„Nechejte mě!“, volal Mendric, když se kolem něj neúprosně stahoval kruh sedmi postav. „Nic jsem vám neudělal!“
Mezi muži zazněl smích „No a co?“ řekl drsným hlasem jeden a zvedl hlavu tak, že měsíční světlo na okamžik zalilo jeho šupinatou tvář . Mendric ucouvl. Chtěl utéct, ale postavy od něj byli už jen na pár kroků. V momentě všichni zastavili a shodili své pláště… Kolem Mendrica stál kruh sedmi nestvůr s karmínovýma očima. Ze šupinaté lebky jim rašily dlouhé, tmavé vlasy a bezertých úst trčely řady špičatých zubů. „Dej nám ten talisman, nebo zemřeš!“ Mendric si přes halenu nahmatal přívěsek na zlatém řetízku. Chvíli jej hladil a pak řetízek rozepnul. Třesoucíma se rukama podal talisman nestvůře. „Děkuji… “, vytrhla mu jej z ruky „…ale stejně zemřeš.“ Tvor který stál za Mendricem zvedl ze země těžký balvan a uhodil. Člověk se sesul na zem a naslouchal tichému hovoru nestvůr, než se úplně propadl do temnoty. „A teď jdeme zabít krále … „


 
 „Vstávej bastarde!“ zahřměl čísi hlas až sebou Mendric trhnul. Byl v zatuchlé kobce bez oken, nohama se opíral o mříž a levou rukou o zeď. S námahou se posadil a snažil nevnímat bušení bolesti v hlavě. Chvíli pozoroval muže za mříží ale nedokázal postřehnout ani základní rysy jeho postavy. Jediné co viděl byla pochodeň osvětlující malou celu a rzí zašlou mříž. Odvrátil zrak od světla a přikryl své oči dlaněmi. Zaslechl zarachocení klíče. „Půjdeme za králem, chce tě vidět.“ Pod ramenem ho chytila obrovská ruka a Mendric cítil jen ubíhající tvrdou zem pod sebou. Pak omdlel…       



