1.Staří známí Ozvala se rána a vtom celá hospoda ztichla, do dveří vběhl otrhaný a vyzáblý chlapík. Měl na sobě šedý kabát, který prozrazoval, že pracuje v dole na uhlí. Rozhlédl se očima, ze kterých mu vysvítal strach a řekl: „Od hradu sem jdou tři po zuby ozbrojení vojáci, prý hledají nějakého muže jménem Draug.“ V hospodě začala tichá debata, hromada hospodských ožralů se nevěřícně zadívala na chudého muže a hlasitě se rozesmála. „Tu máš, jdi otravovat někam jinam.“ Na podlahu, pod špinavé nohy muže, padly tři stříbrné mince. Prudká rána z venku odrazila chudého horníka od hospodských dveří a vběhli do ní dva muži v blýskavé zbroji a s dlouhými halapartnami. Očima projeli celou hospodu a pak se rozestoupili. Místností se rozléhal zvuk blížících se železných botů, cinkání kroužkové zbroje a pomalého dýchání přihlížejících. Mezi dva rytíře přistoupil městský vykonavač práva, za pasem se mu blýskal nádherný široký meč se zdobením čepele. Vrásčitý obličej starého zšedivělého muže dokazoval, že muž nemá s nikým slitování. Podíval se na ležícího muže zamračenýma očima, vytáhl meč a muže zapíchl. Od pasu vytáhl kus pergamenu s královskou pečetí a z jeho popraskaných úst chraptivým hlasem řekl: „Na rozkaz pana krále, Adûnakhora III., aby se nechal zatknout muž jménem Draug. Z důvodu krádeže dvanácti královských koní. Bude potrestán dle zákona, tudíž trest smrti.“ Podíval se směrem na hospodského, který byl celý vyděšený a pokračoval: „Ty, příteli, taky určitě nevíš, jestli v tvém lokále se někde někdo takový neschovává?“ „Já, ne nevím…“ „Ale víš a moc dobře!“Zařval na hospodského hysterickým hlasem. Kal Fegorl, jak se hospodský jmenoval, lehce pokynul hlavou do tmavého koutu, kde tiše seděl středně urostlý chlap, zakrytý tmavě hnědou kápí. Na stole měl položený korbel Engridského piva a nezařízlý kus uzeného masa. „Já ty koně neukradl, jen jsem je pustil na svobodu,“zaznělo místností. To už ale starý rytíř nevydržel, tasil meč a zvolal: „Chci ho živého, zloděje!“ Rytíři se ihned po rozkazu rozběhli, těžkou chůzí, směrem ke klidnému chodci. Když k němu doběhli zhruba na pět sáhu, chodec se zhoupl a odsunul stůl směrem na muže v plátových zbrojích, jelikož takové zbroje jsou přiliš těžké na to, aby se s nimi dalo vyhnout takovému nečekanému odporu. Jeden z rytířů okamžitě přepadl malátně přes stůl, za strašného rachotu, jako když spadne police s hrnci, druhý se zastavil těsně před stolem a nešikovně máchl dlouhou halapartnou s domněnkou že chodce zraní. V tu chvíli měl už ale Draug vytáhlý chodecký meč, kterým odrazil rytířův útok, mečem mu sjel po dřevěné násadě a s otočkou zasadil muži smrtelnou ránu do zad. Meč nezastavil ani silný pancíř, do kterého byl voják pečlivě zabalen. Klekl na kolena a ze strašným výkřikem padl malátně k zemi. „Dělej vstávej, ty nemehlo!“Zazněl chraptivý nadřazený hlas. Chodec neváhal ani vteřinu, rozběhl se a vyskočil oknem před hospodu. Vykonavač práva vyběhl z hospody a za ním jeho věrný rytíř, tiše a ostražitě sledovaly Drauga, jak proti nim stojí z přichystaným mečem. Jeho hnědé oči zastíněné středně dlouhými vlasy, sledovaly oba muže s napětím, stačil ještě sledovat jak se kolem něho hromadí přihlížející dav lidí. V tom se chodec zasmál, pomocí meče dal oběma mužům odraz slunečních paprsků do očí, ti se sklonili, aby unikli prasátku, které bylo v tu chvíli tak nebezpečné. Když po chvíli rozmrkali své napadené oči, viděli jen rozestoupený dav, jak ze smíchem v obličeji hledí na překvapené rytíře. V tu chvíli byl už Draug na městském trhu, kde zrovna v tu dobu probíhaly každodenní nákupy, tudíž se parádně skryl v hromadě ukřičených prodavačů a natčených zákazníků. Vypadalo to, že královi muži ztratili náladu hledat na tak rušném místě a tak odešli. „Pevné torny, které ani sáhový kožožrout neprožere!