Slunce se pomalu chýlilo k obzoru a vládu nad Srondsellemským královstvím převzal chladný soumrak. Vane podzimní jemný větřík a roznáší spadané listí, které na studené půdě Srondsellemského lesa vytváří pestrobarevný koberec. Vítr se s přímo zjevnou radostí prohání korunami vysokých mohutných stromů, jakoby jejich šuměním chtěl ukolébat obyvatele lesa k večernímu spánku. Tu a tam se k lesní ukolébavce připojilo pár ptáčků zpěváčků, ale i ti se už chystali ke spánku, aby nabrali síly na zítřejší lesní orchestr. Obyvatelé lesa se pomalu uchylují do svých úkrytů ke svému odpočinku…

Ale někteří právě teď ožívají. Malá trojčlenná smečka starých vlků se už těší na své dnešní oběti, které se nedokázali před nimi dobře schovat. Nejprve čekají až jim večeře přijde až před tlamu, ale když se nic neděje tak zase pobíhají nervózně po lese a pátrají po své kořisti.

I mladý králíček ještě nemá plné bříško a tak nedbaje matčiny rady, aby se vrátil před setměním domů, hledá pro sebe ještě něco k jídlu. Když tu náhle uslyší zašumění vysoké trávy, otočí vystrašenou hlavičku tím směrem a dříve než by ho napadlo něco udělat, ucítil na svém krčku ostré krvechtivé vlčí tesáky a naposledy vypísknul…

Vlci se na něj vrhnou a trhají ho na malé kousíčky. Každý z nich pospíchá, aby si pro sebe urval co největší kousek čerstvého krvavého králičího masa, kterého bylo pro tři hladové vlky málo…

Ale ve Srondsellemském lese nejsou jediní, kdo ještě nešel spát…

Kousek opodál se listím brouzdá vysoká postava opíraje se cestou o svoji hůl. Je to starý muž. Má na sobě rudý hábit, na kterém je na zádech vyšit modrou nití znak Srondsellemu. (Mohutný starý dub vysazený prvním Srondsellemským králem na královském nádvoří, který byl údajně velkými mágy očarován a má silné magické účinky, neboť jeho kořeny prý sahají až k podzemním vodám magických pramenů, a působí blahodárně na uzdravování lidu a na obnovení sil kouzelníků.) Zlatavými nitkami vytkané malé hvězdičky se matně třpytily na mágově hábitu, který byl už na mnoha místech potrhaný, což svědčilo o tom, že cesta Srondsellemským lesem se zrovna nepodobá procházce růžovým sadem. O tom že tomu tak je, se měl starý kouzelník ostatně za chvíli opět přesvědčit…

Kdyby nebylo takové přítmí mohl by člověk, který by pohlédl do jeho tváře, spatřit vrásčitý obličej s úzkými nevýraznýma očima zelené barvy, v nichž se zračil pocit zklamání, hněvu a obavy. Nad očima má husté šedivé obočí. Pod protáhlým úzkým nosem vyrůstá šedivý knírek, jenž splývá s dlouhým hustým šedivým plnovousem. Vlasy jsou poněkud prořídlé, pokud se vůbec dá hovořit o vlasech spíše to je sem tam nějaký ten vlas na temeni holé hlavy, která je však někde uvnitř zajisté naplněna spoustou vědomostí, zkušeností, zážitků a jistě i moudrosti.

Stařec kráčí dál svojí cestou opíraje se s každým krokem o svou dubovou hůl, pozorně se hlavou rozhlíží sem a tam, zda mu nehrozí nějaké nebezpečenství a s ustaraným výrazem ve tváři vypadá jakoby o něčem vážně přemýšlel. Z myšlenek ho vytrhne teprve nám už známa smečka vlků, která si dělá nárok na další hody.

