy jedli z jednoho talíře. ??vali tam na sebe nejrůznější nadávky, výhružky a posměšky. Ožralové se váleli na zemi a pohlíželi na ty co se ještě udrželi na nohách. Hospoda to byla rozlehlá a bylo vidět, že nikdy nespatřila prachovku natož koště. „Telchare, já a Barandir se jdeme podívat po kouzelníkovi, vy se zatím co nejvíc snažte neudělat nějakou blbost a hlídej Oglona, ať se ti zase někam neztratí!“ „Zajisté příteli, my to tu zatím prohlídnem. Nemusíš se o nás ani trošku bát.“ Ujistil trpaslík Drauga a vydal se s Oglonem ke stolu. Mezi tím šel Barandir s Draugem k baru, jestli se ta věc, u které stál hospodský, dala tak nazvat. Sedli si tam a Draug oslovil hospodského: „Podívej kamaráde, neviděl jsi tu tuto noc muže v modré kápi s holí, která měla nahoře vyřezaného draka rudé barvy?“ „Ty musíš být chodec Draug,“ zašeptal hospodský a podíval se překvapenýma očima na chodce. „Ten muž, kterého jsi mi popsal, na vás čeká ve třetím pokoji. Tady doprava a pak po schodech nahoru.“ Draug poplácal obtloustlého hospodského po rameni a poděkoval. A vyšel po starých ztrouchnivělých schodech do malé, úzké chodby s pěti očíslovanými dveřmi, Barandir ho následoval. Chodec se v půli chodby zastavil a podíval doleva. Uviděl tenké dveře s vyřazeným zlatým číslem tři. Natáhl ruku, že zaťuká, když uslyšel potichu šeptající hlas: „Dále vejdi, můj příteli.“ Otevřel dveře a uviděl starého muže, sedícího zády k němu a hledícího do ohně. V levé ruce držel zdobenou, červenou hůl. Byl zahalen do modrého kouzelnického hábitu s velkou táhlou kapucí, v druhé ruce měl dlouhou dýmku, z které vycházel šedý dým. Nedaleko muže byl stůl, na kterém ležel modrý, velký klobouk a malá a krásná dýka. „Čekáš na nás dlouho Wrathe? Měli jsme malý problém s Oglonem ale vyřešil se…“ „Oglonem říkáš? Kdyby ten dutej kroll byl jen o trošku mí?? blbější než je, tak by mohl psovi závidět. Je to ale velice dobrý a odvážný bojovník, to mu vyčítat nemůžeme. I když jeho umění není takové jako Barandirovo nebo Telcharovo, jeho síla je ohromná.“ Po těchto slovech si oba přisedli k čarodějovi, který je co nejsrdečněji uvítal. Dali se do hluboké debaty při sklenicích vína. Když se sejde družina která se neviděla osm let, tak mi věřte, mají si co povídat. „A najednou jsem tam stál sám! Díval jsem se do očí obrovskému obrovi, vypadal jako Oglonova máma, která zrovna vaří, a měl v ruce obrovský kyj, z kterého koukaly sáhový hřebíky. Celá moje družina mizela v dáli a já jsem tam stál, věděl jsem, že jeho oči pomaličku zaostřují svou další oběť. Pomalinku jsem se rozkročil a čekal, až se proti mně rozběhne a rozšlápne mě jako jeskynního šneka. Neztrácel jsem ale rozum, přece to byl jenom obr, že? Najedno to přišlo, rozběhl se proti mně a máchl!“ Telchar se ohnal kuřecím stehnem a pohleděl na přihlížející dav lidí, kteří seděli kolem jeho stolu a poslouchali. „Zařval jsem strašným hlasem a usekl mu nohu. Malátný obr ztratil rovnováhu a nabodl se na jeden z větších krápníků, které vyčuhovaly ze země.“ Dav lidí začal bezhlavě tleskat a pískat. Trpaslík, který byl na sebe tak hrdý, vylezl na stůl a uklonil se. „Ano měli jste tam být…“ Ozval se rozesmátý hlas malého hobita, který patřil Sitovi. Usmál se s nohama na stole a povídal dál: „… aspo?? byste viděli jak utíká strašně vylekaný trpaslík!“ Celá hospoda se dala do strašného smíchu až chrapotu. Trpaslík sklonil hlavu na hobita a zamračil se. „Ty hobití spodino, nemáš žádnou úctu ke mně starému trpaslíkovi, no řekni něco Oglone!“ Oglon udělal zamyšlený obličej a řekl: „Rajče.“ „Vidím že jsi přítel na úrovni Oglone, to tě nemohlo napadnout na mou obhajobu něco lepšího?“ Kroll se opět zamyslel. Bylo na něm vidět namáhavé přemýšlení, kulil u toho očima a olizoval se. „Rajče je dobrý ne?“ Opět se celá hospoda dala do strašného řevu a smíchu. „Slyšeli jste blbej trpaslík a tupej kroll.“ V tom hospoda ztichla a všichni se podívali na trpaslíka, který se pomalinku obrátil k davu, všichni čekali, co na to starý trpaslík poví, když se upřeným pohledem podíval na muže, který větu pronesl. Najednou ho trpaslík chytil pod krkem a jak byl na stole, tak ho vyzvedl půl sáhu nad zem. Ozvala se dunivá rána, když trpaslík udeřil hlavou o hlavu vystrašeného muže, ten omráčen padl k zemi. Telchar se zasmál a skočil do chumlu ožralů a začal je mlátit hlava nehlava. Oglon vzal jednoho muže za dlouhé vlasy a prohodil ho dveřmi, druhou rukou vyrval jednu z noh stolu a zařval. Sit vyskočil na stůl a kopnul korbel do davu a začal se prodírat davem ke schodišti. Rychle vyběhl schody a doběhl k třetím dveřím, vletěl do nich zaostřil a vyhrkl: „Draugu, Barandire, ahoj Wrathe, mam špatnou zprávu, dole se to křeše! Telchar s Oglonem napadli celou hospodu.“ Všichni seběhli schody a udiveně se dívali co se děje. Oglon stál zády k Telcharovi a držel v jedné ruce stůl a v druhé židli. Telchar měl dva železné korbely se kterými se oháněl jako arénový zápasník. Oba si udržovali bezpečný odstup od party asi patnácti chlápků, kteří se mlátili tím, co našli na zemi nebo na stole, lopatami korbely a kusy nábytku. Z davu se najednou vyřítil jeden odvážlivec na Oglona. Ten se ohnal za strašného zavití a roztřískl o něj stůl, než se vzpamatoval, roztřískl o něj i židli. Mocným krokem se k němu přiblížil a odkopl ho zpět do davu. Wrath už nezahálel ani vteřinu, roztáhl ruce, bylo vidět jak mu zrudly konečky prstů. Z úst bylo patrné jedno slovo Krpator-serium-zar Bylo to staré ale účinné zaklínadlo, kterým se dělal pořádek v hlučných místech a rvačkách. A tleskl vší silou rukama o sebe. Najednou všichni včetně Oglona s Telcharem padli k zemi a spali.

