Černou tmou teče hustá mlha
dál cesta štěrkem posetá,
zkroucený strom po němž stín se šplhá,
v okolí žal a strach vykvétá.

Sto nadějí kleslých na kolena,
vítr co ve skalách tiše sténá.
Žár výkřiků, prázdnoty
ráj bolesti, samoty.

V dáli probliklo světélko
matné jak představa snová,
přesto však hory zbořilo…
než po chvíli vyrostly znova.

Stíny se zbraní chopily,
neb bály se toho co zažily.
Už nechtěly poznat lásky síly,
už nikdy nechtěly zhlédnout zář víly.

Veškeré pokusy odrazily,
dobro viselo na vlásku
„Konečně všichni pochopili,
že není tu místo po lásku“
řka jeden z nich připil na utrpení,
však zmýlil se – chaos nevyhrál…

Nebem světlo střelilo,
svou silou stíny zabilo.
Tma roztáhla pařáty do všech koutů,
přesto se na boj nezmohla.
Dobře cítila city jež jsou tu,
bojovat s láskou nemohla.

Mlhy odpluly do stran až zmizely,
záblesky semínka nových dnů zasely…

Komentáře

komentářů

About The Author

17 komentářů

  1. Hawranna va Co

    Děkuji, neznámý, že tu konečně mé básnické úlety zanikají v dílech podobného žánru. Tvé lyricko-epické zpracování má co do sebe, vzalo mě i to emocionálně propracované vyjádření…
    Přijď někdy prosím na chat nebo napiš e-mail, ráda bych si s Tebou popovídala.

  2. Finvelia

    Opravdu mě básně,tohoto typu uchvacují!Muselo to být opravdové zklamání-je to plné pocitů,které už si většina z nás asi prožila,ale takhle je vložit do slov by dokázal málokdo. Doufám,že se tu brzo objeví další,možná už bude veselejší.Ale proti ,,tragickým“ taky nic nemám!

Leave a Reply