“ „Sušené bylinky z pobřeží Sulímo.“ „Olejové lampy, které nehasnou.“ Jak tak Draug chodil po půdě trhu a díval se, co kdo prodává, ucítil jak mu něco pomaličku proniká do jeho nechráněné torny. Protože ihned zjistil že se ho nějaký opatrný zloděj, pokouší zbavit toho, co by určitě později někde potřeboval, počkal až lupič dostane svou vyzáblou ruku hlouběji do torny a dělal že nic neví. Najednou rychle chmátl dozadu, chytil nějakou malou, hubenou ruku v předloktí tak silně, až za ním cosi děsně zapištělo. Otočil se a uviděl malého hobita, jak svírá jeho zdobenou dýku a děsně se na něho zubí. Byl hnědovlasý, pěkně učesaný na cestičku, s malým knírkem a velkýma modrýma očima. Měl na sobě bílou u krku rozepnutou košilku, na ní hnědou vestu s malou kapsou. Na nohou měl hnědé nažehlené kalhoty a cestovní boty, taktéž hnědé barvy. V tom zamrkal velkýma očima a řekl: „Draugu, to jsi ty? Ani nevíš, jak já na tebe pořád myslím, před chvílí jsem si jen tak pro sebe říkal, co asi tak děláš, tak sám, ve světě a tak. No ono není tak lehký dneska přežít v tomhle světě. Pač pro takového malého človíčka jako jsem já, nemají žádnou práci a to jsem ji zháněl skoro dvě hodiny. Ty mi určitě rozumíš, že jo? To jednou můj strýc Babas Lapka šel po městě a … “ „To je dobrý, starý příteli, ten příběh už jsem určitě slyšel. Jak se máš starý brachu, Site?“ „No jak, asi tak jako průměrný zloděj, ale měl bych se i určitě lépe, kdybys mi tak nesvíral tu ruku, já nevěděl že jsi to ty a ta dýka co jsem ti ukradl, ta se mi stejně nelíbila, totiž včera jsem našel lepší dýku, jednomu pánovi vypadla z pochvy, tak jsem ji vzal, podívám se a hledám toho pána, abych mu ji vrátil a ten je pryč a tak jsem se vydal celou noc ho hledat a pak …“ „Nenašel jsi ho a dýku sis musel nechat, že ano?“ „Bohužel, ani nevíš jak mě strašně tíží.“ „Dovedu si to představit, Site.“ „Víš co, já tě teď zvu na šálek čaje, přijímáš?“ „Ano, čaj přijde vhod, ale dřív bych si koupil ještě nějaké bylinky, podívej támhle ten starý pán prodává zrovna to, co bych potřeboval.“ Chodec se vydal směrem k malému stánku v rohu, kde seděl muž v šedých šatech a s hnědou holí. „Dobrý den, starý pane, chtěl bych rostlinu Dračích slz.“ „Starý pane? Chlapče ty ani nevíš, ani netušíš jak já jsem starý, Dračí slzy?“ „Chtěl bych jich pět mincí .“ Stařec vytáhl nádherný zlatý srp a začal velmi opatrně odřezávat jemná stébélka krvavě rudé rostliny, která měla květy, co připomínaly tvar kapky. Najednou chodce zatahal malý Sit, který byl tak malý, že středně urostlému muži sahal trochu nad pas. „Draugu, příteli, já to za tebe zaplatím, vůbec se nenamáhej!“ „Dva zlaté malý muži. Máte velmi dobrého přítele a měl byste si ho cenit, chodče.“ „Cože? Dva zlaté za tři stébla červeného obilí? Hele chlape, že vy jste to někde natrhal tady za branami? Podívejte, když mě řeknete, kde to roste, já si to natrhám zadarmo a bude to ještě určitě čerstvý a ne takhle suchý. Mě neobalamutíte, já se totiž v těchto špatných obchodech vyznám a …“ Stařec zachoval klid, usmál se a tiše řekl: „Roste v dračím hvozdě.!