Kam až paměť obou sourozenců sahala, žili v malé, polorozpadlé chatrči jen se svou matkou. Bylo jim tehdy teprve pět let. Dcerka Lorelei a syn Tyris. Jejich matka byla těžce nemocná neznámou, avšak velmi strašlivou nemocí. Nemohla chodit do práce a proto neměla peníze na léky, sotva na kus chleba. Poslední dobou ji čím dál častěji napadaly záchvaty kašle. Proto již v tak útlém věku chodili Lorelei a Tyris pracovat do vzdáleného městečka.

Jednou v noci, když všichni spali, zuřila zrovna venku strašlivá bouře. Husté provazy deště padaly z nebe, aby se pak spojily v potoky a proudily v pramenech dolů z kopců. Hlasitě hřmělo, div že se děti neprobudily. Jejich matka ano: ne však následkem dunění hromů – někdo zběsile bušil na proplesnivělé staré dveře jejich chatrče.

Matka chtěla zvolat: „kdo je tam?“, jakmile však otevřela ústa, zachvátil ji další příval dusivého kašle. V ten okamžik bušení ustalo. Chvíli bylo ticho, samozřejmě až na hukot deště a hřmění hromů. Potom se někdo obrovskou silou opřel do dveří a ty se rozpadly, jako by ve zdech jen tak tak držely. Dovnitř vkročil vysoký muž v brnění. Dunivými kroky přešel chatrč a zastavil se nad místem, kde spali dva sourozenci, přitulení k sobě. Matka k muži vztáhla ruce.

„Odejdi!“ stačila zvolat, než se opět rozkašlala. Muž jako by ji nevnímal. Sehnul se k dětem a vzal je do náruče. Na to, jak vypadal s nimi zacházel víc než opatrně. Matka obou dětí se z posledních sil, které jí ještě zlá nemoc nechala, postavila, neudržela se však na nohou a padla na zem. Muž si jí nevšímal, vyšel ven do bouřky, kde na něj čekali podobní tři muži na černých koních. Pátý ků?? jezdce neměl… alespo?? na na hřbetě. Tyris už se probudil, zatímco Lorelei spala klidně dál. Umateně se rozhlížel kolem, aby zjistil, co se děje. Kapky deště mu však padaly na malá oční víčka a Tyris nedokázal otevřít oči na déle než okamžik.

Jeden z mužů sesedl z koně, aby podržel roztažený pytel, do kterého ten druhý vhodil Tyrise. Pak pytel zauzlovali a přidali jej jako náklad jednomu koni. Do druhého pytle uložili stejným způsobem i Lorelei. Stále tvrdě spala, zřejmě ani nevěděla, co se kolem ní děje. Že ji položili na hřbet koně vedle jejího bratra a pak uháněli mezi provazy deště někam daleko…

Bez jediného slůvka jeli a jeli celé tři dny. Když se chýlilo ke čtvrté noci, muži zastavili před krásným vysokým bělostným hradem. Tyčil se zde majestátně do výše a ani v nejmenším by vás nenapadlo, že ti hroziví černě odění muži zde mají svůj domov. Krásou hradu se však nemohl kochat ani jeden ze sourozenců: kromě přestávek na jídlo a pití během cesty je muži nevytáhli jedinkrát ven z pytle. Naštěstí byl čas na jídlo vždy, když už se děti začínaly v pytli dusit. Jak si mohly povšimnout, ani jeden z mužů nejedl a nepil. Celé tři dny byli bez stravy, nevypadalo však, že by byli vyčerpaní. A když, tak nejspíš namáhavou cestou, kterou s dvojčaty projeli.

Opět beze slov muži rozvázali pytle a vytáhli z nich obě děti. Všichni čtyři potom zamířili k branám hradu. Prošli jimi a v rozlehlém skvostném sále, skromně, avšak neuvěřitelně krásně vybaveném, již na ně čekal vysoký stařec s dlouhými bílými vousy.

„Máte je?“ zeptal se a jeho laskavé šedé oči si se zájmem prohlížely zajatce.

„Bylo to velmi snadné,“ Lorelei a Tyris uslyšeli muže poprvé promluvit. Byl to však sípavý a téměř neslyšný hlas, za kterého šel děs a chlad. Jak si ale děti později všimly, mluvili tak všichni podobní muži, kteří měli brnění a po zem dlouhé černé pláště.

„Položte je na zem,“ přikázal stařec. Ne, nepřikázal to, řekl to laskavě a mile, jako by mluvil se sobě rovnými… ať už to tak bylo nebo ne. Muži splnili jeho žádost a šetrně posadili děti na nablýskanou podlahu.

