Všechno se tu stalo hodně rychle. Nejdříve jsem ucítil podivnou vůni a pak jsem akorát cítil jak mi umírají svaly a mé tělo někdo vláčí do korun těch podivných stromů. Celou dlouhou cestu jsem slyšel nepravidelné, pro mne neznámé kombinace slov vytvářející krásné písně. Hlas té dívky, která mne zparalyzovala a nyní mě vláčela v Kel’Aernských výšinách byl příjemný, ovšem svým způsobem strašidelný. Pořád jsem neměl ponětí, kdo, nebo co jsou a kam nás přenášejí. V neposlední řadě proč. Rád bych se na to zeptal, ale nešlo to. Vlasy té neuvěřitelně krásné dívky vlály v neustále chladnějším vánku a jako by mluvila s tím větrem… Po nekonečném množsví přeskákaných stromů, jsme se najednou uprostřed skoku zastavili. Byli jsme asi padesát metrů nad mechem pokrytou zemí. Měl jsem pocit, že ten mech brzy uvidím z blízka, ale to se naštěstí nevyplnilo. Dívka něco, zjevně rozhněvaně, vykřikla a chytila se neviditelného prostoru. Kolem její dlaně se objevilo tmavé světlo a dívka po neviditelné bariéře začala šplhat… O chvíli později jsme se dostali nad koruny. Nejdříve jsem pozoroval na obloze rozežhnuté hvězdy a oba měsíce, putujíc, jako obvykle vedle sebe. Potom mi ale dívka zaklonila hlavu a do očí mi proniklo neuvěřitelně silné modro-zlaté světlo. Jeho zdroj byl obrovský útvar, který bezpečně zabra??oval všem pozorovatelům o snahu pnahlédnutí za něj. Jako by měl něco skrývat, pomyslel jsem si. To už ale dívka, nejspíš kopulovitou bariéru překonala, hbitým odrazem doskočila do korun stromů a pokračovala v tom sladkém a nyní již uklid??ujícím zpěvu. Záře té neuvěřitelné věci se ale mezi řídnoucímy stromy neztratila. Vzduch se opět ochladil až mě zamrazilo celé tělo. Dívka si toho všimla a vrhla na mě pěkný úsměv, skládající se z malých, ale špičatějších zoubků. Můj pokus o úsměv vypadal pro ní nejspíš komicky, protože mne jednou rukou pustila, aby zakryla chichotání. Rukou sáhla do váčku u kapsy. Vyndala z něj červeně se třpytící prášek. Ten na mě za krouživého pohybu vysypala a já téměř okamžitě upadl do hlubokého spánku. Jako obvykle jsem měl velmi smysluplné sny. Zdálo se mi o krysách a cítil jsem neuvěřitelnou provinilost, když jsem si připustil, že je už neuvidím. Poté se mi zdálo snad o počasí. Totiž, že sněžilo… Pak se mi zdálo o malých, bílích tečkách na obzoru… Nato jsem hovořil s Katt o Fathirovi – aneb problematika jeho nehtu. Shrnuto : Byly to velmi zajímavé a poučné sny… Další sen bylo kopání do mne,… počkat, to nebyl sen. Pocítil jsem bolest v žebrech a okamžitě jsem vyskočil, hledaje nepřítele. Ale objevil jsem jen Fathira, který mne s pobaveným výrazem a potlačovaným smíchem sledoval… Měl na sobě podivné tlusté oblečení, jako by dvakrát tlustou pokrývku. Chtěl jsem se tomu zasmát, ale uvědomil jsem si, že mám to samé a tak jsem to potlačil… "Co čumíš otroku. Popadni krumpáč a táhni kutat." zavelel Fathir. "Ha ha ha" odvětil jsem pomalu a ironicky. "Čemu se směješ ty špíno tupá. Můžeš bejt rád, že tě nechám naživu." "Hmmm… tak jsme se zasmáli." Tentokrát jsem se nedočkal odpovědi ale útoku. Tři rychlé a dobře mířené kopance mi téměř vyrazily dech. "Fathire…" šeptal jsem na něj opatrně. "Drž tu nevymáchanou hubu ty špíno hnusná." odsekl rychle. "Fathire vzpamatuj se to jsem já, Darn." řval jsem na něj nervózně. "Kolikrát to ještě mám říct ty hovado?" odvětil démonickým hlasem. Začal jsem vážně pochybovat jestli je to on. Rozeběhl jsem se, skočil na něj a přidržel ho u země. "Nevim co jsi, ale nech Fathira na pokoji!" křičel jsem na něj. "To jsem já ty hlupáku!" dusil se Fathir. "Dokaž to!" nepřestal jsem ho škrtit. "HOVADO ANI SRANDU NEPOCHOPÍ." chrchlal z posledního dechu. Pustil jsem ho. Chvíli seděl, nabíral vzduch a pak se začal neuvěřitelně smát. Za smíchu vykřikoval něco typu :"prej dokaž to" a "nevím co jsi" chachacha "nech fathira napokoji". To už se popadal za břicho a málem zvracel smíchem. Zaklel jsem, přešel ke Katty a vzbudil ji. Za proudu nadávek, které na mne ze snu vychrlila jsem si sedl a zavřel oči. "Co to proboha je?" ozvala se Katty. "Co?" zeptal jsem se, stále se zavřenýma očima. "Podívej se." odvětila vzrušeným hlasem, který jsem u ní ještě nepoznal. Srdce se zastavilo úžasem. Nad námi nebylo vidět nebe, ale jen napůl průhledné pohoří gigantických Ledových Hor. Právě odrážejíc sluneční paprsky mne zaskočilo, že jsem opravdu donutilo nedýchat. Něco tak neuvěřitelně obrovského a krásného nedokázal předčít Kern, Nemrtvá ??íše, Kalder ani Kel’Aern. Pohoří, jindy zvané Nareinské na nás vrhalo vyzívavý ale nebezpečný pohled. Bylo tvořeno masou dokonale utvořeného ledu. Ani jsem si nedovedl představit, jak se po něm půjde. Absolutně mi zmrazilo myšlenky. Počáteční úžas ze mne nikdy nevyprchal. Právě jsem se díval na vrchol pohoří a trvalo mi pár okamžiků, než jsem si uvědomil, co vidím. Na ledovém převyse se objevil obrys bílého koně s bíle odděným jezdcem… Po něm se začali oběvovat další bílé tečky. Po chvíli jich bylo přes dva tísíce. Teď se srdce zastavilo úplně. Početné vojsko, nebo co to bylo zač, se pustilo ledovým svahem dolů, v rukou se začali rýsovat dlouhá kopí a ledovým údolím se rozezněly bojové pokřiky. Mířili směrem k nám.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