“ Sit najednou ztichl a sledoval muže s otevřenou pusou. Draug se na něho podíval a rozesmál se. „To je dobré Site, zase takový chudák nejsem, kolik že jste říkal?“ A chtěl vytáhnout měšec, když zjistil, že tam kde byl, je jen kousek provázku, kterým se měšec zavazuje. Podíval se směrem pod sebe kde si zrovna Sit pískal nějakou srandovní písničku, když přestal, podíval se na chodce a jemným hláskem řekl: „Ten hnědý měšec byl tvůj?“ „Je to možné, víš stává se že v mé torně je můj měšec.“ „No to v mé torně jsou jenom cizí měšce,“ usmál se Sit a podal chodci hnědý dodřený měšec, Draug zaplatil a vydali se směrem k malému domečku pod branami. Sit vytáhl z pod košilky velký železný kruh, na kterém bylo nejmí?? třicet malých klíčků různého tvaru a barev. Vešli do baráku a chodec se posadil u uhaslého krbu a naskládal do něho pět polínek. Zadíval se ostře na suché dřevo, kde najednou vzplanul žlutý ohe??, od kterého si potom připálil dýmku. „Takže čaj, nebo něco ostřejšího? Slyšel jsi o tom zloději, co ukradl panu králi těch dvanáct koní, to musí být pěkný amatér. Kdybych ho někde potkal, tak mu asi lisknu, ať se vzpamatuje. Taková loupež, když na sebe upoutá celou hradní stráž, to není moje. Já bych se tam pomaličku vplížil, aby mě nikdo neviděl a pak… “ „Já ty koně ukrást nechtěl, já je pustil na svobodu.“ Zpoza dveří v kuchyni vykoukla malá rozesmátá hlava křenícího se hobita a povídá: „Hrdino! Víš kdo dneska přijde na večeři?“ „Kdybych se snažil, tak to zjistím.“ Podíval se na hobita a všiml si malé sklenice na víno, otočil se ke dveřím a uviděl modré teplé papuče, které ležely pod parádně nablýskaným zrcadlem, na kterém byl nachystaný velký věšák a povídá: „To snad ne, kde jsi potkal Barandira? Tak dlouho jsem toho chlapáka neviděl, jak se mu daří?“ „Sice nevím, jak jsi na to přišel, ale máš pravdu, můžeš se ho zeptat sám. Dostal jsem od něho dopis, tady je, můžeš si ho přečíst“ Hobit podal Draugovi světle hnědý kus pergamenu.

Zdravím starého známého, od Wratha jsem se dozvedel Ze bydlíš v Mrakornu, vím i v jakém dome, znas Wratha. Nepsal bych kdybych od tebe neco nepotreboval, ale co , to ti psat nebudu. Cekej me tak v sobotu na veceri. Z pozdravem Barandir.

Město se do večera trochu ztišilo a nad lesem vyšlo několik malých stříbrných hvězd. Po městě chodilo několik městských rožínačů lamp, muži na chůdách s malinkými pochodněmi, kterými rozsvěcovali lampy připevněné na dřevěných tyčích. Městem se hemžilo několik malých i velkých band, zloději a lupiči, co neměli co dělat. Rytíři, kteří nepřestali hledat zloděje koní a hromady hospodských nicnedělačů. Prostě obyčejný večer ve velkém městě. Když městské zvony začaly odbíjet sedm hodin, někdo zaťukal na dveře domku, kde právě byli Sit a Draug. Hrdinové si vyměnili divné pohledy a nakonec Sit odběhl otevřít.Nedošel ani ke dveřím, když tu se otevřely. Vešel hubenější muž v kroužkové zbroji a pláty ramen. Sundal si těžké plátové boty a vlezl do modrých papučí, sundal si modrou kápi a pověsil ji na přichystaný věšák. Podíval se do zrcadla, projel si rukou černé vlasy a povzdechl. Otočil se a uviděl Sita jak se na něho dívá třpytivýma očičkama a pronesl: „Tak ty jsi dostal můj dopis?“ Sit vyskočil a muže objal. „Ani nevíš jak se mi po tobě stýskalo Barandire, ty jsi jediný, kterého jsem neviděl nejmí?? tři roky.“ „Jo, to si ještě moc dobře pamatuji, bylo to od té příhody s tlustým trollem Odinem. Jak jsem ho skolil, tak jsi zmizel a pak jsem tě už neviděl. Kde jsi byl?