Tu noc už Daenell neusnula. Musela uvažovat o tolika věcech! A nikdo jí v tom nechtěl pomoct. Učinila však velké rozhodnutí: vydá se do Gwendoru, sídla Temnoty. Doufala, že jí okolnosti napoví, co dělat dál. Zašla za Thederem a pověděla mu o svých plánech. „Budeš potřebovat oporu,“ odpověděl na to. Bylo tedy jasné, že Daenell nechce do zdroje zla pustit samotnou. Trochu v to i doufala, musela si totiž přiznat, že k Thederovi cítí mnohem víc, než si zprvu myslela… Když se spolu vydávali na cestu, Ilian je s pláčem vyprovázela. Theder s sebou bral luk a šípy, Daenell spoléhala na své magické schopnosti. Navíc si v lukostřelectví nebyla tak jistá jako v kouzlech. A protože se jim nechtělo jít pěšky, jeli oba na jednorožcích. Gwendor byl odtud velmi vzdálen. Daenell se však spíš než cesty bála toho, co ji na jejím konci čeká. Možná měla Třetí magii, a možná byla mnohokrát silnější než Temnota, ale vždyť ji vůbec neuměla ovládat! A jen ona se mohla Temnotě postavit. Proč zrovna já? říkala si. Ale cílevědomá a pevná tvář jejího společníka Thedera tyto myšlenky vždy zahnala. Stmívalo se, když dorazili na okraj elfí říše. Jednorožci byli hned po dracích a fénixech nejrychlejšími zvířaty. Daenell se cestovalo dobře a pohodlně. „Přečkáme tady noc,“ řekl Theder a za hranicemi sesedl z Fawna, svého jednorožce. Nechali své oře volně, aby se mohli proběhnout kam chtějí. Daenell jim plně důvěřovala. Thedera napadlo, že Daenell zřejmě není zvyklá spát jen tak na trávě. „Chceš mou vestu na přikrytí?“ zeptal se tedy přátelsky. „Ne, díky,“ pousmála se Daenell a uložila se do měkké trávy. Vlastně jí tady bylo dobře. Proto usnula rychle a klidně. Konečně, po probdělé noci. Ani se tedy nedivila, když ji Theder musel budit. „Je před námi ještě dlouhá cesta,“ pošeptal jí do ucha. S touto větou Daenell vstávala ještě další dva dny, než lesy pomalu začaly mizet a mírná krajina stoupala do výše, až ke skalnatým horám. Opět chtěli na noc najít vhodné místo ke spánku, zjistili však, že zde je to nemožné. Museli by spát na ostrých kamenech hor, nebylo tu jediné travnaté místečko. Ale takto se spát nedalo. Rozhodli se tedy, že půjdou dál, dokud nenajdou vhodné místo k přenocování. Rychle se sešeřilo a nastala noc. Černá a neproniknutelná. Oči Thedera se snažily proniknout tmou, nalézaly však pouze temnotu. Jinak to bylo s očima Daenell. Jako zaklínačka použila kouzlo nočního vidění, kterým dokázala vidět jako ve dne, jen s trochou namodralého odstínu. I jednorožci měli své oči uzpůsobené noci. Ale ani tato vzácná zvířata nedokázala dlouho šplhat po strmých svazích skály. Proto se je Theder rozhodl pustit dolů a pokračovat nadále po vlastních nohách. Nikde nebyla ani rostlinka. Ani sebemenší kousíček zeleně. Vlastně tu byla jen čer??. „Daenell,“ oslovil zaklínačku po chvíli namáhavého stoupání Theder. „Ano?“ „Já nevidím.“ Daenell se zastavila. „Jistě!“ usmála se potom. „A… to tě mám vzít na záda?“ ušklíbla se. „Pokud na tom trváš…“ „Nenene,“ zavrtěla vesele hlavou Daenell, i když věděla, že to Theder nemůže vidět, „chyť se mojí ruky, budu tě vést.“ Dál tedy šli ruku v ruce v pevném stisku. Theder pomalu přestal klopýtat a zvykl si na tuto chůzi. Když se začalo rozednívat, došli na vrcholek hory. Vyčerpáni, unaveni a utrmáceni. Na tom špičatém vršku byla malá jeskyně. „Tady přespíme,“ vydechl znaveně Theder. „Konečně jeskyně,“ usmála se pro sebe Daenell. Byla opravdu unavená. Bývalo sice víc dob, kdy noc a den nespala, ale nikdy nezažila tak únavný čas. Tolik chůze po špičatých kamenech… ještě že už tady byla rovná kamenná zem jeskyně. Daenell do ní vběhla, Theder vykročil za ní. Tu ale dívka vyděšeně zaječela. Jeskyně nebyla prázdná. S duněním se v ní objevil velký červený drak, kterého nově příchozí očividně probudili. Rozzuřeně vychrlil příval ohně, pod jehož žárem by jistě uvadly i nejmenší květiny v elfí říši. Theder nečekal, vytáhl šíp a zamířil na draka. „Ne, nedělej to!“ vykřikla varovně Daenell. Theder na ni tázavě pohlédl. „Proč, vždyť nás zabije!“ zvolal. „Ne, nech to na mně,“ požádala ho Daenell poněkud třesoucím se hlasem. Potom upřela pohled do drakových očí. Potřebujeme nocleh, vyslala k němu své myšlenky, jdeme na tuto skálu celou noc a den byl také únavný. Nechej nás tady přenocovat! prosila úpěnlivě. Drak ke stropu vyslal ohnivý plamen, s dupotem se otočil a schoval se hlouběji do jeskyně. Daenell věděla, že obyčejná zaklínačka sice komunikovat se zvířaty umí, ne však s draky, kteří jsou velmi hrdí a téměř nikomu nedovolí, aby se jim díval zpříma do očí. Byla to opět Třetí magie, která Daenell umožnila, aby drak její prosbu vyslechl. „Na to si budu muset zvyknout,“ zamumlal s úšklebkem na tváři Theder. Podlaha jeskyně byla sice pořádně tvrdá, ale to ani jednomu z poutníků nevadilo. Theder byl navíc zvyklý na spánek v kamenných jeskyních, ze svých cest a putování. Byla tady sice obrovská zima, ale červený drak občas ze spaní vydechl teplý žár, který Thedera i Daenell zahřál. V poledne, když se probudili, vyrazili znovu, tentokrát dolů po ostré skále. Putovali celé dny, týdny, měsíce… prošli travnaté pláně, lesy, hory, ale i vadnoucí pustiny, prázdné pouště a opět vešli do vesniček a měst. Když vyšli z posledního městečka, bylo znát, že krajina za ním je již pustá. Konečně, po deseti měsících cesty, poznali, že se blíží ke Gwendoru. Ano, Temnota byla blízko a v ovzduší to bylo cítit čím dál tím víc. Přestože byl bílý den, začínalo se šeřit a Temnota dostávala svou pravou podobu. Ještě téhož dne dorazili do Gwendoru. Království Černých rytířů. „Podle starých pověstí by měl být hrad přesně ve středu země,“ konstatoval Theder. „Věříš jim?