      • Keebleec

        Hm už se nemůžu dočkat jak dopadne to „neočekávané rozuzlení“ v posledním dílu. Mimochodem tenhle díl byl taky skvělej, jenom mi není jasný proč to čte tak málo lidí – nejspíš si asi ještě nestihli přečíst předchozí díly – zkrátka píšeš rychleji než to stačí číst – ale je to good – tak jsem zvědavej na ten poslední díl…

Leave a Reply

(autor: Aplegatt)


Všechno se tu stalo hodně rychle. Nejdříve jsem ucítil podivnou vůni a pak jsem akorát cítil jak mi umírají svaly a mé tělo někdo vláčí do korun těch podivných stromů. Celou dlouhou cestu jsem slyšel nepravidelné, pro mne neznámé kombinace slov vytvářející krásné písně. Hlas té dívky, která mne zparalyzovala a nyní mě vláčela v Kel’Aernských výšinách byl příjemný, ovšem svým způsobem strašidelný. Pořád jsem neměl ponětí, kdo, nebo co jsou a kam nás přenášejí. V neposlední řadě proč. Rád bych se na to zeptal, ale nešlo to. Vlasy té neuvěřitelně krásné dívky vlály v neustále chladnějším vánku a jako by mluvila s tím větrem… Po nekonečném množsví přeskákaných stromů, jsme se najednou uprostřed skoku zastavili. Byli jsme asi padesát metrů nad mechem pokrytou zemí. Měl jsem pocit, že ten mech brzy uvidím z blízka, ale to se naštěstí nevyplnilo. Dívka něco, zjevně rozhněvaně, vykřikla a chytila se neviditelného prostoru. Kolem její dlaně se objevilo tmavé světlo a dívka po neviditelné bariéře začala šplhat… O chvíli později jsme se dostali nad koruny. Nejdříve jsem pozoroval na obloze rozežhnuté hvězdy a oba měsíce, putujíc, jako obvykle vedle sebe. Potom mi ale dívka zaklonila hlavu a do očí mi proniklo neuvěřitelně silné modro-zlaté světlo. Jeho zdroj byl obrovský útvar, který bezpečně zabra??oval všem pozorovatelům o snahu pnahlédnutí za něj. Jako by měl něco skrývat, pomyslel jsem si. To už ale dívka, nejspíš kopulovitou bariéru překonala, hbitým odrazem doskočila do korun stromů a pokračovala v tom sladkém a nyní již uklid??ujícím zpěvu. Záře té neuvěřitelné věci se ale mezi řídnoucímy stromy neztratila. Vzduch se opět ochladil až mě zamrazilo celé tělo. Dívka si toho všimla a vrhla na mě pěkný úsměv, skládající se z malých, ale špičatějších zoubků. Můj pokus o úsměv vypadal pro ní nejspíš komicky, protože mne jednou rukou pustila, aby zakryla chichotání. Rukou sáhla do váčku u kapsy. Vyndala z něj červeně se třpytící prášek. Ten na mě za krouživého pohybu vysypala a já téměř okamžitě upadl do hlubokého spánku. Jako obvykle jsem měl velmi smysluplné sny. Zdálo se mi o krysách a cítil jsem neuvěřitelnou provinilost, když jsem si připustil, že je už neuvidím. Poté se mi zdálo snad o počasí. Totiž, že sněžilo… Pak se mi zdálo o malých, bílích tečkách na obzoru… Nato jsem hovořil s Katt o Fathirovi – aneb problematika jeho nehtu. Shrnuto : Byly to velmi zajímavé a poučné