Když se probral, ležel na zádech. Viděl zlatem zdobený strop s nádhernou malbou. Během chvíle pak dostal pořádný kopanec do slabin „Klekni si před králem červe!“ Mendric poslechl. Klečel na červeném koberci kolem kterého stála spousta lidí. Před ním byl stupínek s trůnem a králem. „Je obviněn z pokusu o vraždu pane.“ Když Mendric zvedl hlavu sevřelo se mu hrdlo. Větu pronesl jeden z mužů stojících za králem. Bylo jich celkem sedm, všichni s dlouhými tmavými vlasy a s rysy nestvůr které Mendrica přepadly. „Našli jsme u něj dýku a dopis s pečetí Leaverského krále.“ Muž postoupil k trůnu a podal králi svitek se zlomenou pečetí a nádhernou dýku se zdobeným dřevěným jílcem. Muž se vrátil do řady a pokračoval „Pokud smím sdělit jeho milosti svůj názor, myslím že byl tento muž vyslán Hartem, králem Leaveru, aby jeho milost zabil. Hartus by sem pak vtrhl ze svými vojsky a zabral celou Mardii.“ Mendric si konečně uvědomil co se děje a vystrašeně pohlédl na krále. „T…to…n..není…p..prav…pravda! Ti muži za…za tvými zády mě v noci přepadli a vyhrožovali smrtí! Měli šupinaté tváře a tesáky a pařáty…“ sklopil hlavu do dlaní. Král vstal, svírajíc v rukou dýku a pergamen Otočil se k řadě mužů a pak k Mendricovi, načež hodil věcmi na zem a zakřičel „Tak ty si ze mě budeš ke všemu tropit blázny? Dám tě popravit! Odveďte ho.“ Mendrica se chopily dvě stráže a táhly jej ze sálu „To jsou lži pane! Jsem Mardiec, ti muži sami řekli, že tě chtějí zabít! Nejsem vrah, to oni!“ Za strážemi bouchly dveře. Dvořané byli stejně překvapení jako král, který nepřítomně bloumal po koberci. „Je vyšinutý pane. Sám se můžeš přesvědčit že nemáme šupiny ani pařáty, snaží se tě zmást!“ Král se zastavil a prohlížel řadu mužů. Nespatřil nic z toho co ten blázen pravil a navíc ho nenapadl jediný důvod proč by mu jeho věrní rádcové usilovali o život. „Máš pravdu Ragnusi, byl zřejmě vyšinutý. Ale řekni mi jedno – jak jste od pohledu poznali že mě chce zabít? Nemyslím si že by mával tou dýkou na všechny strany a volal – Haló všichni! Já jdu zabít krále!“ Při poslední větě král napodobil volání načež se sálem rozezněl smích. Ragnuse otázka překvapila, ale nedal nic znát „Byl nám podezřelý pane. Poflakoval se u lesů a řekni sám pane – jaký normální člověk chodí v noci po lesích?“ král ho přerušil „vždyť je vyšinutý Ragnusi. Ale jak je podle tebe možné, že si Hartus vybral pro takový úkol blázna?“ Ragnus si u krku povolil světlou košili a setřel rukou pot z čela. „Můj pane. Pokud smím tvrdit – kdo je nejméně nebezpečný? Nejvíce bezvýznamný? Prostě tě měl zabít a pak se třeba nechat i chytit. Hartus si nemůže při tak nebezpečném úkolu dovolit obětovat někoho elitního, tak poslal tamtoho muže.“
Král se zamyslel „Možná ano Ragnusi, možná máš pravdu. Nuže pokračuj. Co se dělo po tom co jste ho uviděli?“
Ragnus si tiše oddechl. „Chtěli jsme ho prohledat. Přiblížili jsme se, ale jakmile nás spatřil začal utíkat. Běželi jsme za ním a prohledali ho. Našli jsme tohle“ Ragnus ukázal na věci na zemi „a rozhodli se ho přivést. Zmítal se tak jsme ho museli omráčit. Dotáhli jsme ho na hrad a hodili do cely, kde se z té rány vyspal.“ Mluvčí se odmlčel a pohlédl na krále
„Dobrá, věřím ti. Zítra bude popraven.“


Mendrica táhli zpět do jeho cely kde ho nedbale hodili a zamkli mříž. Tiše pozoroval jak se postupně vytrácí světlo pochodně a poté ulehl na zem. Naslouchal dusotu kroků, kapání vody i cupitání malých krysích nožek. Zanedlouho chodbu ozářil nový zdroj světla. Mendric se posadil. Podle tíhy kroků odhadoval příchozího na muže. Náhle mu celu zalila oslnivá záře „Tak jak se ti daří člověče? Zítra budeš popraven“ Mendric nic neviděl, ale poznal Ragnuse podle hlasu. Vzduchem na okamžik zavála energie. „Co to bylo? Ty jsi mág?“ řekl Ragnus a odstoupil dál od mříže.
„Já? Ty hlupáku! Dej mi už pokoj. Kvůli vám mě chce král popravit!“ Ragnus se usmál „Nejsem hlupák. Já jsem tu energii cítil člověče, ale je dost možné, že jsi ji vydal nevědomky. Řekl bych že dokonce jisté.“ Mendricovi se vyjasnil zrak takže mohl konečně pohlédnout rádci do tváře. „Proč jste mě nezabili?“
„Sám nevím. Ale na druhou stranu – neřekl jsem že tě zabijeme. Řekl jsem, že zemřeš a proč by jsme tě měli zabít sami, když to může bez problémů udělat král? Někdo by mohl najít tvou mrtvolu a začít kvůli tomu nepříjemné vyšetřování. Sice by nás asi nikdy nechytili a navíc bychom i tak mohli říct, že jsme tě zabili v sebeobraně, ale to bys měl jednoduché. Zítra zemřeš přede všemi lidmi z města jak bídný pes. Na tvůj rod budou lidé i po desetiletí vzpomínat jako na zrádce“ Chodbou se rozezněl smích.
„Víš, mi potřebovali jen tvůj talisman. Zabili jsme královi rádce a potřebovali získat jejich podobu. Viděl jsi na nás, že ten večer nebyla proměna dokončena. V našem kameni došla moc tak jsme si vyčíhali nový… ten tvůj, ten jeden na tvém přívěsku. S vraždou krále jsi měl pravdu. Chceme získat Mardii pod vládu chaosu. Už chápeš? Musíš umřít aby ti král náhodou neuvěřil!“
Chodbou se ozvalo hluboké dýchání a pak kroky. Podle zvuků někdo utíkal směrem k východu z kobek. „Sakra!“ zaklel Ragnus a trhl hlavou k východu. Naposledy pohlédl na Mendrica a se slovy „Teš se!“ vyběhl za špehem.


