Za hustými lesy se stromy, tyčícími se k nebi, chtíc dotknout se jasné, modré oblohy, se rozprostírala rozlehlá říše Gwendoru. Vládl jí starý král, lord Aroneth. Nebyl však pouze králem říše: byl vládcem celé Temnoty. Celé velké Temnotě, jež pomalu dobývala okolní říše a svět, a jež se jako černá mrazivá tekutina roztékala po všem, co existovalo. Taková byla Temnota. Hrozivá, chladná a nepřístupná žádným osobám s dobrým srdcem.

Následníkem Gwendorského trůnu byl princ Lether, syn lorda Aronetha. Co nevidět měl usednout na místo svého otce a ujmout se vlády jak Gwendoru, tak i Temnoty. Aroneth se však ani v nejmenším nechystal na předání své koruny. Ba právě naopak – přestože byl starý, nesnesl ani jedinou poznámku o tom, že by měl z vlády odstoupit. Běda tomu, kdo se o tom byť jen náznakem zmínil: zemřel by pak bolestivou a nelítostnou smrtí.

Aroneth ale netušil, že jeho vlastní syn už nemíní déle čekat. Že se otce chystá zavraždit a ujmout se vlády nad Temnotou dřív, než král zemře. Lether pomalu, ale jistě, spřádal nitky smrti, aby jimi pak zahalil starého krále…

Daleko odtud, v říši, kde tečou křišťálově čisté potůčky, rozprostírají se zelené pláně a rostou zde v hustých porostech zdravé keře s chutnými plody, se nacházel vysoký palác. Patřil královně elfů, Ilian. Jen ona věděla, že ve svém paláci ukrývá někoho, po kom se jistě shání celá Temnota: svou nevlastní dceru Daenell. Ano, pouze Ilian věděla, že Daenell má v sobě Posvátnou krev. Krev, ktrá kolovala v žilách starých králů. Krev toho, kdo měl jednoho dne sám a bez pomoci svrhnout obrovskou Temnotu z její hrozivé vlády.

Daenell vyrůstala v paláci už od svého útlého dětství. Nebyla to elfka. Vlastně to nebyla úplná elfka: její otec byl elfí lovec, matka lidská čarodějka. Daenell se sama vyučovala zaklínačkou. Pilně studovala pod dohledem starého druida Klena. Byl to dobrý muž, který chtěl pro svou žačku jen to nejlepší… alespo?? to tak zprvu vypadalo. Avšak, jak roky plynuly, a z Daenell se stávala každým dnem dívka s většími a většími čarovnými schopnostmi, začal jí Klen ukládat těžké zkoušky. Těžké, téměř nepřekonatelné… nebýt toho, že Daenell v žilách kolovala Posvátná krev. A tak ani přes Klenovu snahu jí to překazit, se z mladé Daenell stala v sedmnácti letech silná a právoplatná zaklínačka. Bez nejmenších problémů již dokázala své ohnivé koule vrhat tak, aby neprotrhly žádnou plachtu (jako to bývalo na začátku), ale přesně k cíli. Snadno četla ze starodávných run věštby a dávná proroctví, z bylin připravovala léčivé lektvary a odvary… ale toto samotné Daenell příliš nebavilo. Vždy se chtěla naučit střelbě z luku. A protože si na tom zakládala velmi cílevědomě, Ilian nakonec svolila pro Daenellinu výuku.

Druhého dne, sotvaže mladá zaklínačka vstala z měkké postele a vyhlédla z okna, spatřila pod ním ušlechtilého, hnědého koně, na kterém seděl vysoký mladík s lukem přes rameno. Daenell se zatím nepodařilo blíže si jej prohlédnout, proto zůstala u okna stát a čekala, co se stane dál. Muž sesedl z koně a následoval samotnou královnu Ilian, jež venku stála, do paláce.

Za chvíli již Daenell uslyšela volání: „Zaklínačko Daenell, pojďte dolů!“ Daenell se sama pro sebe usmála. Titul „Zaklínačka“ byl pro ni nový a byla si jistá, že si na něj dlouho nezvykne.

