V daleké jedné dávné říši
panoval kdysi moudrý král.
Hlas války klidem věčně tišil
a dobře svou zem spravoval.

Bohatství měl, no, jak se sluší,
– vždyť na hradě žil ze zlata –
a démantů víc, než kdo tuší
ukrýval ve svých komnatách.

Ke všemu krásnou dceru choval
– jen pohlédnout a oněmět.
V ní východ slunce, zas a znova
políbit chodil tento svět.

Ta stala se, jak už to bývá,
básníka něžné lásky cíl.
Marně jí ale teskně zpíval,
zlou pýchu písní nezlomil.

Prý jeho rod jen citu brání,
jak princezna vzkázala říct.
Děkuje za to krásné hraní,
však nechce již ho vidět víc.

Utichly džbánky medoviny,
Bard s mečem ostrým v ruce vstal.
„Když já ne, tak též nikdo jiný!“
vydechl, nežli dokonal.

Jen při myšlence hrůzno je mi,
jak kouzlem celý hrad teď ztich!
Všichni se mrtví kácí k zemi,
oběti spárů smrtelných!

Pak náhle, při úderu hromu,
v kámen se maso obrátí!
Skály tu stojí místo domů,
z království dech se vytratil.

Jeskynní říše z něj se stala
– už je to hezká řádka let,
kdy loutna v oněch místech hrála,
kdy básník zpíval naposled.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

    • hawranna va Co

      Domnívám se, že tento web oplývá spoustou vynikajících autorů – vlastně i ty „nejhorší“ povídky zde kvalitou několikanásobně převyšují průměrnou tvorbu na spoustě jiných stránek. Necítím potřebu psát někam jinam než sem, spíš jsem ráda za to, že můžu psát PRÁVĚ sem.

Leave a Reply