“ pousmála se Daenell. Čím hlouběji však šli do srdce Gwendoru, tím více se stmívalo a Daenell opět musela Thedera chytit za ruku, aby jej vedla ve tmě. Pohlcoval ji strach, chlad a řezavá bolest. Tentokrát to ale nebyla vina Neznámého: byli v srdci Temnoty. Daenell jako zaklínačka poznala, že Theder cítí totéž, možná ho to pohlcuje i víc. „Jsi v pořádku?“ zeptala se tedy opatrně. „Jistě,“ přikývl Theder a pokračoval v cestě. Byla již taková tma, že neviděl ani na krok. Thederovi to trochu připomínalo hustou mléčnou mlhu, kterou s Daenell také prošli. Avšak v té mlze se jen hůř dýchalo. Tady to bylo horší… mnohem horší. Chlad i bolest stále sílily. Naopak strachu se Daenell pomalu začala zbavovat. Pokud se budu Temnoty bát, opakovala si co chvíli, nikdy se jí nemohu postavit. Pak mi ani Třetí magie nepomůže… Setřásla tedy svou bojácnost vůči Temnotě a pevně kráčela dál a dál, pomocí nočního vidění. Sotvaže se zbavila strachu úplně a udělala ještě pár kroků… vykřikla náhlou bolestí a padla na kolena. „Daenell!“ zvolal polekaně Theder a tápal ve tmě, aby svou přítelkyni našel. Dívka nyní svírala v dlaních svou rozbolenou hlavu a svíjela se na zemi. Oblečení měla již potrhané z cest a byla celá promrzlá. Neviděla již nic. Jen tmu. Stačil však jen okamžik a všechno to ustalo. Opět viděla jako předtím a bolest naprosto zmizela. „Daenell!“ opakoval Theder, „co se ti stalo, jsi v pořádku?!“ „Ah…“ zaúpěla Daenell, „ano, jsem, už je to pryč,“ vyhrkla. V ten okamžik ji Theder opět zvedl na nohy. „Tak co se stalo?“ „Bylo to…“ Daenell ztichla, jen však na malou chvíli, „už jsme tady,“ zašeptala potom. Vytrhla svou paži z Thederových rukou a vzhlédla. Naskytl se jí nádherná obraz: vysoký, krásný, i když zřícený hrad byl obklopen vysokými černými stromy. Nad hradem svítilo světlo… vydechovalo černou barvu. Byli na místě. A rázem všechny pocity zoufalství a chladu zmizely. Byly pryč. Stála tu jen neohrožená mladá a poměrně pěkná dívka, před kterou byl nejtěžší úkol na celém světě: přemoct sama sebe. Temnota totiž nebyla nic jiného, než odvrácená strana člověka. Všechny jeho slabosti a špatné vlastnosti se zde kupily a tvořily tak nepřemožitelnou sílu: Temnotu. A jen Daenell, s darem Třetí magie jí mohla vzdorovat. Dokázal by to každý… kdyby se nebál sám sebe. „Pojďme,“ rozhodla tiše, ale pevně Daenell. Zřícenina hradu nebyla hlídaná, pronikli tedy dovnitř velmi snadno. Zjistili ale, že se nachází v uzavřené místnosti. Bez oken, bez dveří… když vešli, zmizela za nimi i hlavní brána. Byly tu jen holé zdi z černého kamene. „Je to jen iluze,“ řekla Daenell a prsty ohmatávala každičký kousek místnosti. Nenašla však nic… ne tak, jak ji to učil Klen. Napadlo ji, že starý druid byl vlastně zrádce. Co když ji naučil zaklínadla špatně a ona teď nedokáže najít východ? „Co teď,“ povzdechla si a sesunula se k zemi. Theder se k ní otočil zády a se zavřenýma očima úpěnlivě přemýšlel. A tehdy Daenell vykřikla podruhé za tu krátkou dobu, kterou strávili v Gwendoru. Theder se rychle otočil… křik však již utichl a Daenell tady nebyla. „Daenell?“ zavolal. Nic se neozvalo. Zopakoval to tedy naléhavěji. Může být ta dívka uvnitř zdi? Nebo použila omylem nějaké kouzlo, aby se odtud dostala? „Nehulákej tady přece!“ uslyšel za sebou. Trhl sebou a upřel zrak na místo, odkud hlas vycházel. Před mladíkem stál vysoký holohlavý muž. Byl mladý, snad o jen něco starší než Theder. Měl dlouhý černý plášť a stál tady klidně a nehnutě. „Kde je Daenell?“ vyštěkl Theder. „V bezpečí,“ odvětil s největším klidem muž. „Tak kde je?!“ zatřásl s ním Theder. „Nedovoluj si na mě, otrhanče,“ odbyl ho muž, „jsem Lether, vládce Temnoty.“ „Ale… co lord Aroneth?“ „Otec?“ povytáhl princ pohrdlivě obočí, „nechal jsem ho zmizet. Vidím, že ho máš asi rád… můžeš jít za ním, nebude to pro mě problém.“ Theder vytáhl šíp a zamířil na prince… vlastně již krále Temnoty. Lether se posměšně ušklíbl. „S tímhle nemáš šanci.“ Chvíli šíp i luk upřeně sledoval, potom se obě zbraně Thederovi vysmekly z rukou, přestože je svíral pevně. „Chceš se bít a nedokážeš ovládat vnitřní boj…“ odfrkl si. „Vyzývám tě na souboj!“ křikl Theder. Bylo to zřejmě to nejhloupější, co v životě udělal.

