"Rychle!" šeptla černovlasá dívka, odhazujíc zlatou čelenku. Zmateně se rozhlíželi po místnosti, snad čekaje, že naleznou něco co by jim pomohlo. Faraonova dcera se podívala na kameníka a potichu zasyčela. Menafté se nejdřív vylekal, potom však pochopil na co myslela a vydal se z komnaty jako první. Akorát včas. Emenep a vedle něj mladší kněz právě přeskakovali přes propast. Kameník zahradil kladivem cestu hlavnímu knězi a Neita za křiku slov : "Mea Set Ta" vymrštila ruku s hůlkou, načež se i druhá skákající osoba zastavila a stejně jako Emenep, padala za hřmoucího kletí do pasti… Menafté se jen usmál, zato Neita zavřela oči aby neviděla tu hrůzu. Slyšela hrozné skřeky na smrt vystrašených kněžích. Kameník na chvíli objal vystrašenou dívku, ale déle se nezdržoval a přeskočil propast smrti. "Kde jsou teď vaši bohové?" zeptal se posměšně Emenepa. Ten mu odvětil vzteklým plivnutím do tváře, chvíli vystrašeně naříkal, potom vytáhl dýku a zabil se. "Pojď" volal prosebně Menafté na Neitu. Dívčina ruka nyní držela ostrou ocelovou dýku. Menafté zděšeně vykřikl, přičemž vdechl značnou část všude poletujícího písku, od jeho skoku a chystal se přeskočit zpět. Neita se na něj jen usmála a ostřím roztrhla spodní část róby pro lepší pohyblivost. Kameník si oddychl a stoupl si, pevně se držejíc za zeď, na okra propastij. Zde zachytil Neitinu ruku a rychlým trhnutím jí pomohl na druhou stranu. "Mor na vás, nevěřící!" řval za nimi kněz z posledního dechu… Neita se rozpačitě zastavila, obrátila se k propasti. "Kde je tvá pověstná klidnost, knězi?" Ten již neodpověděl a tak dívka pokračovala dále. Proběhli rozbitými dveřmi a zastavili se až u zavřené místnosti, ústící do pokladnice. Tady Neita poklekla a zavřela oči. Menafté mezitím oddychoval, sleduje pro něj nesrozumitelné hieroglify na zdech… Jakmile dívka znovu vstala, byla si jista, že pasti i dveře jsou tam kde mají být. Ověřila si to čelenkou, která se ji objevila v ruce. Otočila se k Menaftovi, nejistě přikývla a podala mu plán a sebrala ze země pochode??. Chvíli na to ho již následovala do temných chodeb. Po pár minutách se konečně začal vzduch zlepšovat a Neita ucítila ve tváři lehký náznak vánku. Radostně, avšak pořád nejistě se usmála a po velkých schodech vyšla tajným východem ven z pyramidy. Tady pořád čekal ten zrádce Sejtacht. "Kde si byl, když k nám běželi kněží?" ječela rozzlobeně Neita na otroka, který měl hlídat a rychlým pohybem ruky ho shodila na kolena a kopla do něj. "No… já… já usnul…" naříkal vystrašeně Sejtacht, sledován upřeným Menaftovým pohledem. "Máš štěstí, že se nám nic nestalo, jinak bys… Tady máš peníze, táhni mi z očí a nezkoušej říct ani slovo o tom cos slyšel a viděl." vyhrožovala mu, sypajíc zlaté mince do otrokových dlaní – kdyby mu je nedala, prozradil by ji… Ten si je postrkal do všech koutků oblečení, hluboce se uklonil a rychle prchal po nedávno vystavěné cestě pryč až bílý bod v dálce splynul s tmou… Teď mu bude pán zavďečen a on bude žít dále jako otrok, ale jen na venek, doopravdy bude bohatý – ještě netušil, že jeho pán si peníze vezme a jeho jednoduše zabije… "Pěkné šaty, přesně do paláce." poznamenal Menafté stále udýchaně, když se Neita oprašovala a prohrabávala dlouhé černé vlasy. "Ano máš pravdu, musíš mi koupit nové, já nemohu, mne by každý poznal." odvětila, nasadila si svou čelenku, s ní i panovnický výraz a podala mu pět zlatých mincí. "Pojďme." odcházel ke městu, očividně v dobré nálaďe. Tu s ním ale Neita plně nesdílela. Byla si totiž, narozdíl od něj, vědoma toho, že ztracení dvou kněží bude pro většinu vyšší vrstvy přinejmenším podezřelé. A v dnešních dobách, pokud se chtěla na trůnu udržet, zvláště tak mladá, bude potřebovat důvěru lidu… "… co myslíte?" zaslechla konečně Menaftův hlas, který k ní mluvil již dlouhou dobu. "Ano." odpověděla na neznámou otázku ze slušnosti. "Ticho." promluvil najednou kameník a zastavil dívčinu chůzi. "Něco jsem zaslechl…" "Ale kdo by tu v tuhle dobu…" "A co tu děláš ty, Neifetirkaer?" ozval se temný hlas. "Jsem na procházce." odvětila nevrle a uklonila se, poznala ten hnusný hlas. Před Neitou se náhle objevil její otec. Amenemhet, ve vší své "kráse". Sundal masku označující panovníka a dramaticky se usmál. Neitiny myšlenky neuvěřitelně běsnily. Myslela teď jen na to, jak ho zabít. "Tak na procházce? A proč máš roztržené šaty? A proč je s tebou kameník?" Byla si jista, že věděl odpovědi a tak prostě mlčela… "Vypadáš vystrašeně děvče. Snad tě ten zrádce ne…? "NE!" odsekla kysele. Amenemhet se tentokrát otočil k Menaftovi, který se jen tak tak držel. Kameník na něj vrhl co nejvzdornější pohled a v koutku srdce se usmál. "Co na mne čumíš otroku?" vyštěkl na něj faraon. To už se ale celý život ponižovaný Menafté neovládl. "Anúpeve, odpusť." zamumlal jen Menafté a s napřaženým kladivem se vrhl na faraona. Ten to očividně neočekával a tak s vystrašeným úskokem zaklel, když bodec kladiva prorazil krk. Další mířená rána stihla faraonova zbaběle prchající a tudíž i nekrytá záda. To už Amenemhet vykřikl bolestí. Neitě se násilí nikdy nezamlouvalo, teď však se slastí pozorovala otce umírat. Načež popadla dýku a zabodla jí ležícího faraona. Jeho pohled byl pořád nechápavý. Neita nelitovala skutku. Pomsta byla vykonána. Teď už jí trůn nezajímal, tohle bylo vše co chtěla, a teprve teď si to uvědomila. Ze stínu kolem nich vystoupilo deset kněží, zuřivě třímajíc hůlky… Menafté stiskl kladivo a postavil se před strachem klepající se dívku… "Podvolíte se božímu soudu!" prorokoval fanatickým křikem první z nich. "Nemáte šanci na únik." doplnil ho rychle druhý s démonickým výrazem.