“ „To bude asi tím že mě ten troll zalehl a já pod ním ležel tři dny, než ho ožrali vlci. Pojď, dál nebudeme přece stát na chodbě.“ Barandirův obličej vypadal, jako by se náhle chtěl zasmát, ale to u něj nebylo zvykem, takže se jen tak ušklíbl, jako by snědl slimáka a vešel do obývacího pokoje. Najednou se zastavil a nevěřil svým očím, proti němu stál Draug. „To snad ne, člověk ho shání snad po celé zemi a on je tady, nejsrdečněji tě zdravím starý brachu!“ Udělal krok a objal chodce a popleskal ho po zádech. „Popravdě řečeno nebýt Sita, tak bych tu nebyl, potkal jsem ho na trhu, když zrovna pracoval. I já jsem se stal na chvíli jeho zákazníkem.Posaď se a vyprávěj, co jsi zažil na svých poutích.“ „Dáš si čaj anebo pivo?“Ozvalo se z kuchyně, kde zrovna hobit dělal tolik rámusu, že nebylo ani pořádně rozumět co vlastně řekl. „Samozřejmě že víno.“Odrazil Barandir a pokračoval v rozhovoru s Draugem. „Bojoval jsem na Ladrosu, proti nájezdu skřetů.“ Draugovi najednou vypadl z ruky šálek čaje a rozbil se o zem, z toho co měl v puse se málem utopil, tak to vyprskl na stůl a zařval: „Na Ladrosu skřeti? Ti tam nebyli nejmí?? dva tisíce let, Barandire co se děje?“ Z kuchyně přihopsal Sit a najednou vypískl: „Aáááááá, můj nejmilejší kobereček, poctivě jsem ho našel v královské věži, má nejméně třicet zlatých a je z Aramanu. Pomoc, vrah koberců!“ „Site můžeš se ztišit, tady jde o vážnou věc, co se týče toho koberce, já ti ho zaplatím.“ Sit zavřel pusu a posadil se, najednou se usmál a dodal: „Možná bych za něho dostal čtyřicet pět zlatých.“ Draug už ho nevnímal a poslouchal Barandirovo vyprávění, za chvíli i hobit ztichl a poslouchal. „Bylo nás tam možná pět, možná šest tisíc po zuby ozbrojených mužů. Čekali jsme v dolině na našeho stopaře, až přijede, jel vždy napřed a prozkoumával terén pro nás. Stojíme tam tak hodinu, když začalo pršet. Bylo slyšet jak kapky deště dopadají na naše pancířové chrániče, nikdo se nehnul, každý se bál vydat i nepatrnou hlásku. Najednou vyběhl z lesa Gabriel, ano tak se jmenoval ten hraničář, neměl koně a v zádech měl tři skřetí šípy, z úst mu tekla krev a bylo slyšet jak z posledního dechu říká generálovi, který ho držel v náruči něco, jako pět tisíc skřetů, vrkové a tak dál. Žádný z mužů si v tu chvíli ani nepomyslel na útěk nebo něco takového. Stáli jsme tam, když se strhla strašlivá bouřka.“ Barandir popil z jeho nalitého džbánku a pokračoval: „V tom jsme uslyšeli dupot několika tisíc těžkých bot ze všech stran. Věděli jsme, že jsme v pasti, protože jsme byli v dolině a tam se dá jen těžko vzdorovat, ale byli jsme připraveni zemřít s mečem v ruce. Dupot sílil a bylo vidět, že každou chvíli na nás vyběhne hromada masožravých skřetů s tesáky, meči, sochory a kušemi. Najednou déšť ustal. Muž, který stál vedle, se na mě podíval překvapenýma očima a řekl:To je boží znamení. V tu chvíli mu proletěla šipka krkem a padl bezvládně na zem. Podíval jsem se na nebe a viděl jak z nebe padají šipky z těžkých kuší, tak jsem stačil dát štít nad hlavu a vykrýt několik dalších šípů. Ze všech stran se se strašným řevem vyřítilo nejméně dvacet tisíc skřetích bojovníku. Zaslechl jsem ještě několik rozkazů od našeho generála, než se první vrhl do největšího chumlu skřetů. Stateční bojovníci kolem mě padali jako listí na podzim, všude kolem byly louže krve, řev umírajících, cinkání mečů o rezavé skřetí pancíře a dupot dalších blížících se skřetích jednotek. V tu chvíli jsem měl na svém meči krev od nejmí?? stovky skřetů.