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Ondra (Hawk´s King)

    nádhera, mně osobně vadila jen jediná věc: A protože se jim nechtělo jít pěšky, jeli oba na jednorožcích.- no teda podle mě jsou jednoožci ta nejčistější a nejvznešenější zvířata a nikdo na nich nemá právo jen tak jezdit- toť můj názor(neber to ani jako kritiku :p), ale pěkná povídka

  2. Keebleec

    Teda Yuyko! Nepřestáváš mě překvapovat!! Fakt už mi chybí slova, takže souhlasim s Aplegattem: „sduzsnc!!“ Doopravdy krásně podrobný děj – to je lepší než kdejaká fantasy knížka – kolik vlastně zamýšlíš napsat dílů?? Ty jo! Už se nemůžu dočkat na další… 🙂

    • Yuyka

      …no, nevim, jestli tě potěším, ale už jenom jeden díl a konec. Zamýšlím však psát dál, hodně a hodně. Možná zas na pokračování… což asi jo, to je totiž nejlepší:) a… no prostě, strašně díky za tu chválu, už ani nevim, jestli si to vůbec zasloužím!!!!

      • Keebleec

        Hele kdyby se mi tvoje povídky nelíbily, tak bych ti asi nepsal, že se mi líbí, ne??

Leave a Reply