sny… Další sen bylo kopání do mne,… počkat, to nebyl sen. Pocítil jsem bolest v žebrech a okamžitě jsem vyskočil, hledaje nepřítele. Ale objevil jsem jen Fathira, který mne s pobaveným výrazem a potlačovaným smíchem sledoval… Měl na sobě podivné tlusté oblečení, jako by dvakrát tlustou pokrývku. Chtěl jsem se tomu zasmát, ale uvědomil jsem si, že mám to samé a tak jsem to potlačil… „Co čumíš otroku. Popadni krumpáč a táhni kutat.“ zavelel Fathir. „Ha ha ha“ odvětil jsem pomalu a ironicky. „Čemu se směješ ty špíno tupá. Můžeš bejt rád, že tě nechám naživu.“ „Hmmm… tak jsme se zasmáli.“ Tentokrát jsem se nedočkal odpovědi ale útoku. Tři rychlé a dobře mířené kopance mi téměř vyrazily dech. „Fathire…“ šeptal jsem na něj opatrně. „Drž tu nevymáchanou hubu ty špíno hnusná.“ odsekl rychle. „Fathire vzpamatuj se to jsem já, Darn.“ řval jsem na něj nervózně. „Kolikrát to ještě mám říct ty hovado?“ odvětil démonickým hlasem. Začal jsem vážně pochybovat jestli je to on. Rozeběhl jsem se, skočil na něj a přidržel ho u země. „Nevim co jsi, ale nech Fathira na pokoji!“ křičel jsem na něj. „To jsem já ty hlupáku!“ dusil se Fathir. „Dokaž to!“ nepřestal jsem ho škrtit. „HOVADO ANI SRANDU NEPOCHOPÍ.“ chrchlal z posledního dechu. Pustil jsem ho. Chvíli seděl, nabíral vzduch a pak se začal neuvěřitelně smát. Za smíchu vykřikoval něco typu :“prej dokaž to“ a „nevím co jsi“ chachacha „nech fathira napokoji“. To už se popadal za břicho a málem zvracel smíchem. Zaklel jsem, přešel ke Katty a vzbudil ji. Za proudu nadávek, které na mne ze snu vychrlila jsem si sedl a zavřel oči. „Co to proboha je?“ ozvala se Katty. „Co?“ zeptal jsem se, stále se zavřenýma očima. „Podívej se.“ odvětila vzrušeným hlasem, který jsem u ní ještě nepoznal. Srdce se zastavilo úžasem. Nad námi nebylo vidět nebe, ale jen napůl průhledné pohoří gigantických Ledových Hor. Právě odrážejíc sluneční paprsky mne zaskočilo, že jsem opravdu donutilo nedýchat. Něco tak neuvěřitelně obrovského a krásného nedokázal předčít Kern, Nemrtvá ??íše, Kalder ani Kel’Aern. Pohoří, jindy zvané Nareinské na nás vrhalo vyzívavý ale nebezpečný pohled. Bylo tvořeno masou dokonale utvořeného ledu. Ani jsem si nedovedl představit, jak se po něm půjde. Absolutně mi zmrazilo myšlenky. Počáteční úžas ze mne nikdy nevyprchal. Právě jsem se díval na vrchol pohoří a trvalo mi pár okamžiků, než jsem si uvědomil, co vidím. Na ledovém převyse se objevil obrys bílého koně s bíle odděným jezdcem… Po něm se začali oběvovat další bílé tečky. Po chvíli jich bylo přes dva tísíce. Teď se srdce zastavilo úplně. Početné vojsko, nebo co to bylo zač, se pustilo ledovým svahem dolů, v rukou se začali rýsovat dlouhá kopí a ledovým údolím se rozezněly bojové pokřiky. Mířili směrem k nám.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply