Hleděl jsem přivřenýma očima, ze všech sil odolávajíc silným odrazům slunce, na ten nekonečný voj vojáků. Jak se blížili rozléhala se v údolí zvuky bojových rohů a nápěvy hrdinských písní. Armáda, jako jeden muž zatočila doleva, za zvonění plátových zbrojí. Už projížděli asi sto metrů od nás. Ze zástupu se odpojili tři jezdci a pobídli koně. Jak se blížili, bylo na nich poznat stáří a moudrost. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kdo byl prostřední z nich. Král Kernu, Gealdwith. Klekl jsem na pravé koleno a s oddaným výrazem jsem hleděl na přijíždějící. Katt a Fathir mne následovali. "Povsta??te," pronesl král, se zdvihnutím levice, "Psyonici?" "Ano, můj pane." odvětil jsem co nejdůstojněji, ale hlas se mi přesto třásl. "Přivezte tři koně." zavelel dvěma jezdcům. Ti se okamžitě obrátili a odjeli. "Co tady děláte? A vsta??te už." dodal s úšklebkem. "Náramky…" "Je mi to jasné, ale teď bohužel není nic důležitějšího." přerušil mne a podal nám tři meče. "Králi, co je to za vojsko?" Král nápadně vrhl pohled na své zápěstí. Na něm modře zářil Náramek. Nehledě na vzdálenost bylo jasně vidět, jak z Náramku čišil čistý, krásný chlad a mocná energie. Neuvěřitelně mne uchvátil… "Sedněte na koně! Jede se do války!" řekl král dramatickým tónem. Nasedl jsem na svého sněhově bílého koně a pobídl ho směrem ke královi. Přicválali jsme k vojsku. Dvacet jezdců se králi lehkým kývnutím hlavy uklonilo a my jsme vpluli do té kouzelné moci. Aniž bych si to uvědomoval, začal jsem zpívat nápěv písně, pojednávající o nepřekonatelné síle dobra. Král mi něco říkal, ale neměl jsem vůli na poslouchání. Tato nepředstavitelná moc mne až moc pohltila. Zakrátko jsem si všiml, jak se k nám cestou, nyní již zeleným, veverkami a ptáčkami osídleným Kel’Aernem, začali připojovat skupiny vojáků. Snad dobrodruhů. Snad druidů, možná rolníků. Jak jsme se prokousávali krásným lesem, zaregistroval jsem také pár žen s vidlemi, které se chtěli přidat, ale král tomu nesvolil. Už jsme byli skoro na hranici Kernské a Nemrtvé říše. Na obzoru byla vidět právě zuřící bitva o pevnost Laerr´Geald. Jak jsme se přibližovali, ohe?? se zvětšoval, a napětí a nervozita s ním. Srdce mi teď bilo asi dvacetkrát za vteřinu. Početné vojenské oddíly nemrtvých nás jak vidno zaregistrovali, a levé křídlo se obrátilo od pevnosti k nám. Teď už byly slyšet i hrůzu nahánějící výkřiky. Vojáci vedle mne se začali připravovat k boji a já si z nich vzal příklad. Upravil jsem části koženého brnění a do ruky uchopil modře zářící meč. Vojsko se na náhlý výkřik krále, který ostatní velitelé křičeli dále do zadních, nekonečných řad, dalo do rychlého klusu. Postupně jsme pobízeli koně, k neuvěřitelným výkonům… Už jsme byli blízko… Z řad nemrtvých vyletěl první déšť šípů. Ve vojsku padlo pár koní s vojáky, ale my jsme nezastavovali. Další šípy… Další mrtví… Ze zadních řad jsem zaslechl bojové rohy a výkřiky vojáků. Snad poslední na co se nemrtví zmohli bylo vypuštění posledních pár šípů a útěk do bezpečí za ghúly. Přede mnou jsem již slyšel zvonění zbrání. Už jsem viděl prvního ghúla. Vycenil na mne tesáky a skočil. Neobratným výpadem jsem se ho pokusil oklamat, to se mi ale nepovedlo, naproti tomu se mi ho podařilo nepochopitelně zabít. Už jsem mířil k dalšímu, když jsem si na rukou všiml krve… Podíval jsem se na plátovou zbroj. Z hrudníku mi trčel šíp, musel jsem ho získat, už předtím. Jakmile jsem si ho všiml, pocítil jsem neuvěřitelnou palčivou bolest, a srdce bilo nepravidelně. Cítil jsem jak šíp prosekává další části zmítajícího se srdce. Nechtěně jsem se předkonil a spadls koně. Proud krve pošpinil zelenou trávu. Kopyta, bolest… Přeběhlo přeze mne asi pět koní… Kosti byly rozdrceny na prášek. A poslední co jsem viděl byl pohled bílého vojska rozrážejícího zástupy nemrtvých. Podlehl jsem bolesti… Poslední osudové kopyto dopadlo na nohu… "Darne…." smutná slova Katty se ztratila v hlubině tmy, která mi vstoupila do mysli, a už ji nikdy neměla opustit…

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

      • Keebleec

        Ne takhle jsem to nemyslel – já taky nemám rád typické konce typu: žili šťastně až do smrti… jenom se mi to zdálo trochu… no nic to se mi asi jenom opravdu zdálo

Leave a Reply