„Nezabiju tě ,“ řekl Lether stále klidným hlasem, „i když… Temnoty jsem vlastně já… a Temnota tě pohltí. Není otevřena nikomu dobrému. A ty jsi dobrý. Jen ta… Třetí magie tvé společnice jí dokáže proniknout. Ten stisk tvé ruky… když jste spolu kráčeli… ani o tom nevěděla, ale jen díky té dívce jsi ještě zde. Vysílala k tobě hřejivé signály svého daru. A jen to tě udrželo při životě. Nedokážeš se totiž postavit tváří v tvář svým chybám… chybám svého rodu. Nedokážeš se postavit mi!“

S Letherovým hrozivým smíchem se Theder sesunul k zemi. Začaly s ním škubat bolesti. Svíjel se, nedokázal ani volat o pomoc… ale to by nedělal. Potřeboval Daenell, aby přežil. Bylo to bláhové jít s ní sem, do Gwendoru, že ho to nenapadlo? Ale zaklínačka tady nikde nebyla. Aby mu pomohla, chytila jej za ruku, políbila na tváře… nyní již zvolna chladnoucí.

Bylo po všem. A Thederovy poslední myšlenky patřily Daenell. V duchu byl s ní… vlastně ne, byl by s ní, kdyby zemřel. Ale jeho duše stále žila. V černých koutech Temnoty, odkud nikdy nenajde cestu. Bude bloudit, zoufale… navždy, do nekonečna, nikdy to nemůže ustat. Jeho duše je nesmrtelná. Temnota ji pohltila. Theder zmizel. Jen jeho tělo zůstalo nehybně ležet u Letherových nohou.

„Přeji ti, ať nikdy nenajdeš cestu zpět,“ usmál se se stálým klidem Lether. Otočil se a vykročil proti zdi, která před ním otevřela otvor. Dlouhou chodbou potom došel až k malé cele, ve které seděla špinavá bytost. Když se Lether objevil, zvedla hlavu. V ústech měla roubík a seděla proto, že byla celá svázaná tlustými provazy. Dříve čistá a jemná pleť byla celá černá, stejně jako vlasy.

„Jak jsi takhle krásná, drahá Daenell,“ zašeptal Lether a sklonil se k zoufalé dívce. V očích měla vyděšený a poněkud prázdný výraz. Lether jí strhl roubík.

„Co je s ním?“ křikla vylekaná Daenell.

„To nevím, opravdu,“ nasadil Lether soucitný výraz, „ještě nikdy jsem v podzemí nebyl…“

„Ty… ale… NE!!!“ vyjekla zoufale. Ne, to přece nemůže být pravda! Theder žije, Lether si jen vymýšlí, aby odlákal její myšlenky. „To není pravda.“

„Věř nebo ne… mě už zajímáš jen ty.“ Znovu jí nasadil roubík, vstal a odešel.

Daenell si opřela hlavu o tvrdou kamennou zeď. Pořád tomu nevěřila. Ale horké slzy se jí začaly valit po tvářích v obrovských proudech. Ne! volala v duchu, to ne… ani jsem mu to neřekla. Já tě přece miluju, Thedere, neodcházej, co si počnu? Tak zůsta?? tady přece!

Nebylo mu pomoci. Z podzemí se nikdo nevrátil. Bude navždy bloudit a hledat cestu zpět tady… ach, kéž by ji nehledal a zůstal na jednom místě. Snad by jej pavouci ovinuli pavučinou a pak… pak by mezi nimi možná snad našel i přátele. NE!!!! volala smutně Daenell.

Celý den byla o hladu a žízni. Zato se vzchopila. Její myšlenky se změnily: pomstím se mu, nebojím se Lethera ani Temnoty. Kdo ví, snad to byla právě Thederova smrt, která dodala Daenell odvahu. A snad to byla právě Thederova smrt, která posilnila její Třetí magii.

Po další polovině dne si Daenell pomyslela, že za ní už Lether nepřijde. Že ji tady nechá bez jídla či pití, dokud nezemře. Musela tedy něco podniknout. Musí se odtud dostat! Vzpomněla si na rudou zář, tehdy v jejím pokoji, znehybnila tím Klena. Možná navždy, možná jen na nějakou dobu. Mohla totéž použít na Lethera. Jen kdyby věděla, jak to tehdy udělala! Nejdříve by se však měla nějak osvobodit z těch pevných lanových pout. Upřela na na provazy zrak.

Rozvaž se! volala v duchu. Celá její mysl se soustředila pouze na ně. Dostat se z těch provazů, rozvázat je… no tak!