Antro zrovna odpočíval ve svém pokoji, když ho přepadla nezkrotná touha navštívit kobky. Nerozuměl tomu, a snažil se to ignorovat, ale touha byla čím dál silnější. Nakonec podlehl. >>Doufám že po mě pán nebude chvíli nic chtít<< Pomyslel si a jako omráčený vyrazil ke sklepení. Dole otevřel těžké, pobité dveře a sestoupil do zatuchlé chodby. Po chvíli uslyšel hlasy. Byl to Ragnus. Díky jinak dokonalému tichu rozuměl každému slovu >>Ragnus chce zabít krále! A dokonce to ani Ragnus není!<< Na okamžik se mu zastavilo srdce. Pak se otočil a utíkal k východu. >>Musím ke králi<< Vyběhl po schodech a pádil dlouhou chodbou až do hlavní haly. Tam vyběhl schody a pokračoval přes první patro. Pak vyběhl další schody na kterých ho těsně před koncem zastavila služebná. „Kam běžíš Antro.“ Sluha se zastavil. Vystoupil spolu se služkou nahoru do patra, sklonil tělo, opřel se rukama o kolena a zhluboka dýchal. „Ragnus! Ragnus chce…“
„Co chce? Uklidni se“ řekla Betty a ustaraně na Antra pohlédla. Ten se napřímil a pokračoval „Ragnus chce zabít krále.“ Betty vyjekla. Pustila prachovku a přikryla dlaněmi svá ústa. Skrz ruce se jí draly vyděšené zvuky. Antro pokračoval „A dokonce to….“ Než stihl domluvit svalil se k zemi. Betty vystrašeně poklekla vedle něj. Byl mrtvý. Zemřel na zástavu srdce, ale to nevěděla. Začala křičet. Z očí se jí draly slzy a do mozku obrovské napětí. Byla velmi rozrušená. >>Musím za králem<< pomyslela si … než stresem omdlela.



