S tichým, leč důkladným kletím, které by se mocným bohům určitě nezamlouvalo, vstával Menafté ze studené kamenné země a oprašoval svou rudou róbu od chladného písku a prohrábl si černé vlasy. Neita se na něj zčásti provinile, zčásti dychtivě podívala. Chvíli na to mu už snaživě nakukovala přes rameno… Její zelené oči jí ale za slabého světla pochodně zahalené závojem prachu, neposkytly nic víc, než Menaftovo kladivo. Měli už jen málo času… Za svítání vstoupí faraón Amenemhet do pyramidy, jako každý rok, modlit se k bohům za dobrou vládu, úrodu a poslušnost poddaných. Byla to jedna z mála příležitostí na zabití svého otce a Neita ji nehodlala promarnit. Vše měla dokonale vymyšlené již dlouho a nemínila nic odkládat. Požadovaný otvor se ve zdi ovšem neobjevil a tak se Menafté s vyčerpaným povzdechem donutil k pokračování v práci. Ostré kameny, jež odsekal se mu zařezávaly do nohou a dýchal už jen prastarý písek. Nepřestával však zasazovat silné rány do odolné zdi. "Au, co to děláš" vyjekla po chvíli rozohněně Neita, když jí ostrý střep poranil na krásné tváři a rychle si na krvácející místo přitiskla kus látky. "Promi??te mi, má paní." odvětil co nejslušněji Menafté, na histerické záchvaty faraónovy dcery byl již zvyklý. Leč v těchto dobách si pouhý kameník svým životem jist být nemohl nikdy… "V pořádku," zmírnila se Neita a obdařila Menafta jedním ze svých vzácných avšak ryze čistých úsměvů. "Jsem zvědavá, jestli to stihneme. Jinak nás čeká oba smrt." Menafté s pomyšlením na boha Anúpeva, jak váží jeho duši, znejistil kam by se osud naklonil, přesto jen váhavě přikývl a zasadil další silnou ránu do tvrdého nilského kamene… Ten tentorkát nevydržel a objevila se v něm díra. Teď když máme základ bude ostatní mnohem snažší, pomyslela si dívka. Nato rukou vzrušeně odehnala Menafta a nakoukla dovnitř. Tma. Sundala ze zdi pochode??, od Menaftovi ji zažehla a prohodila ji otvorem. Za dveřmi, které kameník rozbíjel byla čtvercová komora se zalomeným stropem, deset loktů hlubokou a širokou právě tak aby jí prošel člověk – princezna byla štíhlá, žádné problémy ji nemohli potkat… Vystrčila hlavu a vrhajíc pohled na plán od podplaceného architekta. Chvíli sledovala démotické písmo a vysvětlivky – přestože byly hieroglify ještě používány a Neita je znala, používali je spíš vyšší vrstvy a plány byly určeny otrokům, kteří uměli sotva jednodušší démotické. Přesně, usmála se a schovala svitek pod zeleno-bílé šaty. Takže by tam měly být dveře, které podle plánů měly vést do místností, kde byla uložena těla mrtvých faraónů. Další Menaftova práce byla již jednoduchá. Jindy odolný nilský kámen se teď přímo drolil pod údery jeho kladiva a Neita si jen spokojeně hvízdala melodii z rituálů, které jako malá ráda sledovala. Zopakovala si slova, která musela pronést pro správný efekt kouzla a zhluboka se nadechla. Nejistě došla ke dveřím a opatrně, s mírným náznakem úskoku, kterým se chtěla chránit před kladivem, odehnala Menafta. "Anaem Chent Men Tel." promluvila soustředěně a snad i trochu vystrašeně, jak při jejích slovech a ladných pohybech hůlky, mizel velký kvádr kamene. Měnil se ve vzduch. Přesně jak chtěla. Opět se na Menafta usmála a nedočkavě prolezla nízkým podchodem. Došli doprostřed úzké chodby. Menafté šel překvapivě vepředu, neboť v pyramidě byly rozesety mnohé pasti. Princezna byla sice odvážná, ale proč riskovat smrt zbytečně, nehledě na to, že jenom svou přítomností zde si téměř podepisovala rozsudek… Kameník se zastavil. "Co se stalo Menafté?" ptala se šeptem Neita. Menafté jen rozpažil a pomalu vytlačoval dívku dozadu. Až se dostali zpět k bývalým dveřím. Zde kameník, stále beze slova sebral do rukou čtyři středně velké kameny a opět se vydal, následován Neitou která si z něj vzala příklad a nabrala si tři trochu menší kameny, nedávno otevřenou chodbou. Na stejném místě se opět zastavil, chvíli nejspíš uvažoval a poté hodil kámen na dlaždici uprostřed. Hned na to z pravé zdi vyletělo pět nad sebou sezařených černých šípů. Oba si oddychli a Menafté opět zvedl kámen a následován dívkou procházel dále. Po pár loktech chůze se opět zaraženě zastavil. Bez dlouhého uvažování prostě naházel všechny kameny na všechny dlaždice. Nic. Menafté tedy popošel o krok… Jako by v něm bojovali myšlenky… Nakonec se opravdu zastavil a otočil se na Neitu. "Má paní, dala byste mi prosím ty kameny?" nasadil typický tón a naučeně sledoval jen zem. No dobrá – sledoval i krásné princezniny nohy… ale kdo by se tomu mohl ubránit? Dívka si tedy přehodila jeden kámen a podala mu jej, načež natáhla obě ruce se zbývajícími kameny. Menafté je učeně přebral, s lehce ironickým výrazem se uklonil a všechny tři kameny naházel na tři pole na zemi… Ta už byla vzdálená asi pět loktů a tak se Neita zamysela, jestli je Menafté opravdu tak chytrý, či zdali je to jen zbabělec. Ještě než ukončila myšlenku se tříloktová plocha ztratila za oblaku magické energie a Menafté padal dolů do volného, tmavého prostoru. Zachytil se na okraji. Neita bez váhání přispěchala kameníkovi na pomoc a chvíli na to se vystrašený a odřený Menafté dotýkal pevné zdi. "Nevím jak vám mám poděkovat," klečel oddaně kameník a dodal rozpačitě: "Má paní…" Po chvíli ticha promluvila Neita. "Nemusíš nijak, už takto si mi pomohl víc, než kdo jiný. A pro tebe Neita." odvětila neobyčejně sladkým a šťastným hlasem. "No tedy, má pa… Neito. Tam dole jsou haldy kober…" začal Menafté nezvykle. "Živých? Usireve! Co to je za kouzlo, které dokáže tak dlouho udržet život?" vykřikla vzrušeně Neita. "Ne, nejsou živé… Jsou mrtvé." uklidnil ji. "A k čemu tam potom jsou?" divila se logicky dívka. "Taková halda mrtvých, páchnoucích a napůl ožraných kober, Neito, dokáže vskutku vystrašit i člověka jako jsem já, téměř na smrt… A když do ní někdo spadne a nemůže ven, nejspíš se z hnusného poskakování, kletí a odporu z mrtvol sám zabije… Znáte ten mrazivý pocit v zádech? Právě jsem ho zažil a mne se to moc často nestává." vysvětloval opatrně Menafté, očekávajíc reakci. "A jak se dostaneme přes tu propast?" odvětila zásadní otázkou. "Ano, to je druhý problém… Budeme muset přeskočit." Neitě přeběhl mráz po zádech, přesně jak popisoval Menafté. Ve skákání si zrovna nejlépe nevedla. Co kdyby tam spadla? Po chvíli přemýšlení se Neita ustanovila : buď skočí a bude riskovat smrt, nebo se vrátí a smrt ji stihne určitě. Natáhla ruku až v ní ucítila chlad oceli. Schovala dýku na nejhorší případ za opasek. Stoupla si deset loktů od propasti, aby měla dobrý rozeběh a držeje své komplikované šaty, které byly vyrobené výhradně na postávání, či pomalou chůzi se připravovala ke skoku. Snažila se uklidnit divoce bušící srdce, ale pak se rozhodla. Rychlým během se blížila k okraji propasti… Odrazila se a s lehkým zavrávoráním na druhé straně propasti pomalu padala dolů. Už byla téměř v ploché poloze, když do ní zezadu něco narazilo. Byly to Menaftovi silné paže… Neita se s ještě lehkým zakolísaním převrátila dopředu a stále v šoku dopadla na zem. Menafté ji obrátil na záda a poklekl vedle ní. Po četném zdviháním a spouštěním rukou ji nakonec předal vzduch z úst. Tím podle egypťanů vdechoval do mrtvého život. Po chvíli bezradného ticha Neita vykašlala písek a s děkovným výrazem ve tváři promluvila. "Tedy Menafté,…" neměla slov jak mu poděkovat. On však jen kývl hlavou a pomohl jí vstát. Chvíli na to se už dále plížili chodbou. Skoro konec. Neita konečně spatřila chtěné dveře. Byly opravdu masivní, ale narozdíl od těch minulých se daly otevřít… Aspo?? to tak bylo napsané… Pokud si nespletla význam slova Nefe a Neve. Menafté beze slov přišel ke dveřím a vší silou se zapřel za téměř neviditelné průrvy mezi jednotlivými kamennými bloky. Po chvíli námahy se dveře pohnuly – asi o půl palce. Kameník už chtěl popadnout kladivo, když zaslechl Neitu pronést prastaré zaklínadlo. "Am Lenear Miae Poa Ye" z hůlky vyletěla stříbřitá ruka. "Doplula" až ke dveřím a zde se zachytila a prudkou silou táhla. Za trýznivého skřípání se dveře otevírali. Menafté po chvíli neskonalého úžasu pochopil dívčin výraz a šel magické ruce pomoci. Doprovázeny výkřiky Menafta a září ruky se dveře po dlouhé námaze otevřely tak aby jimy bylo možno proklouznout… Neita v záplavě radosti objala kameníka a až když si uvědomila co dělá se od něj odtáhla. Menafté se na ni však jen usmál a tak mu úsměv opětovala a pokračovala v úkolu. První šel Menafté, po komickém potřesení s magickou rukou, která záhy zmizela. Potom do místnosti vklouzla i Neita. Bylo zde obrovské bohatství – Menaftovi se očividně zatajil dech, ovšem Neita ho jen letmo přehlédla a pronesla tiché zaklínadlo, načež z hůlky přistál na zemi černý džbán. Z něj se ozývalo tiché, leč strašidelné syčení. Neita po chvíli překonala odpor a pronesla další tiché zaklínadlo, tentokrát hlasem, který snad patřil jiné ženě, přinejmenším ho Menafté nedokázal rozpoznat… Ve džbánu syčení ustalo. Neita trochu opatrně sáhla do nádoby a ucítila kámen, snad ještě chladnější než ten místní. Pomalu a pečlivě vyndávala kamenné sochy kober a rozestavovala je okolo pohřební místnosti… Schovávala je za zlatem plné truhly, či skvostné sochy, ale ani jednomu z toho nevěnovala nijak zvláštní pozornost… Již od mládí žila v neuvěřitelném přepychu a teď měla důležitější úkol… Když rozestavila všech deset sošek, které měli později zabít Amenemheta obrátila se k Menaftovi. Spokojeně kývla a tentokrát se místo usmátí doopravdy zasmála. Náhle však zmlkla. "Kdo to otevřel?" zazněl z chodby známý hlas. Byl to hlas kněze Emenepa, nenáviděla ho. "Nevím…" odvětil mu druhý, trochu hlubší a pohotový hlas, který Neita neznala. "Každopádně se připrav." zavelel Emenep a bylo slyšet zašustění róby jak vyndával hůlku. Co teď pomyslela zmateně dívka, vytahávajíc hůlku i kameník držejíc těžké kladivo. Kroky se rychle blížily…