“ Znovu se napil, v jeho očích byla vidět hromada špatných vzpomínek. Vytáhl nádherný zdobený meč, celý od zaschlé krve. Podíval se na něj a vzdechl, byl stále strašně ostrý a lehký. „Krev z meče se neutírá, jako vzpomínka a pocta bojovníkům, kteří zkřížili s vámi ostří! Bylo to jako zlý sen, viděl jsem hromadu mrtvých mužů, kteří předem věděli že zemřou. Generál bojoval do poslední kapky krve s useknutou rukou, než mu jeden ze skřetů prorazil hruď kopím. Kruh se zmenšoval a nás ubývalo, věděl jsem že do rána nepřežijeme, sehnul jsem se a uchopil dlouhý meč od muže, který mi ho podával, měl useknuté nohy a tiše povídal: Utíkejte prorazte si cestu za životem! Nevím co mě to popadlo, rozhlédl jsem se a zvolal: Prorazte cestu na sever! Ti, co měli štíty a řemdihy, se vydali první, bylo nás sotva stovka, stovka těch nejodolnějších a nejlepších rytířů.Běželi jsme o život, nedivte se, hnalo nás tři tisíce skřetů. Někteří muži se otáčeli proti blížící se hrůze a snažili se roj skřetů alespo?? na chvíli zdržet. Bylo to dost zoufalé, ale tak jsme získali dost času na útěk. Rytíři odhazovali zbroje, štíty a další zbraně, aby mohli být alespo?? o trochu rychlejší. Ještě teď si vyčítám, že jsem nedostal odvahu se otočit a stát na místě, počkat, až se kolem vás sesypou hromady zrůd. A vtom nám bůh pomohl, před námi se objevila jeskyně, po cestě jsme ztratili dvacet tři mužů, kteří byli ochotni zaplatit da?? za to, že my získáme čas. Otvor byl široký akorát na šest bojovníků, tak jsme bojovali na družiny. ? est rytířů bojovalo, zbytek odpočíval. Takhle jsme vzdorovali tři dny, než jsme je pobyli. Z pěti a půl tisíce mužů Dračích štítonošů zbylo třináct zraněných, vyčerpaných a utahaných mužů. ? li jsme z bitvy jako poražení, i když jsme vyhráli. Stali jsme se hrdiny.“ Barandir sklonil hlavu a začal si pro sebe něco šuškat. Draug se podíval na malého hobita který ležel na posteli, přikrytý dekou a viděl jak se nad ním celá deka třepe. Sit neměl rád takové strašné vyprávění, sám rád vypravoval samé veselé příběhy o nešikovných zlodějích a srandovních vrazích, ale tohle ho vyvedlo z míry. Pak Barandir zvedl hlavu a řekl Draugovi divnou větu: „Doufám že se jednou se všemi těmito bojovníky setkám znovu.“ V jeho očích byla vidět hromada smutku a nenávisti. Ten večer už bylo ticho, každý byl nad tímto příběhem hluboce zamyšlen. Pomaličku vyhasl ohe?? v krbu. Seděli ještě chvíli potmě, když se Barandir zvedl a vydal se směrem do pokoje, zastavil se, otočil a řekl: „Do rána se sbalte, brzo vyrazíme.“ A odešel do svého pokoje. Chodec rychle vstal a šel za ním. „Mohl by jsi mi ještě říci kam?“ „Já nejsem ten kdo vysvětluje, na to jsou jiní. Přijde čas, kdy se vše dovíš příteli.“ Tato odpověď chodci nestačila, ale co mohl dělat, z šermíře víc nedostane. Když odcházel z pokoje, všiml si velké jizvy, jizvy přes celá záda, kterou Barandir odkryl v ponětí, že Draug už odešel.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Yuyka

    Čao! Děj je docela zajímavý (i když mi tam trošku chybí nějaká ta ženská), ale myslím, že tam máš ňák moc gramatických chyb! Dyť, prosímtě, „takové zbroje jsou přiliž těžké na to, aby se s nimy…“ nebo „ti se sklonily oby unikly…“ a je tam toho hrozně moc… asi si to po sobě nečeš (jako já), co?:o) Ale jinak vcelku nemám co tomu vytknout, mně se to líbí

Leave a Reply