Ragnus nasupeně běžel chodbou. Pod schody se zastavil a pousmál. Rozhodl se použít svou moc načež zavřel oči. Najednou uslyšel křik. Probral se a vyběhl po schodech. Zanedlouho dorazil do haly a prvního patra. Pak běžel dále až k místu kde byl před malou chvíli slyšet výkřik. Vyběhl schody do patra druhého kde zůstal ohromeně stát. Před ním na zemi ležel sluha a vedle něj Betty. Poklekl k oběma. Zjistil že služka dýchá, ale muž je po smrti. Ragnus si všiml že má na krku kapičky potu. >>To je on! A mrtvý. Služku patrně srazil když běžel nahoru. Nahoru…<< Ragnus vstal, překročil těla a vystoupal další schody. Ve třetím patře zaklepal na královu komnatu. Kdyby šel někdo v tu chvíli kolem dveří zaslechl by „Můj pane. Našel jsem na chodbě těla Betty a sluhy. Žena je živá, on mrtev„
„Jak se to stalo Ragnusi?“
„Nevím králi. Snad nám to poví služebná, až procitne.“
„Odnes ji do pokoje a zavolej felčara“
„Jak poroučíš“
Na to ze dveří vyšel Ragnus. Sestoupil o patro níž, kde uchopil bezvládnou Betty, a poté o další patro níž, kde ji odnesl do pokoje. Položil ženu na kavalec a přiložil ji dlaň k čelu. Zavřel oči a soustředil vůli čímž dosáhl spojení myšlenek. Viděl obrazy mladé, tmavovlasé holčičky hrající si s míčem, starší dospělou ženu a muže, cítil radost, zklamání žal i smrt. Bloudil dlouho v uličkách její duše než našel obraz nedávné minulosti. Viděl ruce které se míhají nad plotnou, poté berou konvici a nalévají do porcelánového hrníčku čaj. Pak cítil náhlý příval energie. Betty v tu chvíli, nad konvicí čaje, musela prožít něco silného. Nejasná touha ji nutila nechat práce a jít do chodby. Snažila se ji přemoci ale nešlo to. Po chvíli skutečně vyšla z kuchyně a v mžiku zahlédla Antra. Přiběhla blíž ke schodišti, kde se téměř srazili…. Ragnus se díval ještě chvíli. Pak přiložil služebné dva prsty na krční tepnu. Přes její jemnou kůži cítil slabé záchvěvy. Zavřel oči. Viděl krev, která ji kolovala v žilách i vzduch vtahovaný do plic. Po chvíli našel srdce. Tep Betty začal pozvolna klesat až utichl docela. Rádce otevřel oči a usmál se.



>>Betty je mrtvá, Antro též<< říkal si král po odchodu doktora. >>a nikdo neví co se stalo<< Vládce žádal své rádce o nápad, ale dostalo se mu jen stálých upozornění na spojitost mezi úmrtími a příchodem Mendrica. Ve městě začal panovat neklid, když myšlence podlehli i lidé. Bylo nad ránem, ale přes noc někdo rozšířil zprávu o kletbě, která padlo na město s příchodem podezřelého muže.
Ráno, v to ráno kdy měl být Mendric popraven, stálo na náměstí několik stovek lidí. Všichni chtěli vidět smrt muže, kvůli kterého je stihla taková pohroma. Kolem deváté hodiny ranní přivlekly zchváceného Mendrica pod šibenici. Byl bezvládný únavou, takže ho stráže musely nést. Nahoře ho hodily na zem. Muž slyšel řev diváků, a chvílemi cítil i bušení plesnivého jídla o své tělo. Všechno vnímal jakoby z dáli, nepřítomně. Dostal silný kopanec který ho povalil na záda. „Vstaň zmetku a dám ti poslední přání!“ Mendric se vyškrábal na všechny čtyři. Než se stihl postavit úplně dostal další kopanec což ho znova svalilo k zemi. „Řekl jsem postavit! Smůla, žádný přání nebude.“ Kat chytil Mendrica za vlasy a vyzdvihl jej do výše. Muž se kymácel, ale dokázal stát. Zmučeně pohlédl k davu a zvolal „Proč mě nenávidíte? Co jsem vám u všech svatých provedl! Vždyť já…já…“ než stihl dokončit větu dostal rajčetem do obličeje. Kat se usmál a navlékl Mendricovi oprátku kolem krku. Poté popošel k páce ovládající padací dveře a vyčkával na rozkaz krále. Ten seděl na balkóně na druhém konci nádvoří. Za ním stálo všech sedm rádců a každý se usmíval. Byl to takový smích, kterým se lidé smějí po vydařeném plánu. Krutý, nepřející. Kdyby byl Ragnus blíž popraviště jistě by teď ucítil opět ten závan energie. Král zvedl ruku a nastalo ticho. Pak s ní rychle škubl dolů načež se kat opřel o páku… Ta se však nehla. Mendric se rozhlížel kolem. Kat zápasil s mechanismem který byl patrně zaseklý a dav zatím šílel. „Smrt!Smrt!“ provolávali mnozí. Jeden z diváků, kterého si Mendric nevšimnul zkřivil rty do úsměvu. Byl to tentýž smích kterým se smáli rádci, smích po splněném přání, avšak ne krutý či nelítostný… Po chvíli přehodil svůj plášť zprava do leva a zmizel v davu. „Do hajzlu!“ Zaklel kat a naposledy kopnul do páky. Poté promluvil král „Máš štěstí člověče. Mohl bych to považovat za důkaz tvé neviny.“ Mendricovi se rozzářily oči „…ale nebudu. Jsou proti tobě nezvratné důkazy, nýbrž štěstí máš v tom, že“ král zvýšil hlas „odkládám popravu do chvíle, než bude šibenice zpravená.“ Lidé nesouhlasně mručeli, ale nikdo si nedovolil promluvit nahlas. Dav se po chvíli rozešel. Stráže sundaly Mendrica dolů a odnesli jej zpět do cely.