Kouzelník zaslechl šustění v trávě, zastaví se, rozhlíží se kolem sebe pevně drže svoji dubovou hůl v obou rukách a očekávaje útok…

Přestože útok očekával, dalo by se z jeho výrazu zpozorovat, že rychlým výběhem vlka, který se mu chystal ihned skočit po krku, je poněkud zaskočen. Duchapřítomně natahuje před sebe ruce, v nichž třímá dubovou hůl a odráží ho pryč od sebe. Ten dopadá svým tělem zpět na zem, ale ovšem nevypadá na to, že se tím nechá odradit…

Kouzelník využívá ten krátký čas k tomu, aby vlka ochromil kouzlem. Sbírá v sobě síly, soustředí se na kouzlo a holí, jejíž konec začíná vyzařovat žlutočervené světlo, míří na vlka. Určitě však nečekal to, že se na něj ze zadu vrhne další vlk a svalí ho na zem. Stařec padá tíhou vlka tváří k zemi, vyklouzává mu z ruky hůl, z níž vystřelí žlutočervené světlo do koruny mohutného buku, která začíná hořet. Vlci pozorujíce ohe?? na chvíli ustoupí s k??učením o pár kroků zpět a mezitím se kouzelník shání po své dubové holi…

Koruna buku svítila jako pouliční lampa a osvětlovala tuto bojovou scénu. To už se ale šelma, která si uvědomila, že ohe?? v koruně buku jí nemůže uškodit, vrhá opět na starce. Ten, leže na zemi, se ještě stačí přetočit na záda napřahuje svou hůl před sebe a zadržuje s ní vlka, který na něj vyceněné své zuby, štěká a vzteky mu slintá do obličeje. Stařec v sobě sbírá všechny své síly odhodí holí vlka kus od sebe a rychle vstává, jelikož se k němu hrnou další dva zbývající vlci. Ti ho namáčknou až na kmen buku, který mu naštěstí zabránil spadnout na zem a pomohl mu znovu odrazit holí útočící vlky…

Kouzelník se zhluboka nadechuje, zavírá oči a snaží se vší silou myslet na kouzlo. Z konce hole vyletí trojice zlatavých š??ůrek, jenž začnou omotávat jednoho vlka, který k??učí bolestí a není schopen pohybu. Jeho k??učení trochu odrazuje jeho zbylé dva kamarády, ale ne na dlouho.

Po chvilce váhání, kdy hlad zvítězil nad strachem, se vlk odhodlal k útoku. Skáče na starcovu hruď a jak z ní sklouzavá zase dolů, zanechává na hábitu krvavé rýhy. Stařec se už více nemohl soustředit na spoutávací kouzlo, zasyčí bolestí a sprostě zakleje, sklouzává odíraje se o kmen buku do polohy sedu. Vlk, kterého před tím spoutával kouzlem ještě k??učel a se třesoucím se tělem se odplazil vystrašeně pryč. Zbylé dva vlky to neodradilo – ba spíše je to naopak povzbuzuje – jsou jen dva, takže na ně zbude větší díl z kořisti… a kořist sedí vysílená na zemi a je z ní cítit čerstvá krev…

Hladová šelma se už připravuje na smrtící zakousnutí, když tu ohořelá větévka spadne dolu ze stromu, což ji docela vyděsí a stáhne se dozadu. Kouzelník natáhne ruku, opatrně uchopí hořící větvičku a pomalu stává, při čemž neustálé mává ohněm před sebou aby zaplašil vlky. A ti se dávají, ač ne zrovna dobrovolně, na ústup se svým zbabělým k??učením. Na kouzelníkově tváři se pomalu, ale jistě začíná objevovat provokující úsměv…

Ale neměl se radovat tak brzo. Buk jakoby „nechtěl“ aby bitva rychle skončila nejprve pomůže starci tím, že mu „hodí“ hořící větvičku, ale ne to by bylo moc snadné tak mu teď pod nohy „nastaví“ kořen, stařec zakopává, pouští hořící větvičku a buk se zřejmě „těší“ na další průběh bitvy…

Mokrá studená půda  Srondsellemského lesa hořící větvičku brzo uhasí, čímž se nejspíš snažila ochránit les před hrozícím požárem…

Stařec leží vyčerpaně tváří k zemi a cítí chlad zemské půdy… těžce oddechuje a nejspíš zapomíná na vážnost situace… leží a čeká

V okamžiku, kdy otáčí hlavu na pravou stranu, spatřuje rozevřenou tlamu se spoustou slin, stékajících na listový koberec, a s dvěmi patry ostrých tesáků, kde je místy vidět zaschlá krev předchozí oběti…