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. Yuyka

    …TEDA!!!!! Zrovna jsem začala číst knížku z egyptského prostředí (Dítě jitra) a zatím… no, ta tvoje povídka mě baví mnohem, ale mnohem víc!!! A to jsem ještě včera mamce říkala, že ta knížka, co ji čtu, je po Dceři čarodějek skoro nejlepší… no takže… nevim, co myslíš, když mě tak chválíš, protože TOTO je to pravé… jak jsi to říkal? Prostě skvělé, dokonalé, nemá to chybu. A napiš pokračování!

  2. Keebleec

    Wow – mám tu čest přečíst si tuto povídku jako první – a když chceš ty komentáře – tak tady jeden máš! 🙂 Takže začneme těmi příznivými: Máš pravdu je odlišná od tvé první série a řekl bych že je lepší!!… a je to docela znát… tím samozřejmě nechci říct (hm napsat) že se mi náramky věků nelíbili – to ne… zkrátka jsem chtěl jen napsat, že tohle je ještě lepší (zatím – uvidíme jak to bude pokračovat) Zdokonalil jsi podrobnější popis děje a i trochu pocity postav. – plainly good & better 🙂 No a chtěl jsi taky kritiku: No já nevimmmm.. no možná jenom to, že popisovat faraonovu dceru jako princeznu zní poněkud divně…

    • Aplegatt

      Totiž faraonova dcera měla vlastní slovo v egyptštině,…
      ale v průběhu se to měnilo… byla samozřejmě Cleopatra, Faraon(ten byl zase spodobnovan jako živý bůh/Hór/ale někdy zase jako Osiris*Usirev*Usíre*) A to slovo bylo jaxi měněno řeckými historiky a arabama když ovládli egypt… V některých knihách se tedy objevuje Princezna, v některých Faraonova dcera, a ve většině ostatních ani jedno ale proste nic 🙂
      V některých dobách, byla místo Kleopatry Královna a faron nebyl vubec… Ale až tak podrobně jsem to nestudoval… Taky mě to přijde trochu divný no…
      btw diky za to. ještě se na to mrknu…

Leave a Reply