„Cože“ vzpamatoval se Zakur, když si uvědomil, že už
nějakou chvíli zírá na Norelama s otevřenou pusou a doufal, že si toho
Norelam ve slabém osvětlení své kouzelnické hole nevšiml. „Princ
Marrdos?“ dodal udiveně.
  „Ano, slyšel jsi dobře“ ujistil ho důrazně „princ mě
chce zabít a proto jsem utekl z hradu a musím…“
  „U všech shnilejch švestek!“ skočil mu do řeči znechucený
Zakur, jehož otec pěstuje na zahradě spoustu švestek a jestli Zakur
nesnáší něco víc než švestky, tak je to smrad z hnijících švestek… a
nevyjasněné záhady. „Prosím tě, proč tě chce zabít?!?“ chytil
se za hlavu.
  „Kdybys mě nepřerušoval, tak by ses to dozvěděl!“ pohlédl
na něj vyčítavě. „Protože si myslí, že jsem ho zradil!“
procedil skrze zuby „Potřeboval bych si, Zakure, promluvit s
Logmunem a s Belittem, tvým otcem a poradit se snimi“ otočil se k
němu naléhavě.
  Nastalo ticho. Zakur se zhluboka nadechl a zase vydechl. Pak se
nadechl znovu a téměř zašeptal: „Logmun je už mrtev.“
  „Jak to? Kdo ho zabil?“ okamžitě zareagoval Norelam.
  „Nikdo,“ povzdechl si „umřel sám.“
  „Jak to myslíš – sám?“ divil se.
  „Prostě už byl starej, no!“ odpověděl nakvašeně Zakur,
kterému se zřejmě nechtělo hovořit o smrti Logmuna, otce jeho dvou
dobrých přátel a vytáčelo ho to, že se Norelam pořád tak hloupě ptá.
  „Logmun už zemřel stářím?“ podivil se Norelam a tím
přetekl pohár Zakurovy trpělivosti.
  „Jasně, že umřel stářím!“ vyštěkl na něj „Jsme lidi,
Norelame!“ pronesl tu větu s takovým důrazem, aby bylo jasně
patrno, že tato věta vše vysvětluje. Ale pro „nechápavé“
raději „po lopatě“:  „Nežijem tak dlouho jako elfové!
Kdy už si to konečně uvědomíš?!?“ pak zmlknul, protože si
uvědomil, že tady křičí na Norelama jako otec na zlobivé dítě.
„Promi??… já nechtěl… nějak jsem se neovládl“ hleděl
zarytě do země.
  „Ne! To já se omlouvám“ řekl Norelam “ Je mi to
líto.. já… nevěděl jsem, že už je mrtvý… Jen chci, chlapče, abys
věděl, že se mi nelíbí, když lidé umírají. Právě proto jsem se stal
léčitelem, abych přátelům pomáhal přemoci různá zranění a tím jim vlastně
prodloužit život i za tu cenu, že si tím krátím život svůj“
vysvětloval mu trpělivě.
  „Hmm.. Dobrá. Promi??… zapome?? na to, co jsem ti
říkal…“ omlouval se. „Takže, říkal jsi, že si potřebuješ
promluvit s mým otcem?“ obrátil se k Norelamovi. Ten přikývl –
nebo to alespo?? v té tmě osvětlené matným světlem  Zakurovi tak
připadalo. „Tak pojďme do vesnice. Za chvíli už určitě bude
půlnoc…“ řekl a shlédl dolů do údolí, kde se rozprostírala jeho
rodná vesnice Havasa.
  „Počkej“ zarazil ho Norelam „ještě musím natrhat
nějaké bylinky. Nevíš, kde roste…“
  „Pojď Norelame!“ přerušil ho znaveným hlasem „Mám
doma všechny bylinky z této části lesa a v dostatečném množství. Dnes
jsem si šel jen doplnit zásoby. Můžeš si doma ode mě vzít, co budeš
potřebovat.“
  „Děkuji ti Zakure. Dobrá tedy, vyrážíme na cestu do
Havasy“ zvolal slavnostně, protože byl rád, že jeho putování je
už konečně u cíle…
  Sotva ušli pár kroků, Zakur začal vyzvídat: „Hele,
Norelame“ začal opatrně „a jak je to s tou zradou?“
  „To ti pak řeknu, až bude s námi i tvůj otec“
  „Prosím“ nenechal se odbít „Tak mi řekni jenom
kousek“ žadonil jako malý kluk „Přeci nebudeme celou cestu
až do vesnice mlčet!“
  „Dobrá tedy“ zhluboka se nadechl „povím ti to, co už
tvůj otec ví:
  Můj otec žil v Deinatu, v elfské vesnici na okraji elfského
království, a na rozdíl od ostatních neviděl nic špatného na tom, že
udržuje s některými lidmi s Havasy přátelské vztahy. Přátelil se s
tvým dědečkem. Ale většina lidí i elfů jakoby si hnusila stýkat se s
někým, kdo žil za hranicí jejich království. A tak mezi Havasou a
Deinatem vznikaly neustálé rozpory, které často vyústily v menší
potyčky. Našlo se však i pár jedinců, kteří se snažili o pokojné
vztahy se sousední vesnicí. Mezi nimi byl můj otec. Časem se seznámil
se sestrou tvého dědečka. Tvého dědečka z otcovy strany.