…provazy opravdu povolily. Daenell se z nich snadno vyprostila a vyndala si roubík z úst. Vyskočila na nohy, ale v tu chvíli ucítila nepředstavitelnou únavu. Klesla zpět na zem. Nemohla se pohnout, nedokázala to. Byla zcela vyčerpána. Zavřela oči a začala vnitřně odpočívat. Stačila pouze hodina a byla opět v pořádku a plná síly. Pevné mříže Daenell dělily od chodby. Zadívala se na ně, její oči na okamžik zazářily zelenou barvou a na to mříže zmizely. Daenell se pousmála. Tolik toho uměla! Ale stejně jako její předkové Třetí magii vůbec nerozvíjela… nebo snad… „Ale mám Třetí magii, copak výcvik zaklínačky je… je ještě potřebný?!“ „Ano, dítě, ano.“ Toto byla slova jí a královny Ilian. Tak to tedy bylo! Díky zaklínačskému výcviku vlastně rozvíjela Třetí magii! Určitě, nemohlo to být jinak…

Prošla dveřmi a ocitla se v dlouhé chodbě. Nikde nikdo nebyl. Rychle doběhla až na druhou stranu místnosti. Byly zde velké dřevěné dveře. V celém hradě snad nebylo jediného vybavení. Jen holé zdi, velké prostory… a občas někde nějaké dveře či brány. Jinak nic. Daenell se opřela do dveří. Vkročila do rozlehlé komnaty, stejně studené a prázdné jako ostatní. Daenell necítila nic, kromě touhy po pomstě. Ubohý Theder!

Sotvaže udělala dva kroky, uslyšela mladý mužský hlas: „očekával jsem tě dříve, co se stalo?“ ptal se škodolibým tónem. Daenell se s mírným úlekem, který však ani v nejmenším nebyl naplněný strachem, otočila kolem dokola. Nikde nikoho neviděla.

„Kde jsi, Lethere?“ zavolala nenávistným, avšak podivně klidným tónem.

„Máš-li svou slavnou Třetí magii, pak mě uvidíš!“

Daenell ale neznervózněla. Byla si svým darem naprosto jistá, přestože jej použila jen několikrát. „Lžeš!“

„Myslíš?“Lether neustával se svým klidem v hlase.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „vím to.“

Vládce Lether se před dívkou objevil ve své plné výšce. Z očí mu šlehaly blesky. „Ty si myslíš, že se mi můžeš postavit?!“ křikl. Klid z něj začal pomaloučku vyprchávat.

„Nejen, že se ti postavím, Lethere,“ pousmála se Daenell, „já tě porazím. A s tebou i celou Temnotu.“

„Nemůžeš! Nikdo mě neporazí! Temnota je nepřemožitelná!“

„Možná,“ přikývla klidně, „ale ne pro mě.“

„Jak tedy chceš!“ křikl Lether. Vpil se do Daenelliných hnědých očí… a tu opět na mladou dívku přišla únava. Následně palčivá bolest. V hlavě jí hučelo, nic neslyšela, jen podivný hukot ve své mysli.

„Padni na kolena!“ zvolal se smíchem Lether.

Uslzené oči se však znovu otevřely a Daenell pohlédla na Lethera. „Nikdy!“

Muč ho, způsob mu bolesti, větší než moje, mnohem větší! Lether se sesunul na kamennou zem. Svíjel se a řval řezavou bolestí, která se mu vrývala do zad, hlavy a vůbec celého těla.

„Sám mi ležíš u nohou, Lethere!“ zasmála se pomstychtivě Daenell. Oči jí planuly vztekem. A ještě víc! volala, za všechno, co lidem způsobil, co MNĚ způsobil! Snad si nyní ani nedokázala představit, co Lether cítí. Nebyla to bolest. Bylo to něco… mnohem horšího. Strašlivé záchvaty. Daenell ho nelitovala, jak by mohla. Zabil přece toho, koho milovala.

Dál! křičela, víc!

Lether přestával dýchat. Už se nesvíjel. Ležel na zemi a v každém záchvěvu bolesti sebou škubal.

Už dost! Dost! vykřikla potom Daenell. „No, Lethere?“ nadzdvihla vítězoslavně obočí, „prohrál jsi. Temnoty už není a nikdy nebude! Třetí magie Posvátné krve ji přemohla! A přemohla tebe, ještě nedávno to mohl být tvůj otec, který by se tady kroutil jako ty. Tvá mocichtivost tě zabila!“ Daenell se rozesmála vítězným smíchem. Na okamžik spatřila Letherův prosebný pohled. Zabij mne, říkal. Daenell potlačila touhu zvolat: „klekni na kolena a pros o svou smrt!“, uvědomila si náhle, že už udělala dost. Měla by to ukončit. „Jsem zrůda,“ špitla sama k sobě a posmutnělýma očima pohlédla na ležícího Lethera. Copak on způsoboval Thederovi taková muka jako ona jemu? Ne, a byl to vlastně jeho otec Aroneth, který trápil všechny ty lidi.

Zabij, rychle, bezbolestně ho zabij. Bolestný výraz v Letherově tváři s ním zůstal. Vládce zde ležel, bledý a ledově studený. Podobně jako Klen, když jej Daenellina rudá záře ochromila. Dívka sklopila hlavu. Styděla se za sebe. Uslyšela na tisíc hlasů ve své hlavě, hlasy zoufalství a bolesti. Za vteřinu však utichly… a ona zde stála, uprostřed rozkvétající louky plné šťastných zvířat.

Daenell si přála vrátit čas. „Proč tady Theder není, aby viděl mé vítězství, ve které tolik věřil?“ šeptala sama k sobě. Ale Theder si jistě nepředstavoval, že Daenell bude Lethera tak strašlivě mučit, než jej konečně zabije.

Ne, dobře, že její činy neviděl. Vyčítala by si to do smrti. Všechno kolem ní bylo náhle veselé a barevné. Temnota Gwendoru byla ta tam. Jen ona zde stála, špinavá, otrhaná a pošpiněná činem bolestivé vraždy. Hodila se ještě vůbec do tohoto světa? Neměla by raději odejít… jistě! vykřikl šťastný hlas v její hlavě, musím jít k Thederovi, třeba na věky, ale budu s ním!

„Nejsi přece bláhová, cožpak bys jen pro lásku k muži udělala tak hrozný čin?“

Daenell se otočila. Stála před ní Ilian, tak, jak ji vždycky znala. Usměvavá a veselá… neskryla však obavy o dívku, kterou milovala jako vlastní dceru.

„Máš pravdu,“ přikývla téměř neslyšně, „byla by to hloupost.“

„Ale no tak, hlavu vzhůru! Stala ses teď královnou celého světa! A co si počne svět se smutnou královnou? Copak tě výcvik zaklínačky nenaučil, aby sis nevšímala nepříjemných zážitků?“ utěšovala ji Ilian.

Tak se Daenell ujala vlády nad světem. Posvátná krev opět obsadila trůn. Snad si Daenell bude do smrti vyčítat, že neodešla za Thederem, snad na to zapomene. Tak či onak, ví se, že vládla moudře a spravedlivě. Obnovila starý režim rodu Rhenthů, dokonce se vdala a měla děti, které stále rozšiřují Posvátný rod…

Komentáře

komentářů

About The Author

13 komentářů

  1. Jenny

    Takze jsi tu hned v prvnim odstavci odpovedela na mou otazku, kterou jsem polozila v komentari k tretimu dilu… 🙂
    Ten konec byl docela zajimavy, ikdyz mozna, ze trosku uspechany… Myslim, ze bych nebyla sama, kdo by si jeste o Danaell neco precetl a s tim ume rozpracovanym nametem se jeste dalo hodne udelat, rozvest pribeh…
    Jeste jedna poznamka, obcas jsem tam nasla nejake gramaticke nebo stylisticke chyby, ale na tvuj vek je i tato stranka tvych povidek pomerne vydarena. 🙂
    napr.: Bude navždy bloudit a hledat cestu zpět tady…
    Nema tam byt nahodou cestu zpet sem? 😉

  2. Istimor

    ->Ne já to posílám hned jak to dopíšu, ale píšu max. odstavc za večer. Pak už to mám přečtený tolikrát, že to znám nazpamět.
    Další díl už bude brzy, hodně brzy.
    Jo a Hawranna a Hecubah odjeli na měsíc do Anglie, tak toho od nich tolik nečekejte:)

  3. Istimor

    Hmmm, tak přišel nezvaný host do funclubu, jehož členy jsou Honza a Jirka:)
    Vkládám komentář na všechny tvé povídky. Ačkoliv já nejsem jásavý podpůrce „silné“ fantasy, tohle bylo fajn. Nej. byl pro mě druhý díl. Zkoušela si psát „ne tak moc fantasy“ povídky?:) Myslim, že by to bylo hodně dobrý.
    Jo a konec byl kreativní.
    ->všem:píšete ty povídky jak na běžícim pásu:) vkládejte je tam v delších časových intervalech , jinak je v tom bordel.Za den tři povídky je silné kafe. Ale je to jen můj názor, žejo.

      • Yuyka

        🙂 to je pravda, chybí mi tady nové povídky od Hawranny, Epica, Istimora a spol. Jsou tady jenom ty moje a Aplegattovy… tak pište, lidi!!!

      • Aplegatt

        to vis, oni tu povidku napisou a pak si ji nechavaj tejden na compu nez ji sem daj – aby to bylo rozpolezeny… swine 🙂

Leave a Reply