Král seděl ve své komnatě. Byl sám, protože služebnictvo i stráže poslal pryč. Na desce stolu pod svými lokty měl smlouvu, dle Ragnuse, nalezenou u Mendrica a na ní zdobenou dýku. >>Oh Harte, co tě to napadlo<< Stále nemohl přijít na důvod proč král Leaveru poslal slaboduchého člověka na takový úkol. Ještě včera se spokojil s vysvětlením Ragnuse, ale dnes mu to začalo vrtat hlavou. Donutila ho k tomu myšlenka. Jen tichá, vtíravá myšlenka. Náhle zavadil okem o podpis Hartuse a zneklidněl. Vstal od stolu a spěchem vyrazil k malé skříňce ve zdi pod obrazem své mrtvé ženy. Vyňal odtud mírovou smlouvu vydanou oběma královstvími a stvrzenou podpisy jak jeho, tak Harta. Nevěřil svým očím. Vyndal další dokument. Byla to smlouva o volném přechodu obchodníků i lidí mezi městy obou králů. Muž se těžce posadil zpět za stůl. Ještě jednou prohlédl podpis na smlouvě o jeho smrti než se úplně ujistil. Hartus se vždy podepisuje pod dokument vpravo, zatímco smlouva na stole byla podepsána vlevo.



Mendric únavou sotva dýchal. Ležel na zádech. V tuto chvíli se mu opět sevřelo srdce – uviděl světlo. Musel si zastínit oči a jen poslouchat než se kroky přiblíží a ustanou. Než sundal dlaň, zaslechl smích. Ragnus. „Víš jsem rád že tě neoběsili. Musím se ještě na něco zeptat – co vlastně říkáš našemu plánu? Musíš uznat že je skvělý a vše nám prozatím vychází.“ Mendric se posadil a nasupeně odpověděl „Prozatím! Ale zapřísahám tě, že jestli je nad námi bůh všechno se vám vrátí! I když je teď už pravděpodobné že dostanete Mardii pod vládu chaosu stejně se vám dostane spravedlivého trestu!“ Smích Ragnuse postupně sílil až se dlouhou chodbou nerozléhalo nic jiného. „Hlupáku! Chaos je mocnější než myslíš, nic nás nezastaví, jak jsi správně předpovídal, ale nic se nám nedostane pod kůži ani později. Jsme den ode dne silnější a to jen díky tvému talismanu. Děkujeme“ znovu se smál. „A k té popravě – nevěřím že to byla náhoda. Mám takový pocit že ti někdo pomáhá. Chce tě zachránit, ale to se mu jistě nepodaří, nás je sedm a on sám. Jestli tedy vůbec existuje. Nebudu se tě ptát na jméno, vím že mi ho stejně nepovíš.“ pokračoval a poté dal louči blíž k mříži. Mendric se o kousek odtáhl a pozoroval Ragnuse který si sáhl na krk a vytáhl zpod košile přívěsek s červeným kamenem. „Naposledy se na něj podívej, ale řekni mi předtím než zemřeš kde jsi k němu přišel.“ Mendric si únavou opět lehnul. „Je to rodinný šperk. Dědíme ho už celá desetiletí. A teď ho máš ty!“
„Ano já!“ Zahřměl Ragnus „Tak a teď tě tu nechám ve smutku a vzpomínkách. Říká se, že se ti před smrtí promítne celý život před očima. Doufám tedy, že jsi ho prožil v lásce a kráse abys alespoň jeho poslední chvíle strávil v dobrém. Měj se dobře“
Otočil se na patě a odkráčel pryč. Zanedlouho po tom Mendric propadl do hlubokého spánku.


Ragnus přemýšlel >>Zabijeme krále hned, nebo až po popravě Mendrica<< Radil se i s ostatními ze skupiny, až společně dospěly k tomuto rozhodnutí – Zabijí krále dnes v noci a tělo pohodí ke kobkám. Poté zabijí Mendrica a otevřou mu celu. Ráno ochotně každému dosvědčí že slyšely odněkud zdola výkřik. Přiběhli dolů a viděli mrtvolu krále. Před ní ležel mrtvý Mendric s královým mečem v břiše.
Ragnus vstal. Všichni z rady na něj pohlédly a jeden promluvil „Ještě se posaď. Král nám neuteče.“ Ragnus se posadil a uvelebil pohodlně v křesle. Všichni jedli a pili ještě dlouhé hodiny obskakováni královým služebnictvem, které bylo přesvědčeno o tom, že obsluhuje královu vzácnou návštěvu. Hodinu před půlnocí Ragnus vstal „Jdu na to, počkejte tady. Zatím se postarejte o stráže…vnukněte jim třeba potřebu procházky, nebo něco takového. Snažte se zároveň vyklidit celé třetí patro.“ Ragnus se poklonil a vyslechl přípitek i přání k jeho nadcházejícímu činu. Usmál se a vyšel ze síně do třetího patra.


 
Král nespal a pustil Ragnuse dovnitř bez čekání. Seděl za stolem stále bledý nad jakýmsi papírem a dýkou. Otočil se na příchozího a vstal. Popošel k posteli a pokynul rádci ať přijde blíž. Ragnus zavřel dveře a přistoupil. „Můj pane“ začal „přišel jsem tě zabít.“ Král couvl a roztřeseně odpověděl „Já vím Ragnusi. Jen mi řekni proč! Radil jsi mi věrně po celý život, tak proč se proti mě najednou stavíš!“ Vrah se rozesmál „Já nejsem Ragnus králi. Stejně jako tví rádcové nejsou tví rádcové. Považuji za zdvořilé abych se ti před tvou smrtí představil. Jmenuji se Fokrit a jsem služebník chaosu.“ Muž se poklonil. „Co..cože?“ vykoktal král „chaos chce získat Mardii? A jak…jak jsi zfalšoval smlouvu na mou smrt?“ Ragnus sáhl do kapsy a předhodil před krále prsteníček. Byl useklý hned u dlaně, navíc s prstenem. Pečetním prstenem. Král se zalykl „Hartus…on je mrtvý?“ Vyděšeně zvedl hlavu k vrahovi. „Ano. Hned jak ovládneme Mardii přijde na řadu Leaver.“ král stál a neschopen jiného pohybu jen otevíral ústa „A Betty s Antrem jsi taky zabil ty?“
„Betty ano, Antra ne. Nechápu jak zemřel. Myslel jsem na infarkt, ale byl to zdravý a mladý člověk. Ale teď už dost řečí. Mám tě zabít rovnou, nebo chceš škemrat?“ Král se probral. Jakoby ho udeřila nová sílá skočil ke stolku s dýkou a sebral ji. Napřáhl se k útoku a zvolal „Vím že nemá cenu křičet, jistě si nechal vyklidit patro, takže se ti musím postavit sám. Tas meč a bojuj jako muž!“ Ragnus se spustil do ohromného smíchu „Ne králi. Nemám čas zemřeš hned!“ Král vyšel a napřáhl zbraň. Ragnus zavřel oči. Královo suché a slabé tělo kleslo k zemi. O podlahu zazvonila dýka která mu vypadla ze sevřených prstů, načež Ragnus otevřel oči >>Už podruhé co někdo zemřel dříve než jsem stihl použít svou moc!<< V ten moment pochopil. Cítil v hlavě myšlenku…tichou, vtíravou. >>závan energie, páka, Antro<< Ještě se stihl otočit než Mendric trhnul rukou a odhodil obrovským množstvím moci Ragnuse proti zdi. Poté přistoupil k mrtvému tělu. Usmál se a procedil „Hlupáku“ Urval mu z krku svůj talisman a přiložil jej falešnému rádci na čelo. Pokojem zazářila červená energie. Veškerá Ragnusova moc se vlévala do kamene a jeho tělo postupně přejímalo zpět svou ještěří podobu. Mendric si pověsil talisman na krk a sešel dolů.


 
Rada seděla kolem stolu a držela nervózní ticho. Zanedlouho vešel Ragnus. „Hotovo!“ Všichni se zvedli a začali jásat. „To chce přípitek!“ řekl jeden. „Ano. Přineste něco speciálního“ pronesl směrem ke zmanipulovaným číšníkům Ragnus. Ti sebou při slově „speciálního“ neznatelně trhli. Jeden zašel dozadu a vrátil se s tácem a sedmi skleničkami. Druhý nesl láhev velmi starého vína. „Prosím pánové. Z králových skladů.“ Sluha rozlil nápoj a odešel. „Na něco jsem zapomněl“ mluvil Ragnus „Pán chaosu si žádá mou smrt. Jako mí spolubojovníci chápete, že se nedá nic dělat. Je mi to líto“ „Proč Ragnusi? Něčím jsi ho pobouřil?“
„Ne, jen mě potřebuje jinde a na místo kam mám jít se dostanu jen jednou cestou. Cestou smrti.“ Nato si sáhl do kapsy a vytáhl kožený váček s bílým práškem. Trošku si odsypal do číše a vrátil jej do kapsy. „Nuže. Mějte se tu dobře!“ Usmál se. Každý mu přál štěstí a vyjadřoval lítost. Poté všech sedm mužů zvedlo číše. „Na chaos! A na smrt.“ pronesl Ragnus tišeji. Po přípitku si všichni sedli. „Za jak dlouho začne jed působit?“
„To poznáš sám“ odpověděl s úsměvem Ragnus. Na to se místností rozezněl prudký kašel. Celá rada se, krom Ragnuse, chytala za hrdlo. Zanedlouho všichni skončili na zemi, jen jeden z nich přehnut na stole. Ragnus se usmál a vstal. Než zavolal na služebnictvo změnil zpět svou podobu. Odsál energii ze všech mrtvých lidí, až z nich byly opět bestie. Jednu navíc proměnil znovu – dal ji svou podobu. Poté zavolal na služebnictvo „Pět těchto pytlů nahoru ke králi, chce zkontrolovat kvalitu sklizně. Dva už tam leží. Bodněte do toho, který je blíže stolu, touto dýkou“ Mendric jednomu podal zbraň „aby jej král nemusel otevírat ručně. Ten poslední hoďte do kobky, obilí v něm zplesnivělo“
Mentálně ovlivnění služební poslechly. Za nějako dobu dostal Hartus dopis omotaný šňůrkou a s přívěskem který zdobil červený kámen…

Můj pane, 
úkol splněn. Král Mardie je mrtev, můžeme zaútočit. Nikdo nezjistí pravdu, a už vůbec ne existenci talismanu. Našel jsem ho u jednoho potulného zloděje. Zemřel. Talisman jsem použil k vraždě krále. Je nasáklý energií, více než předtím, nuže používej jej moudře než dorazím. V neposlední řadě jsem též vystopoval muže který tě zmrzačil a zabil ho. Dále jsem byl nucen zabít v zájmu utajení talismanu sluhu krále. 
M
ůj příjezd očekávej brzy…
                               
                           
Mendric, mág jejího veličenstva 



O bojovnících chaosu se nikdo nikdy nedověděl. Kdoví co se honilo hlavou Mendricovi když to záměrně neuvedl ve své zprávě, snad to považoval za bezvýznamné. Ještě dlouho poté litoval zbytečné smrti služky. Antra vylákal aby měl svědka, který mohl udat Ragnuse – ušetřil by si námahu s jeho následujícím zničením. Bohužel však rádce prozradil existenci talismanu. Čaroděj proto podstrčil Antrovi Betty do cesty aby jej zdržel než doběhne Ragnus a zabije ho. Napojil se na myšlenky sluhy a cítil že se chystá prozradit služebné informace o přívěsku, musel tedy zemřít hned. Betty byla obětí Ragnuse, který nechtěl aby se král dověděl o chystané vraždě.
Následující ráno pak našli v králově komnatě sedm mrtvol. Jedna patřila vládci, ostatní jakýmsi šupinatým bestiím. Dole v kobkách byla nalezena další mrtvola. Po mnohých dosvědčeních podoby, byla prohlášena za vězně. Zámek u mříže byl odpálen; vypadalo to, jako by jej někdo roztavil. Nová, narychlo zvolená rada dospěla k tomuto závěru – Vězeň měl komplice. Komplic mu pomohl dostat se ze žaláře za účelem usmrcení krále. Po chvíli co člověk vyšel z vězení zemřel na otravu prudkým jedem. Možné je, že se v komplici zvedlo vlastenectví a dolehla na něj hrůza a špatnost jeho činu. Usmrtil vězně a sám utekl. V králově komnatě zatím z dále neupřesněných příčin vyvstala spousta pekelných nestvůr. Jednu král zabil ranou o zeď. Náraz byl tak silný, že ji rozdrtil hrudní koš. Další byly rozloženy po zemi zhruba v půlkruhu kolem těla krále. Vládce je patrně všechny pobil, ale nakonec podlehl svému zranění – probodnutému žaludku. Zároveň se drželo v tajnosti že nestvůry neměly žádné viditelné známky po zranění. Do bližšího průzkumu bestií se nikdo nepustil.



Oficiálním se stalo prohlášení že král hrdinně bojoval proti peklu. Svým mečem, který měl náhodou u postele rozsekal na kusy devět bestií načež ostatní zmizeli. Dříve však jedna z nich vrazila králi dýku do břicha. Člověk, který byl vězněn pro podezření z přípravy vraždy, zemřel. Navíc se stalo ještě něco. Něco čeho si nikdo nevšiml – z alchymistické dílny zmizel kožený váček s bílým práškem…protijedem na všechna známá travidla.

Povídka je věnovaná slečně Janě Sedláčkové 

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. malá Ňuňka

    Myslím si, že ta povídka je vážně skvělá, úžasně detailně propracovaná. Moc se mi líbí, i když nechápu pár pasáží:( Proto by nebylo od věci, kdyby mi někdo mohl vysvětlit, jak si přesně představuje ten konec, a hlavně ty pytle…děkuji za odpověď;)

  2. Gangleri

    Omlouvám se, ale dočetl jsem to až teď. Je to docela dlouhé, tak jsem to četl vícekrát. Ale to mi nevadí. Alespoň sem si krásně početl. Ten příběh je opravdu zajímavě a napínavě zpracován. Plný neočekávaných zvratů. Opravdu skvělý popis. Epic má pravdu – jedna z nejlepších povídek na tomto webu. Tak co, bude pokračovaní? Jestli bude a bude tak skvělý jako tohle, tak už se strašně těším.

Leave a Reply