To už se stařec konečně probouzí a uvědomuje si, co se vlastně kolem něj děje. Snaží se alespo?? posadit a klást ještě nějaký odpor… jenže vlk je rychlejší a skáče starci přímo po krku s otevřenou hubou Stařec si dává ruce před sebe a v očích se mu zračí strach ze smrti …

Vidí ho, jak letí na něj a už se zakusuje do jeho krku – je zvláštní, že to nepůsobí žádnou bolest –  a proskočí skrz jeho tělo!! Překvapený kouzelník se otáčí za sebe a vidí vlka, který jím před chvílí proskočil. Zdál se mu takový průhledný že by duchové ?!? Určitě nechtěl proti sobě poštvat nějaké duchy!! To už ale rozzuřený vlčí duch opět skáče na udiveného kouzelníka přímo skrz jeho tělo!

Stařec kvapně vstane a pak si zas kleká na kolena a omlouvá se: „Duchové lesa, vyslyšte mě, prosím! Jmenuji se Norelam, jsem králův ochránce. Omlouvám se jestli jsem Vám nějak ublížil. Jen mě nechte projít do vesnice Havasy. Ušetřete mě, prosím! Musím ochránit Srondsellemské království!“

Za sebou ho uviděl stát – oděného do tmavě modrého lesklého hábitu se zlatě vyšívanými lístky všemožných druhů stromů a bylin. Sundal si kápi. Byl to mladý muž, o trochu nižší postavy než je Norelam, s dlouhými zlatavými vlasy sahajícími až pod ramena. Na špičaté bradě nebyly žádné vousy a pod protáhlým nosem ani knírek. Výrazné vyboulené modré oči zdobené šikmým úzkým hnědým obočím upřely na Norelama přátelský pohled:

„Vsta?? Norelame, můj učiteli a příteli přede mnou nemusíš klečet! To jsem já Zamur z Havasy! Máš štěstí zrovna jsem šel kolem natrhat nějaké ty bylinky na lektvary promluvil k němu vlídně s trochou smíchu v hlase. Jsem rád že tě zase vidím! Co říkáš mému kouzlu? Skvělý, co? Počkej chvilku“ řekl na uvítanou a pak přivřel oči, zhluboka se nadechl a vyslal ze své malé různými zářezy zdobené hůlky vlnu modrého světla, které po dotyku změnilo vlčí tělo v kus ledu. „Ale na tvoje kouzla jsem taky nezapomněl“ dodával rychle. Dřív než Norelam mohl něco říct pokračoval v řeči: „Na toho prvního prevíta jsem použil tvoje uspávací kouzlo he, he usnul jako nemluvně! Na toho druhého jsem zkusil takové duchovní kouzlo hodně teď studuju magii víš?? Strašně mě to baví!“ culí se na Norelama, ale když zjistí, že tím není zrovna unesen pokračuje ve vysvětlování: „No prostě tím kouzlem dokážu své oběti vzít fyzické tělo, jenže se musím na svou oběť kouzlem neustále soustředit jakmile přestanu působit fyzická podoba se jí navrátí asi tak za půl minuty Proto jsem taky rychle teď toho vlka zmrazil, aby nás tu potom zase nepřekvapil Ale dobrý kouzlo co? Moje oběť nemůže fyzicky zaútočit, ale za to se zvyšuje účinek jak těch kouzel, která vyšlu na oběť, tak i ta kouzla, která vyšle oběť proti mně takže se to moc nevyplatí proti kouzelníkům…“ vysvětluje mu horlivě.

„Hmm, zajímavé…“ , přerušil ho se zvláštním výrazem Norelam a sebírá mezitím svou hůl ze země, opíraje se o ni opatrně vstává a vytahuje z pláště nějaké lístečky, přikládá si je na šrámy na hrudi a svojí dubovou holí sesílá na sebe zlatavé vlnky, které mu zacelují rány.

„Koukám že stále dobře ovládáš umění léčitelství.“ zubí se na něj Zamur, sklání se  k zemi a trhá pár bylinek do kožených váčků, které má opaskem připevněné k tělu

„To je sice pravda, ale jako mrtvému by mi to nebylo moc platné No, ano jsem ti vděčný za záchranu, Zamure“ děkoval zpětně Norelam. „Nemáš tu u sebe náhodou tu léčivou bylinku morga-felu?“ ptá se.