„Už jdu!“ zavolala a svlékla svou bílou košili. Rychle oblékla tmavě zelené, úzké kalhoty, přehodila přes sebe lehký zaklínačský zelený šátek, který si u levého boku uvázala na uzel. Nakonec si obula vysoké hnědé boty a jemně pročísla své medově zlaté vlasy. Když seběhla ze schodů, mohla si pořádně prohlédnout onoho mladého muže. Královna Ilian jí na to však nedala čas: „tak jsi tady,“ začala, „vzala jsem tě za slovo, když jsi žadonila o výcvik ve střelbě lukem – ostatně, tvůj otec byl lovcem, takže na to máš plné právo.“ Ilian se odmlčela. V této trapné chvilce ticha se Daenell dvakrát nechtělo prohlížet si mladíka. Proto jen tázavě, a zárove?? plna zvědavosti, nadzdvihla obočí.

„Ehm… toto je Theder, lukostřelec. Velmi dobře se ve střelbě z luku vyzná – samozřejmě. Proto jsem jej zavolala. Bude tě cvičit,“ řekla nakonec Ilian a radostně ukazovala na muže vedle sebe. Teď, pomyslela si Daenell, teď byla ta pravá chvíle si ho prohlédnout. Pohlédla mu zpříma do očí a zjistila, že ji celou tu dobu upřeně pozoroval on sám.

„Ty jsi nepochybně Daenell,“ oslovil ji hlubokým drsným hlasem. Theder měl po ramena dlouhé černé vlasy a upřímné, i když nepřístupné, temně modré oči.

„Nepochybně,“ přikývla suše. Ze zkušenosti se ke všem ze začátku chovala chladně a neústupně, aby si získala respekt, přestože byla tak mladá. Tento mladík si to však očividně nemínil nechat líbit. Daenell se nadechla, aby něco řekla, Theder ji však přerušil: „ah, tedy, ještě jsi nedokončila výcvik zaklínačky, že?“

Daenell zrudla. Chystala se ještě před chvílí říct: „jen k tomu přidat titul zaklínačka a bylo by to dokonalé“, ale Theder jí to vyfoukl. Nenechala ale na sobě nic znát a zamračila se. „Jistěže již jsem zaklínačkou,“ řekla s kamennou tváří, „naopak myslím, že vy žádný titul nemáte, takže se můžete přestat nadvyšovat nade mě samotnou.“

„Jste zde proto, aby se Daenell naučila lukostřelectví, nebo ne?“ vložila se do rozhovoru Ilian.

„Ale to tady zaklínačce právě snažím namluvit,“ přikývl Theder.

„Fajn, jdeme,“ vykročila Daenell. Vešla do velkého sálu, na jehož konci byly umístěny tři terče. Místnost byla určena pro trénink nových lukostřelců do královské armády. Nyní však mohla postačit pro Daenelliny účely.

„Tam je luk,“ ukázal Theder do rohu sálu.

„A vedle něj šípy, jaký postřeh,“ zamumlala k sobě Daenell a popadla velký dřevěný luk i s toulcem ostrých šípů. Postavila se před první terč a chystala se vystřelit, když však náhle spatřila v přesném středu terče zabodnutý jeden šíp. Tázavě pohlédla na Thedera, stojícího za ní.

„Takhle to chci vidět,“ pokynul bradou k terči. Daenel se zamračila a znovu se připravila ke střele, která však sotva zasáhla celý velký terč.

Tak to šlo ještě další dvě hodiny, když se ale Daenell začalo dařit. Tři vystřelené šípy se zabodly těsně kolem středu.

„Učíš se rychle,“ přiznal obdivně, i když nerad, Theder.

„Vím,“ kývla a poslední vypuštěný šíp namířila přesně na střed, kam taky doletěl.

Po týdnu již byla Daenell obratnou lukostřelkyní i na pohyblivé cíle. Samozřejmě se však ani v nejmenším nemohla rovnat Thederovi. Postupně se však spřátelili a jejich kousavé poznámky ulétly někam do vzduchu. Naopak, nyní vtipkovali, smáli se a vzrušeně si povídali. Theder o svých dobrodružstvích, Daenell o svém životě v paláci.