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Vlastovka

    Jak správně píše hecubah, chyby děláme každý. Proto Epic souhlasil s tím, že je můžu opravovat. Tímto se zároveň omlouvám Texrovi i ostatním, že zasahuji do Vašich povídek. Kdyby s tím někdo nesouhlasil, klidně mi může napsat a já nechám jeho povídky tak, jak jsou. Zatím jsem stihla opravit jen Putování za slávou (stejně jsem nebyla schopná zdaleka všechny chyby zlikvidovat), ale časem se určitě dostanu i k jiným. Doufám, že nenadělám víc škody než užitku.

  2. hecubah

    Nemůžu než souhlasit s Yuykou. Chyby tu děláme všichni a tvoje fantazie je s přehledem zatlačuje do podvědomí. Od tvojí poslední povídky je na tom příběhu vidět pořádný kus práce, navíc tak silná atmosféra se vidí jen málokdy. Mimochodem, strašně rád bych se dozvěděl něco o tom tvém světě.

  3. Yuyka

    hezké… no, asi bys chtěl delší komentář (já osobně jsem byla nadšená, když mi někdo napsal dloooooooouhou kritiku – jako když jsem začínala) takže 1. už mám svého hrdinu 2. líbí se mi víc popisů a míň dialogů 3. máš pro mě docela dobrý styl psaní. No tak to je tak všechno, co bych k tomu chtěla dodat… a z těch chyb si nic nedělej (pokud si děláš:o)))

Leave a Reply