„Není zač to byla taková přátelská pomoc Morga-felu u sebe nemám, ale znám ji roste kousek odsud. Pojď za mnou. Ale nejdřív uhas, prosím tě, ten oh??ostroj, aby nám tu nechytl celý les!“ dodává pobaveně a sleduje hořící korunu buku, která už je z velké části ohořelá.

„Hm a nemohl bys to udělat ty, Zamure? Jsem docela zvědavý jestli si ještě pamatuješ kouzlo  ledového deště a navíc jsem už docela vyčerpaný“ přemlouvá ho Norelam a tázavě mu pohlédl do očí.

Ten mu odpoví pohledem, který říká asi toto: „Jak o tom můžeš vůbec pochybovat? Jasně, že si ho pamatuji..“ a soustřeďuje svoje síly, hůlkou neustále opisuje nad korunou buku modrý kruh, z něhož začnou dolů padat ledové kroupy, které hýbají mohutnými už značně ohořelými větvemi, strhávají s sebou i mnohé listy a dusí ohe??. Když už byl starý buk uhašen, nastala tma a jen tu a tam mezi větvemi mohutných stromů prosvítalo bledé světlo měsíce.

Rozsvítí se tlumená žlutočervená záře s Norelamovi hole a kouzelník si svítí na cestu k Zamurovi: „No, vidím, že jsi nezapomněl. A teď můžeme jít na ty bylinky co říkáš?“ pousměje se stařec skrze vousy na Zamura.

„No tak prosím tudy, mistře“ zavtipkuje mladý kouzelník a jako zkušený průvodce ukazuje Norelamovi cestu.

Kráčí společně na kraj lesa Srondsellemského lesa, odkud je už vidět světélka v oknech několika chatrných malých dřevěných domečků, které jsou součástí vesnice Havasy….

 ———————————————————————————–

„Ale stejně je to výhoda, že se můžeš po boji tak lehce zregenerovat“ zavzdychá s netajenou závistí Zamur.

„Je to výhoda, ale není to jen tak lehké, Zamure! Na to potřebuješ spoustu duchovní síly, dlouhé léta učení a praxe a z počátku jsou ty kouzla spíše vysilující Kdyby to šlo tak „lehce“ , tak by to mohl dělat každý, nemyslíš?“ poučoval Norelam se svým typickým výrazem učitele

„Jo, jo! Asi je to tak. Máš pravdu! Ale, Norelame, nechtěl bys mě to taky naučit?“ upřel na něj prosebný pohled malého dítěte

„Ty si snad neustále myslíš, že je to nějaká prkotina, či co? Já sám jsem teorie léčitelství studoval sedm let a pět let jsem pak měl ještě praktická cvičení která mi z počátku šla ne zrovna hladce  – zejména jsem měl velké problémy s léčením useknutých částí těla, kdy jsem musel např. ruku useknutou zajatci, vrátit na její původní místo, zacelit rány a ještě propojit ruku tak, aby komunikovala se zbytkem těla, dříve než mi tam stihl zajatec vykrvácet“ vzpomínal s povzdechnutím Norelam. „A na takové kouzlo bylo potřeba obzvláště  hodně síly a trochu i těch bylinek ve správném množství… Trénovali jsem pouze na zajatcích, na našich nepřátelích, ale i tak jsem měl hrozný pocit, když kvůli mé neschopnosti museli zbytečně zemřít. Samozřejmě se mi to napoprvé nepodařilo a tak mi tam tehdy zajatec krvácel a pořád na mě křičel, ať už ho dorazím, aby se netrápil a já přesto že jsem se snažil a vyčerpal jsem k tom všechny své síly, jsem mu nebyl schopen pomoci.“ hovořil k Zamurovi vyčítavě, jakoby sad on za to mohl a v očích měl zase ten výraz „to nemůžeš, chlapče, pochopit – ještě jsi příliš mladý a nevíš jak chutná svět…“ přesně tenhle pohled Zamur nesnášel. Vždyť je přece už kouzelník v plné životní síle a už všelicos poznal na vlastní kůži. Dříve však než stačil využít krátké odmlky, aby by to mohl Norelamovu otcovskému pohledu připomenout, ujal se Norelam opět slova: „Nerad na to vzpomínám. Další dny padli zase noví zajatci mojí vinou Asi až čtvrtému jsem dokázal sice zastavit krvácení, ale na návrat ruky na původní místo už bylo příliš pozdě aspo?? to přežil no stejně ho pak dodělal určitě jiný léčitel Pamatuji si, že až u osmého člověka se mi to povedlo včas a správně vrátit jeho ruku tam, kam patřila. Dost mě to tenkrát vysílilo ostatně léčitelství vždy vysiluje a s každým náročnějším kouzlem si léčitel zkracuje délku života i to je možná důvod, proč se léčitelstvím zabývají převážně elfové“ vysvětloval Norelam.