Uplynul další rok a Ilian prohlásila, že se oba musí rozloučit. Daenell jen bezstarostně přikývla, ten večer však nemohla spát: už nikdy ho neuvidí. Budou pryč i ty nezapomenutelné chvíle vyprávění, radosti a vůbec celého výcviku. Ale proč mě to tak mrzí? Vždyť je to jen nějaký lukostřelec! Ano, lukostřelec, který mě naučil svému umění. Takovéto myšlenky se Daenell honily hlavou. Přemýšlela o tom celou noc… až do doby, kdy ji z dumání vytrhl skřípot otevíraných dveří. S leknutím se posadila na posteli.

„Je tam někdo?“ křikla do tmy. Odpovědí jí byly tiché kroky. Rozbušilo se jí srdce. Nevěděla, co má dělat. Ani se nenadála a na ústech jí spočinula stará, i když pevná ruka a něčí obličej se k její tváři přiblížil na několik milimetrů. Daenell v této tváři poznala druida Klena. Chtěla vyjeknout, ale přes ruku na svých ústech nemohla.

„Ach, naše malá zaklínačka bez kouzel?“ zašeptal posměšně Klen. Volnou rukou opsal ve vzduchu jakousi křivku a Daenelliny ruce se v ten okamžik nechaly spoutat zelenou znětí rostlin.

„Přišel jsem ti povyprávět pohádku na dobrou noc,“ usmál se potichu Klen, „tak poslouchej: bylo jednou jedno království. Bohaté a vzkvétající. Vládl mu po dlouhá léta rod Rhenthů. Byli čestní a dobří… až hrůza. Ale jednoho dne přijel do království neznámý muž, celý v černém a ještě k tomu na černém koni. To je ale zajímavé, že? Byl v tom barevném a veselém království velmi nápadný, ale každý se ho bál a neopovažoval se k němu přiblížit. Nikdo neví, jak to ten muž udělal, ale jdním jediným strašlivým kouzlem svrhl celou velkou říši. Jediné kouzlo a začalo všechno zde hořet a co lidé uhasili, to pohltila voda. Tato spoušť odlákala pozornost obyvatel a tajemný muž se tak nepozorovaně dostal do paláce. Zavraždil královnu, krále a všechny jejich potomky. Alespo?? si to myslel. Netušil ale, že královna měla věštecké schopnosti a byla vyučena zaklínačkou. Hodinu před tím tedy vyslala svou služebnou, aby poslala své právě narozené dítě po vodě. Tento potomek rodu Rhenthů zbyl. A rozšiřoval svůj rod dál a dál, aniž by o tom tajemný muž, jež se mezitím ujal vlády nad říší, věděl nebo alespo?? tušil. Ale pod jeho vládou lidé trpěli a trpí dodnes. Čekají na potomka, který má Posvátnou krev, jak začali přezdívat krvi rodu Rhenthů. Ten by je měl po staletích zachránit. Ty jsi ten potomek.“ Zakončil s úšklebkem Klen. „Nožem tě zabíjet nebudu, ta krev by byla podezřelá,“ řekl, „zkrátka zmizíš.“ Napřáhl ruku. Daenell dobře věděla, co tím „zmizíš“ Klen myslel. Znala mnoho kouzel zaklínačského řádu, mezi nimi i toto. Druid se chystal pohltit Daennel Temnotou. Nezemřela by. Putovala by nesmrtelná říší mrtvých, hrozivým místem. Temnotou. Nyní by Daenell udělala všechno proto, aby ji druid raději zabil. Ten však byl přesvědčen dokončit načaté kouzlo…

Daenell nezbývalo, než si užít poslední vteřiny lidského života. Nebo ne?

 

Komentáře

komentářů

About The Author

12 komentářů

  1. Keebleec

    Hmmm…. tak to je… no jak bych to jen… SKVĚLÝ!! Působivé vylíčení „ovzduší“ i postav… No to jsem zvědavej, jak to dopadne s Daenell – doufám, že se z toho nějak vymotá, jestli bude pokračování – alespoň já a Aplegatt bychom si ho určitě přečetli…

    • Yuyka

      lidi, to je super, já jsem takové ohlasy vůbec nečekala!!!!! Sice jsem myslela, že nestihnu do dvou dnů napsat, ale našla jsem si na to čas (i já jsem byla zvědavá, jak t dopadne 🙂 a tak je tady Pán Temnoty: Třetí magie. Tak si to přečtěte! (musím si udělat reklamu, ne 🙂

      • Aplegatt

        nedali? Je to tu nejspíš best. Tak běž rychle psát další, chci vědět jak to s ní dopadne!!!