„Lorelei a Tyris,“ zašeptal stařec, „vítejte!“ Dětská očka těchto dvou sourozenců nebyla vůbec dětská a nechápavá, právě naopak. Inteligence a moudrost, která se v nich odrážela, byla velmi udivující. „Vykoupejte je, dejte jim pořádně najíst a oblečte je do uniforem. Ten chlapec – do Východní věže, ta dívka do Severní.“

Lorelei a Tyris již nikdy nespatřili svou matku. Od pěti let tedy žili v Bílém hradu a učili se zde kouzelnictví. A ještě něco: byli od sebe odloučeni. Přestože žili ve stejné budově, nevěděli o sobě vůbec nic.

Uplynul první rok, ve kterém se všechny děti tady učily poznávat okolí. V šesti letech se naučily číst, psát a počítat a ostatní základy. Sedmý rok věnovali vodním kouzlům, osmý vzdušným, devátý ohnivým a desátý zemským. Další rok se dívky ze Severní věže hradu a chlapci z Východní věže poprvé po šesti letech setkali a putovali společně po přírodě, aby se ji naučili chránit a ctít. Ve dvanácti letech se naopak učili žít v samotě. Každému byl přidělen jeden kout lesa, který nesměli opustit. A celý tento rok žili pouze ze surovin na svém malém území. Z malých chlapců se pomalu začali stávat mágové, z dívek čarodějky.

Když bylo Lorelei třináct let, zavolal si ji k sobě Futhar, stařec, který ji společně s jejím bratrem přijal. „Uvažovala jsi již někdy,“ oslovil ji, „o tom, proč jsme vybrali do Bílého hradu zrovna tebe a Tyrise?“

„Jistě, mnohokrát,“ přikývla uctivě Lorelei, „nikdy jsem však nedošla logickému vysvětlení. Přemýšlela jsem nad tím, zda nejsme s bratrem něčím… výjimeční a stejně tak i ostatní žáci Bílého hradu.“

Futhar si ji chvíli jen prohlížel upřímnýma dobrýma očima. Lorelei vzkvétala do krásy, jako to mělo být u každé čarodějky. Vlasy kudrnaté a rudé jako divoký ohe??, oči modré jako moře Salveonské dole pod hradem, tváře zdravé, s jemnými rysy. Lorelei byla opravdu nádherná. Futhar dokonce někdy litoval toho, že jako uniformu musela nosit šedivý plášť s kápí, která skrývala dívčiny neposedné kadeře.

„Mí muži sledují všechny děti světa. Objeví-li se u některého z nich zvláštní schopnost… jakákoliv, jen aby dávala náznak magické moci, zaměří se na tyto děti a až dospějí pátého roku, odvezou je do Bílého hradu,“ vysvětlil Futhar.

„A čím jsme se my zasloužili o výuku zde?“ Lorelei na Futhara tázavě pohlédla. Byl pro ni otcem. Milovala jej, jako snad všichni tady.

„Nebylo ti nikdy divné, že máte peníze jakžtakž na jídlo a pití pro vás i matku?“ na krátkou chvíli Futhar mlčel a pozoroval Loreleiny oči. „Jeden peníz jsi vždy nevědomky proměnila v dalších pět. Tím, jak jsi jej třela v rukou.“

„A Tyris?“

„Když chodil za peníze kupovat chléb a vodu, musel stát velkou frontu. A téměř vždy mu zákazník stojící před ním koupil poslední chléb v krámu. Jeho zoufalá touha po ještě alespo?? jednom krajíčku vyčarovala další kus.“

„Ale…,“ Lorelei zauvažovala nad tím, co se po jejich odjezdu stalo v chatrči, „co matka?“

„Zemřela. Neměla co jíst, co pít…“

„Proč jste se o ni nepostarali?“ v hlase Lorelei nebyl vztek. Zůstával stále stejný, jako by jí bylo lhostejné, co se stalo s její matkou. Snad proto starcovy oči posmutněly.

„Nejsme zde proto, abychom zachra??ovali život kdejakému vesničanovi,“ odvětil.

„Ví už to všechno bratr?“ ptala se po chvíli Lorelei.

„Ne, řekni mu to.“

„Proč já?“

„Protože nikdo jiný…“

Lorelei se tedy poprvé za život v Bílém hradě vydala do Východní věže, kde vyučovali chlapce. Mezi stovkami uč??ů nalezla Tyrise, jak sedí na zemi a zadumaně hledí do tlusté staré knihy.