„Ty jsi elf, Norelame?!“ zeptá se překvapeně Zamur a prohlíží si ho, jakoby ho viděl poprvé v životě

„Čistý elf ne jsem půl elf otec elf, matka z lidí. Spíše jsem vzhledem člověk, ale magické nadání a dlouhověkost jsem samozřejmě zdědil po elfech.“

„Ty jo! To jsem nevěděl, jak to, že jsi mi to nikdy neřekl?“ diví se.

„No asi je to tím, že jsem k tomu neměl žádný důvod. Teď si mi ho právě dal! Tím léčitelstvím, jenom dobou trvání učení strávíš dvanáct let a když budeš poctivě cvičit na pětiletém praktickém cvičení, tak zemřeš o takových přibližně padesát let dříve než normálně pokud by tě někdo dřív nezapíchnul, že…“ dodal se smíchem v hlase. „Málo kdo se dá na tuto dráhu, ale já už jsem se rozhodl a zatím toho nelituji…“

„No taky proč, že jo? Zatím neumíráš…“ skočí mu do řeči Zamur a zasměje se, jenže když vidí Norelamovu kamennou tvář, došlo mu, že asi řekl něco, co neměl, utne smích a pohlédne na Norelama s omluvou a trochu i se strachem z jeho reakce.

Stařec však nevšímaje si mladíkovi poznámky pokračoval v rozhovoru: „Proto si mě král Tolid také vybral jako svého ochránce a později jsem dělal ochránce jeho synovi, princi Mardosovi.“ Zarazil se ve vypravování Norelam.

Zamurovi je divné proč Norelam používá minulý čas a tak otevřel ústa a chtěl se ho zeptat: „Dělal? Já myslel, že ještě pořád jsi jeho ochránce. Snad ti nedali výpověď?“, ale usoudí, že by možná zase řekl něco špatně a tak ústa radši zase zavírá.

Norelam si nejspíš přečetl nevyslovenou otázku v jeho očích a tak vysvětluje: „Ano, už nejsem jeho ochránce! Teď mě chce zabít… Princ Mardos už prý nechce více mých služeb, což mi dal zcela zřetelně najevo a já byl rád, že jsem si zachránil kůži a stačil před jeho strážemi utéci z hradu…“ vysvětloval s netajeným hněvem v hlase, pohlédl na Zamura svým rozzlobeným pohledem a očekává jeho reakci. Ten  se jen zmůže na svůj typický údiv s pusou otevřenou dokořán …

  

Gangleri -> čtenářům: Tak to je prozatím konec, abyste u toho neusnuli… (jestli jste to vůbec dočetli až sem) Pokud budete mít zájem, bude možná pokračování… 

Komentáře

komentářů

About The Author

18 komentářů

    • Gangleri

      Hele takže… ehm.. kdo to vlastně je Waellone? Jí se to nelíbí – tak ať napíše konkrétně, co ať vim, co mam zlepšit, ne? No nebo mi to může třeba rovnou ukázat a něco napsat… Jinak děkuji Yuyce, která tu při mě stála, i když nevím jestli si to opravdu zasloužím… A jsem toho názoru, že její povídky jsou lepší než ty moje, ale musíte uznat, že jsem se docela snažil – no snad to příště bude lepší 🙂

      • Waellone

        Ten mu odpoví pohledem, který říká asi toto: ….
        co to má bejt? Je to nekonkrétní, buď to něco říká nebo ne, a prostě celé je to blbost. A jestli chceš tak moc vědět co jsem zač, tak řekni tři dva jedna a hádej- ccc

      • Gangleri

        No konečně! To už je konkrétnější komentář 🙂 Pokusím se na to myslet. Já jsem jen nějak chtěl vyjádřit pocity postavy. Hm tak se pokusím být příště konkrétnější. Díky za radu. Jo mimochodem jsem už napočítal do sta a ještě jsem na to, kdo jsi nepřišel…

  1. Epic

    Gangleri, tak se snaž….hlavně s gramatikou.Web se začíná čím dál lépe rozjíždět, jestli se mi podaří sehnat velký webhosting, tak budou galerie absolutně plné a downloady taky, krom toho začíná se mi dařit i s reklamou, takže očekávej že pak už nebudeme brát každého…snaž se.Neříkám že je to špatné, ale čím více budeme známí, tém méně překlepů může být v povídkách.

  2. Taklinn

    Trosku me prekvapil hlavni hrdina, podle toho ce jsem se dozvedel z dolni poloviny pribehu je to mocny mag…Proto se mi zda prinejmensim podivne ze si nedovedl poradit s vlky..Kdyby byli magicti napriklad, tak by to davalo smysl..Ale je to jenom muj subjektivni nazor..P.S. ta hořící větvička me fakt odrovnala, nechtels tam dat spis vetev?

    • Keebleec

      Heleďme se ty se ještě koukáš na mfantasy? Už jsem tě tu dlouho neviděl… No jsem rád za tvoje postřehy… Takže: Je to velký mág (proto si ho taky král vybral do svých služeb), ale po dlouhém putování už je unavený, vysílený a nepozorný. A na to, aby provedl kouzlo se musí soustředit a taky to trvá nějaký čas… no a když na něj útočí naráz tři vlci, tak už neměl tolik času se soustředit na seslání kouzla… Kdyby si jich všiml dříve, měl by samozřejmě čas na to je zneškodnit, jenže si jich všiml pozdě… no a jestli ti to pomůže, tak si mysli, že ti vlci byli magičtí 🙂 No a s tou větví máš asi pravdu… Díky za kritiku

  3. Yuyka

    JÁ CHCI POKRAČOVÁNÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Je to dost dobrý… ale narozdíl od Aplegatta mi ty časy připadají zajímavé, je to možná tvůj styl psaní a vůbec ho nemusíš měnit (teda, pokud tobě osobně to nepřipadá blbé) Jinak je to prostě super… To Aplegatt: bacha, Gangleri tě dohání!!! :)))

  4. Gangleri

    Jo, jo máš pravdu – ty časy jsem docela zvrtal 🙁 ale už jsem to takhle polal a už to nešlo měnit… Jinak díky za kritiku… příště to nějak napravím… Jsem rád, že to vůbec někdo čte :-D.
    Jinak je tu špatně napsaný můj e-mail!! (gangleri@seznam.cz-tak sem nic nepište) Kdybyste mi náhodou chtěl někdo napsat, tak na gangleri@centrum.cz, jo?

    • Gangleri

      No to je možná tvůj názor – já ve škole nedostanu líp než za 3! No dobrá možná někdy vyjímečně za 2 – ale to málo kdy. No jestli se vám to líbí, tak bude další díl (pokusím se dát bacha na ty časy) ale nebude to tak rychle, jako to píšeš ty i Yuyka. Mě dlouho trvá než se rozhodnu, co napíšu – Možná proto ty špatný známky. Když píšem ze slohu, tak 20min čümim a nic nenapíšu – pak něco píšu 10 min – pak to celý přeškrtám – a na poslední chvíli něco napíšu, ale už není čas 🙁 Takže pokud budete trpěliví, dočkáte se dalších kapitol…

  5. Aplegatt

    Jako, je to ctivej dej, dobry popisovani… Jedno mi vysvetli? Ty casy proboha…
    Podival se a riká, otočí se a uvidí…
    Je to dobry no ale divny kdyz reknes ze se podival, v minulim a hned potom říká v přítomnym. Tak si vyber jeden cas a bude to skvelý.

Leave a Reply