      • Yuyka

        jsem teď moc zaměstnaná, asi na dva dny, ale slibuju, že napíšu!!!!!!!

Leave a Reply

Za hustými lesy se stromy, tyčícími se k nebi, chtíc dotknout se jasné, modré oblohy, se rozprostírala rozlehlá říše Gwendoru. Vládl jí starý král, lord Aroneth. Nebyl však pouze králem říše: byl vládcem celé Temnoty. Celé velké Temnotě, jež pomalu dobývala okolní říše a svět, a jež se jako černá mrazivá tekutina roztékala po všem, co existovalo. Taková byla Temnota. Hrozivá, chladná a nepřístupná žádným osobám s dobrým srdcem.

Následníkem Gwendorského trůnu byl princ Lether, syn lorda Aronetha. Co nevidět měl usednout na místo svého otce a ujmout se vlády jak Gwendoru, tak i Temnoty. Aroneth se však ani v nejmenším nechystal na předání své koruny. Ba právě naopak – přestože byl starý, nesnesl ani jedinou poznámku o tom, že by měl z vlády odstoupit. Běda tomu, kdo se o tom byť jen náznakem zmínil: zemřel by pak bolestivou a nelítostnou smrtí.

Aroneth ale netušil, že jeho vlastní syn už nemíní déle čekat. Že se otce chystá zavraždit a ujmout se vlády nad Temnotou dřív, než král zemře. Lether pomalu, ale jistě, spřádal nitky smrti, aby jimi pak zahalil starého krále…

Daleko odtud, v říši, kde tečou křišťálově čisté potůčky, rozprostírají se zelené pláně a rostou zde v hustých porostech zdravé keře s chutnými plody, se nacházel vysoký palác. Patřil královně elfů, Ilian. Jen ona věděla, že ve svém paláci ukrývá někoho, po kom se jistě shání celá Temnota: svou nevlastní dceru Daenell. Ano, pouze Ilian věděla, že Daenell má v sobě Posvátnou krev. Krev, ktrá kolovala v žilách starých králů. Krev toho, kdo měl jednoho dne sám a bez pomoci svrhnout obrovskou Temnotu z její hrozivé vlády.

Daenell vyrůstala v paláci už od svého útlého dětství. Nebyla to elfka. Vlastně to nebyla úplná elfka: její otec byl elfí lovec, matka lidská čarodějka. Daenell se sama vyučovala zaklínačkou. Pilně studovala pod dohledem starého druida Klena. Byl to dobrý muž, který chtěl pro svou žačku jen to nejlepší… alespo?? to tak zprvu vypadalo. Avšak, jak roky plynuly, a z Daenell se stávala každým dnem dívka s většími a většími čarovnými schopnostmi, začal jí Klen ukládat těžké zkoušky. Těžké, téměř nepřekonatelné… nebýt toho, že Daenell v žilách kolovala Posvátná krev. A tak ani přes Klenovu snahu jí to překazit, se z mladé Daenell stala v sedmnácti letech silná a právoplatná zaklínačka. Bez nejmenších problémů již dokázala své ohnivé koule vrhat tak, aby neprotrhly žádnou plachtu (jako to bývalo na začátku), ale přesně k cíli. Snadno četla ze starodávných run věštby a dávná proroctví, z bylin připravovala léčivé lektvary a odvary… ale toto samotné Daenell příliš nebavilo. Vždy se chtěla naučit střelbě z luku. A protože si na tom zakládala velmi cílevědomě, Ilian nakonec svolila pro Daenellinu výuku.

Druhého dne, sotvaže mladá zaklínačka vstala z měkké postele a vyhlédla z okna, spatřila pod ním ušlechtilého, hnědého koně, na kterém seděl vysoký mladík s lukem přes rameno. Daenell se zatím nepodařilo blíže si jej prohlédnout, proto zůstala u okna stát a čekala, co se stane dál. Muž sesedl z koně a následoval samotnou královnu Ilian, jež venku stála, do paláce.

Za chvíli již Daenell uslyšela volání: „Zaklínačko Daenell, pojďte dolů!“ Daenell se sama pro sebe usmála. Titul „Zaklínačka“ byl pro ni nový a byla si jistá, že si na něj dlouho nezvykne.

„Už jdu!“ zavolala a svlékla svou bílou košili. Rychle oblékla tmavě zelené, úzké kalhoty, přehodila přes sebe lehký zaklínačský zelený šátek, který si u levého boku uvázala na uzel. Nakonec si obula vysoké hnědé boty a jemně pročísla své medově zlaté vlasy. Když seběhla ze schodů, mohla si pořádně prohlédnout onoho mladého muže. Královna Ilian jí na to však nedala čas: „tak jsi tady,“ začala, „vzala jsem tě za slovo, když jsi žadonila o výcvik ve střelbě lukem – ostatně, tvůj otec byl lovcem, takže na to máš plné právo.“ Ilian se odmlčela. V této trapné chvilce ticha se Daenell dvakrát nechtělo prohlížet si mladíka. Proto jen tázavě, a zárove?? plna zvědavosti, nadzdvihla obočí.

„Ehm… toto je Theder, lukostřelec. Velmi dobře se ve střelbě z luku vyzná – samozřejmě. Proto jsem jej zavolala. Bude tě cvičit,“ řekla nakonec Ilian a radostně ukazovala na muže vedle sebe. Teď, pomyslela si Daenell, teď byla ta pravá chvíle si ho prohlédnout. Pohlédla mu zpříma do očí a zjistila, že ji celou tu dobu upřeně pozoroval on sám.

„Ty jsi nepochybně Daenell,“ oslovil ji hlubokým drsným hlasem. Theder měl po ramena dlouhé černé vlasy a upřímné, i když nepřístupné, temně modré oči.

„Nepochybně,“ přikývla suše. Ze zkušenosti se ke všem ze začátku chovala chladně a neústupně, aby si získala respekt, přestože byla tak mladá. Tento mladík si to však očividně nemínil nechat líbit. Daenell se nadechla, aby něco řekla, Theder ji však přerušil: „ah, tedy, ještě jsi nedokončila výcvik zaklínačky, že?“

Daenell zrudla. Chystala se ještě před chvílí říct: „jen k tomu přidat titul zaklínačka a bylo by to dokonalé“, ale Theder jí to vyfoukl. Nenechala ale na sobě nic znát a zamračila se. „Jistěže již jsem zaklínačkou,“ řekla s kamennou tváří, „naopak myslím, že vy žádný titul nemáte, takže se můžete přestat nadvyšovat nade mě samotnou.“

„Jste zde proto, aby se Daenell naučila lukostřelectví, nebo ne?“ vložila se do rozhovoru Ilian.

„Ale to tady zaklínačce právě snažím namluvit,“ přikývl Theder.

„Fajn, jdeme,“ vykročila Daenell. Vešla do velkého sálu, na jehož konci byly umístěny tři terče. Místnost byla určena pro trénink nových lukostřelců do královské armády. Nyní však mohla postačit pro Daenelliny účely.

„Tam je luk,“ ukázal Theder do rohu sálu.

„A vedle něj šípy, jaký postřeh,“ zamumlala k sobě Daenell a popadla velký dřevěný luk i s toulcem ostrých šípů. Postavila se před první terč a chystala se vystřelit, když však náhle spatřila v přesném středu terče zabodnutý jeden šíp. Tázavě pohlédla na Thedera, stojícího za ní.

„Takhle to chci vidět,“ pokynul bradou k terči. Daenel se zamračila a znovu se připravila ke střele, která však sotva zasáhla celý velký terč.

Tak to šlo ještě další dvě hodiny, když se ale Daenell začalo dařit. Tři vystřelené šípy se zabodly těsně kolem středu.

„Učíš se rychle,“ přiznal obdivně, i když nerad, Theder.