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

      • Yuyka

        Jéžiš, vy jste všichni nějací moc happy, nepřehánějte to!!! No, je to prostě super. Už se těším, až si přečtu další díl:)
        Keebl: už jsem dopsala sérii, teď to chvíli potrvá, než začnu další, takže se neboj:-)))

      • Aplegatt

        Keebl hehe, to je good
        A ty neplkej nic ze to bude trvat… sedni si k tomu, napis to, posli to, kapis to? tak to je skvely.

      • Keebleec

        Hele nesměj se Aplegatte… Já jsem si tu přezdívku nevybral… začali mi tak prostě ve třídě říkat… a určitej podíl má na tom taky tvůj milovaný bratr 🙂 Ale už mam lepší přezdívku – jen co mě tu Epic zavede…

  1. Keebleec

    Opět jsem první čtenář této nové dramatické povídky. Hele mám strach, že to za chvíly nestačím tak rychle číst – mám takový pocit, že už to čtu jen já a Yuyka a občas Finvela… Člověče z tebe ty povídky padaj, jak z automatu coca-coly !!!! 😀 Lidi nejspíš nemají na to ani čas to číst… Hele nesoutěžíte náhodou s Yoykou o to kdo dřív napíše další povídku?? Trošičku zpomalte – já bych nerad, aby mi některý vaše díly unikly…
    Jo jinak bych ještě chtěl objasnit pravý důvod vraždy Amenemheta… přece jenom když se nedozví čtenář z jaké příčiny byla postava zabita, přijde mu to takové brutální… a teprve až se dozví, proč to Neita udělala, možná bude i rád, že to udělala… no ale ovšem to, jak to všechno dopadne záleží jenom na tobě… tak se čiň!

Leave a Reply