„Tyrisi!“ oslovila jej. Zvedl hlavu. „Sestro!“ rozzářil se. Objal Lorelei a pohlédl jí do očí. Dívku napadlo, že si zde nejspíš s nikým nerozumí. Vždyť všichni ostatní si hráli ve skupinkách, jen on zde seděl sám, nikým nepostrádán.

„Futhar mi vysvětlil, proč jsme zde. Zrovna my dva. Rozumíš tomu?“

„Pokračuj.“

Lorelei mu vypověděla to, co se dozvěděla od Futhara. Tyris se zájmem poslouchal a hltal každé její slovo. Když domluvila, vydechl v němém úžasu. „Co se stalo s matkou?“

„Nechali ji zemřít.“

„Cože?! Ale to je… to je přece… je to strašné!“ zvolal zděšeně.

„Snad,“ Lorelei pokrčila rameny, aniž by ji vyvedl z míry Tyrisův neklid, „ale podle Futhara nemají čas zabývat se všemi vesničany…“

„Jak to ale můžeš brát s takovým klidem?“ pohlédl na ni pohoršeně Tyris.

„Je to minulost. Navíc, já si na matku skoro nepamatuju. Můj život je tady, mezi ostatními, s Futharem… a s tebou,“ vysvětlovala Lorelei.

Studium takto pokračovalo do osmnáctého roku všech dívek a chlapců. Za tu dobu ještě nastudovali mnoho knih a dále rozvíjeli magické schopnosti. Poté nastal čas loučení. Každý uče?? předstoupil před Futhara a ten mu bez rozmýšlení řekl, jakou cestou se vydat. Když přišla řada na Lorelei, Futhar se usmál. „Budeš ochra??ovat důležitou osobu. Vydej se na severozápad. Až najdeš sídlo Rinettone, dej se zaměstnat. Vidím v tobě velkou budoucnost.“

„Ach ano, náš pilný Tyris,“ oslovil o chvíli později Loreleina bratra, „půjdeš do lesů. Přidáš se k elfům a budeš jim pomáhat ve válce, která nastane.“

Dvojčata měla být navždy odloučena. Už se nikdy neuvidí, nikdy v životě. Bylo jim do pláče. Přestože celých třináct let o sobě takřka nevěděli, nyní to bylo horší… věčné, smutné. Každý měl jít svou cestou. A tou se také ubírat budou.

Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

  1. Keebleec

    Ééjj – opět první – i když čirou náhodou – zrovna jsem se koukal, jestli tu není něco novýho a přímo před očima mi vyskočila tvoje povídka – to je ale náhodička… Hm.. zajímavý téma – akorát pořádně nechápu, proč je ten Futhar chtěl vyučit kouzlům… lépe řečeno – co z toho má?? Jaký to má důvod?? Doufám, že nám to objasníš v dalším dílu… :-))

    • Yuyka

      Jo… myslela jsem si, že to nikdo nepochopí (ostatně není k tomu nejmenší důvod to chápat). V dalších dílech už se k tomu nebudu vracet, takže to napíšu sem: Futhar vyučuje v Bílém hradu každé dítě s magickým talentem. Věří totiž, že tyto děti budou ve světě velkou posilou a byla by velká škoda jejich talent dál nerozvíjet… chapenzi? A jinak… líbilo se ti to??? Tos totiž nenapsal, doufám že JOOOO:-)))

      • Keebleec

        Jéé promiň – já už to beru jako samozřejmost, že tvoje povídky jsou super a tak jsem to tam nějak zapoměl napsat, protože mi tamto vrtalo hlavou. Jinak skvělá povídka – nejvíc se mi na tom líbil ten popis jak si přijeli pro Lorelei a Tyrise… ta bouřka… zoufalá matka – jo to mě zaráží – jestli jsem to pochopil tak Futhar je dobrá postava a chce rozvíjet jejich magický talent pro dobré účely. Takže jestli je to dobrá postava, tak nechápu proč je násilím odvlekl od matky (kdyby ta matka byla špatná, tak bych se tomu už nedivil) a proč ji potom nechal zemřít samotnou hlady….
        Ale jinak se rozhodně těším na pokračování… jo a ještě něco je to skvělýýýý!!!!! 😉

      • Yuyka

        Neexistuje jenom dobro a zlo, ne? On (Futhar) má svoje chyby, ale nelituje jich, aspoň to teda nedává najevo. Takže žádná dobrá nebo špatná postava, prostě člověk jako každý jiný, až na to, že má magický talent. Takže tak. A dík za to skvělé ohodnocení:)

Leave a Reply