Rozumíš?“  zastavil se v řeči, aby se ujistil, že Zakur chápe
příbuzenské vztahy a zda-li ho vůbec poslouchá.
  „Jo, jasně… chápu“ ubezpečil ho „A dál“ zeptal
se s nepředstíraným zájmem.
  „No nakonec se vzali a pak… pak jsem přišel na svět a dostal
jsem jméno Norelam, což znamená: „přinášející mír“ Moji
rodiče si vždy přáli dobré vztahy nejen mezi našemi vesnicemi, ale
všude na světě…“ povzdechl si. „Jelikož jsme byli s tvým
otcem tak trochu příbuzní,“ ujal se Norelam opět řeči „tak
jsme se spřátelili, přestože obyvatelé obou vesnic byli převážně
proti.
  Nakonec menší potyčky mezi vesnicemi vyústily v boje, v nichž
zahynulo mnoho lidí i elfů. Mezi mrtvými byli i moji rodiče… Bylo mi
tenkrát devatenáct let“ vzpomínal smutně.
  „To… jsem nevěděl. To je mi líto“ snažil se Zakur nějak
vyjádřit svou soustrast „Muselo to bejt hrozný!“
  „Ano nebyly to lehké časy“ potvrdil jeho slova Norelam
„Po této bitvě nenávist obou vesnic jen zesílila. Po smrti mých
rodičů jsem sehnal pár elfů a Belitt, tvůj otec, některé lidi.
Dohromady jsme utvořili přátelskou skupinu, která se snažila zabránit
dalším konfliktům mezi Havasou a Deinatem. Bylo nás z počátku jen osm
a byl mezi námi i Logmun“ vzpomněl ji na svého již mrtvého
přítele. „Když jsme se dozvěděli, že se má schylovat k další
bitvě, sešli jsme se ještě s ostatními přívrženci míru na cestě mezi
oběmi vesnicemi v místech, kde se nacházela hranice mezi královstvími
lidí a elfů. Bylo nás celkem dvacet dva a snažili jsme se zabránit
bitvě, která měla být ještě krvavější než ta, při které zahynuli moji
rodiče.
  Kouzelníci vytvořili velké silové pole, přes které by nemohla vojska
projít, válečníci kryli kouzelníky a já s Belitem jsme měli
vyjednávat. Dlouhou dobu jsme přesvědčovali oba pomstychtivé národy,
že je možno udržovat si mezi sebou přátelství – ať se podívají na nás,
že jsme přátelé. Nakonec se nám to podařilo, vesnice odložily starou
nenávist a uzavřeli mír. Byl to obrovský úspěch, ale nedosáhli jsme
úplně toho, čeho jsme chtěli. Vesnice mezi sebou sice uzavřeli mír,
ale o většině obyvatel obou vesnic se nedalo hovořit o vzájemném
přátelství. No alespo?? nastal konečně mír.
  Zajímal jsem se o magii – studoval jsem u nejlepšího mága z Deinatu,
který si mě k sobě vzal jako sirotka. Později, když už mě naučil
spoustu věcí, mi řekl, že mám obrovské nadání a poté, co jsem projevil
zájem o studium léčitelství, přestože jsem byl obeznámen se všemi
nevýhodami, pomohl mi dostat se až do Fradlomorru, hlavního města
elfské říše, kde sídlí královna Jezzuna a kde byli ti nejlepší mágové
včetně léčitelů.
  Tam jsem strávil dvanáct roků studia a spoustu dalších let ve
službách královny Jezzuny. Neustále jsem ji nabádal k usilování
přátelských vztahů se Srondsellemem a celkem se mi to dařilo. Mezitím
jsem si neustále dopisoval s tvým otcem a občas jsme se i navštívili.
Pak mi jednou od Belitta přišel dopis, že král Tollid přijme na svůj
hrad pro ochranou svou a později i svého syna Marrdose zkušené mágy
nejlépe z jiných ras, aby měl jakési prostředníky a rádce pro
udržování mírových vztahů sousedních království. To by bylo něco pro
mě, řekl jsem si tenkrát. Zanedlouho přišel ten dopis přímo od krále
Tollida pro královnu Jezzunu. Ta ho pak přečetla na radě a já se
ochotně nabídl, že bych přijal tuto funkci. Jezzuna také nadšeně
souhlasila a nechala mě dopravit přímo na hrad Srondsellem, kde jsem
byl ochotně přijat…“
  „Už jsme tady“ přerušil ho Zakur, když byli asi třicet
kroků od domu jeho otce Belitta. „Ty jo! Zajímavej příběh…
opravdu Norelame… a jak to, že tě teď Tollid chce zabít?“ pořád
mu vrtalo v hlavě.
  „Ne. Tollid ne!“ opravil ho kvapně „Chce mě zabít
princ Marrdos, protože si myslí, že jsem ho zradil. Tollid mě nemůže
chtít zabít, protože sám už je mrtev sedmnáct dnů. O tom jak se to
stalo a o svých službách vám budu vyprávět“ dodal Norelam, když
stanuli na prahu dveří.
  „Tys ho zabil?“ zeptal se Zakur.
  „Ne!“ vyštěkl podrážděně Norelam „To bych nikdy
neudělal. Naopak bych udělal vše pro to, aby se to nestalo… i když
si princ Marrdos myslí pravý opak…
  Zakur zjistil, že řekl zase něco, co říkat raději neměl a tak už
raději zabušil na dveře.
  Zanedlouho se ozvaly kroky a Belittův hlas za dveřmi: „Zakure,
kde jsi zase tak dlou… Norelame, starý kamaráde! Co ty tady
děláš“ zvolal překvapeně po otevření dveří. „Jsem rád,  že
tě zase vidím, ty starý uličníku!“ zvolal tak nahlas, že tím
určitě musel vzbudit okolní sousedy, objal Norelama a poplácal ho po
zádech, div mu nevyrazil dech.
  Norelam začal kašlat a Belitt si teprve teď uvědomil, jaké rány mu
to dává do zad „Jé, promi??,… já nechtěl“ omlouval se se
smíchem. „No tak! Nestůjte mezi dveřmi! Pojďte dál!“ pokynul
rukou a sám se už hrnul ke stolu, aby připravil něco pro občerstvení
pro tu vzácnou návštěvu. „Zakure připrav bylinkový čaj. Já zatím
připravím elfské chlebíčky. A ty se posaď, Norelame!“ organizoval
nadšeně Belitt.
  „Díky“ řekl Norelam a byl rád, že si konečně odpočine po
dlouhé cestě.
  „Takže – co tě k nám přivádí?“ začal Bellit rozhovor.
  „No“ zamyslel se Norelam „kéž by mě k vám přivedli
jiné okolnosti… Král Tollid je mrtev a princ, nyní už vlastně král,
Marrdos mě chce zabít a tak jsem musel utéci z královského paláce.
Sedmnáct dní už jsem na cestě k vám a nebyla to cesta lehká. Nemohl
jsem chodit po cestách, protože všude mě hledali stráže a tak jsem byl
nucen se schovávat a kráčet lesem až sem. Často jsem se zdržoval
hledáním potravy, párkrát jsem musel ulovit i nějaké zvíře a opéci si
ho na ohni, abych utišil hlad. Každý večer jsem hledal bezpečný úkryt,
kde bych přečkal noc, byl jsem často unavený, několikrát napaden
lesními šelmami a nevím, jak bych dnes večer dopadl, kdybych nepotkal
Zakura. Už byla sice tma a chtěl jsem rozdělat ohe?? a přečkat někde
noc, ale poznal jsem tuhle část lesa a tak ač jsem byl unavený a
vyčerpaný, řekl jsem si, že dnes večer se už nebudu zastavovat a dojdu
do Havasy. Pak mě překvapili tři vlci a já už byl tak unavený a
vysílený, že by si mě málem dali k večeři, kdyby nepřišel Zakur.
Zachránil mi život. Měl bys být na svého syna pyšný, Belitte“
podíval se na něj – ten tu však stál jako opařený.
  Pak se Belitt zmohl k odpovědi: „Jo… samozřejmě, že jsem na
něj hrdý“ otočil se k Zakurovi s obdivem „Vždy se hodně
zabýval kouzly a je… docela šikovný“ Zakurovi se to slovní
spojení „docela šikovný“ moc nezamlouvalo. Vždyť za osm
měsíců mu bude už třicet let a otec ho neustále považuje jen za docela
šikovného kloučka, ale mlčel, protože byl rád alespo?? za nějaké
ocenění….
  „A jak to, že … je král Tollid mrtev? A proč tě princ – é
teda… vlastně už král Marrdos chce zabít? Co se vlastně stalo?“
vyptával se zmatený Belitt.
   „To bych také rád věděl, co se vlastně stalo!“ odpověděl
rozrušeně Norelam „Právě proto jsem přišel do Havasy a doufám, že
mi pomůžete. Musím vám toho hodně vyprávět… Ale nejdřív pěkně
všechno za sebou. Takže… jak víš, když bylo princi Marrdosovi devět
let, začal jsem sloužit u krále Tollida na královském dvoře a těšil
jsem se ve velké úctě…“

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

    • Yuyka

      No to si piš že je to zajímavé a co mám na to říct, úplně mi schne v puse, ještě že sem jenom píšu, protože kdybych stála před tebou měla to ohodnotit, tak bys ze mě nevytřásl ani Be. Mám pocit… FAKT… že to je lepší než první díl, ale docela jistá si nejsem… že jo druhý bez prvního nevznikne, takže nejspíš jako celek je to úplně úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúžasné:)))))

Leave a Reply