„Vím,“ kývla a poslední vypuštěný šíp namířila přesně na střed, kam taky doletěl.

Po týdnu již byla Daenell obratnou lukostřelkyní i na pohyblivé cíle. Samozřejmě se však ani v nejmenším nemohla rovnat Thederovi. Postupně se však spřátelili a jejich kousavé poznámky ulétly někam do vzduchu. Naopak, nyní vtipkovali, smáli se a vzrušeně si povídali. Theder o svých dobrodružstvích, Daenell o svém životě v paláci.

Uplynul další rok a Ilian prohlásila, že se oba musí rozloučit. Daenell jen bezstarostně přikývla, ten večer však nemohla spát: už nikdy ho neuvidí. Budou pryč i ty nezapomenutelné chvíle vyprávění, radosti a vůbec celého výcviku. Ale proč mě to tak mrzí? Vždyť je to jen nějaký lukostřelec! Ano, lukostřelec, který mě naučil svému umění. Takovéto myšlenky se Daenell honily hlavou. Přemýšlela o tom celou noc… až do doby, kdy ji z dumání vytrhl skřípot otevíraných dveří. S leknutím se posadila na posteli.

„Je tam někdo?“ křikla do tmy. Odpovědí jí byly tiché kroky. Rozbušilo se jí srdce. Nevěděla, co má dělat. Ani se nenadála a na ústech jí spočinula stará, i když pevná ruka a něčí obličej se k její tváři přiblížil na několik milimetrů. Daenell v této tváři poznala druida Klena. Chtěla vyjeknout, ale přes ruku na svých ústech nemohla.

„Ach, naše malá zaklínačka bez kouzel?“ zašeptal posměšně Klen. Volnou rukou opsal ve vzduchu jakousi křivku a Daenelliny ruce se v ten okamžik nechaly spoutat zelenou znětí rostlin.

„Přišel jsem ti povyprávět pohádku na dobrou noc,“ usmál se potichu Klen, „tak poslouchej: bylo jednou jedno království. Bohaté a vzkvétající. Vládl mu po dlouhá léta rod Rhenthů. Byli čestní a dobří… až hrůza. Ale jednoho dne přijel do království neznámý muž, celý v černém a ještě k tomu na černém koni. To je ale zajímavé, že? Byl v tom barevném a veselém království velmi nápadný, ale každý se ho bál a neopovažoval se k němu přiblížit. Nikdo neví, jak to ten muž udělal, ale jdním jediným strašlivým kouzlem svrhl celou velkou říši. Jediné kouzlo a začalo všechno zde hořet a co lidé uhasili, to pohltila voda. Tato spoušť odlákala pozornost obyvatel a tajemný muž se tak nepozorovaně dostal do paláce. Zavraždil královnu, krále a všechny jejich potomky. Alespo?? si to myslel. Netušil ale, že královna měla věštecké schopnosti a byla vyučena zaklínačkou. Hodinu před tím tedy vyslala svou služebnou, aby poslala své právě narozené dítě po vodě. Tento potomek rodu Rhenthů zbyl. A rozšiřoval svůj rod dál a dál, aniž by o tom tajemný muž, jež se mezitím ujal vlády nad říší, věděl nebo alespo?? tušil. Ale pod jeho vládou lidé trpěli a trpí dodnes. Čekají na potomka, který má Posvátnou krev, jak začali přezdívat krvi rodu Rhenthů. Ten by je měl po staletích zachránit. Ty jsi ten potomek.“ Zakončil s úšklebkem Klen. „Nožem tě zabíjet nebudu, ta krev by byla podezřelá,“ řekl, „zkrátka zmizíš.“ Napřáhl ruku. Daenell dobře věděla, co tím „zmizíš“ Klen myslel. Znala mnoho kouzel zaklínačského řádu, mezi nimi i toto. Druid se chystal pohltit Daennel Temnotou. Nezemřela by. Putovala by nesmrtelná říší mrtvých, hrozivým místem. Temnotou. Nyní by Daenell udělala všechno proto, aby ji druid raději zabil. Ten však byl přesvědčen dokončit načaté kouzlo…

Daenell nezbývalo, než si užít poslední vteřiny lidského života. Nebo ne?


Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply