Ostré hroty černých útesů trhaly večerní mlhu na drobné bledé chuchvalce, líně putující sotva pár stop nad zemí – dost však vysoko na to, aby jednomu pořádně zakryly výhled. Z četných prasklin v půdě stoupal namodralý štiplavý dým dračích výparů, nepravidelné hřbety skal přesně vystihovaly jméno téhle oblasti. Eidursfjörd, Pobřeží ohně – nebo také Spící ještěr, chcete-li. Oboje značilo vyprahlá skaliska, drolící se pod nohama, přes den spalovaná sluncem, v noci podemílána zpěněným proudem přílivů a odlivů. Čas od času měla ve zvyku uchystat člověku překvapení v podobě široce rozevřené průrvy, na jejímž dně ukrývala akvamarínová mořská pěna tisíce jehlicovitých balvanů, vybroušených do podoby smrtelného mučidla. Tyhle propasti působily obzvlášť efektivně, když se vám otevřely přímo pod nohama díky zvětralým kamenům či lavině.

Fjallar neviděl ani na špičku svých bot. Posledních pár hodin vedl družinu výhradně podle sluchu: jeho věrný havran totiž neustále kroužil okolo, upozor??oval na možná nebezpečí pokřikem, ale především hledal cestu. Pravda, dvanáct průzkumníků v plné zbroji těžko mohlo stačit tempu rychlých křídel – s tím si průvodce ovšem nedělal těžkou hlavu. Plnil svůj úkol. Vedl pána a jeho druhy k táboru nepřítele, problémy oněch dvounohých nelétavců dole ho tedy zajímaly asi tak, jako ledního medvěda život v mraveništi.

Sledoval, jak plavovlasý statný Viking v čele bojovníků vzhlédl. Kolíbavé ticho, do nynějška panující, přerušil tlumený výkřik. „Dwenure!“ Musí jeho let skončit vždycky, když konečně najde něco, co by stálo za pozorování? Támhleten plamen, například. Hoří snad? Ale copak může hořet vodní hladina?

Jen neochotně se snesl až na nastavené rameno, připraven na nejhorší. Přesně to přišlo.

„Je to ještě daleko?“ Nenáviděl tenhle unavený hlas – zvlášť, když mu nemohl přinést dobré zprávy. Je to daleko, dokonce ještě dál. Kdoví, jestli si pospíší, o půlnoci dorazí do cíle…

Zavrtěl hlavičkou. Ať se nestarají. Stejně za chvíli ztratí pojem o čase.

Noc padla rychle. Sotva na fialové obloze vykoukla Večernice, bílý opar vystřídala kašovitá tma, hustá, že Fjallar nepostřehl vlastní dla?? sotva palec od nosu. Svit dorůstajícího měsíce proměnil lesní mech ve stříbrné klenoty, zdobené perlami padlé rosy a žíhané širokými pruhy křivolakých stínů stromů. Podobna úskočnému hadu klopýtala mezi seschlými kmeny téměř neznatelná stezka. Nebe náhle zajiskřilo plejádou hvězdných majáků, zářících démantů z pokladů zručných álfů. Na jejich hlavy shlížela Velká Medvědice, kousek dál Severní Koruna, Had i Lučištník. Těsně nad obzorem ale zničehonic zaplanul rudý Bojovník, věstící –

„Dojde k boji!“ Zašeptal kdosi vzadu. „Sám Tór nám posílá zprávu! Bude bitva!“

„Možná. Ale ne tady ani teď.“ Zarazil tvrdě všeobecné nadšení velitel. „Vesnice čeká na naší zprávu. Nikdo nevytáhne zbra??, dokud neřeknu, jasné?“ Zklamané mručení ostatních mu na náladě nepřidalo, jenže on nemohl připustit zmatek. Už jednou to špatně skončilo. Naposled čelil s necelou desítkou mužů trojnásobné přesile jenom proto, že nedokázal zkrotit jejich sekyry rázným slovem. Přítel Lattsull, vynikající válečník, tehdy padl. Umíral čestně, nevolal o pomoc, jen proklel celý ten zpropadený národ, než mu ocel meče přeťala hrdlo. To on, Fjallar, dopustil, aby jeho hlava zdobila stan nějaké odporné Grímniho stvůry coby válečná trofej. To jeho vinou ves ztratila devět nejlepších obránců – přesto ho dnes opět poslali ven. Nehodlal zklamat.

Ponořen v chmurných myšlenkách nevnímal řídnoucí porost, umož??ující přehlédnout celý rozsáhlý lán kopcovitých lučin, na jihu prudce klesajících k moři. Neviděl nádheru tisíce vrcholků zachumlaných v trávě, houf zajíců, zmateně pobíhajících plání v obavě před lovci. Zato ale jeho pozornost upoutal neznatelný tenký sloupeček dýmu vycházejícího zpoza blízkého svahu. Potichu oslovil svého krkavce. Aniž by cokoliv blíž vysvětloval, zvíře okamžitě zamířilo k podezřelému místu. Několikrát jej přeletělo tam i zpět, pak opatrně opsalo ve vzduchu jakýsi nesmyslný symbol, který mladý vůdce vzápětí tlumočil zbytku. „Není jich ani šest. Prý všichni spí.“

„Tak nač ještě čekáme?! Do nich!“ zařehtal starý Börson, ch??apaje po topůrku u pasu. Fjallar jej ale zadržel. „Počkej, počkej. Nezdá se mi to. Grímniho lidé nejsou hloupí, tohle – no – vypadá to moc jednoduše.“ Cítil, jak se na ně upírají zraky celé družiny. Rozum mu napovídal, že si dělá přílišné starosti, cosi uvnitř ho však varovalo… Dwenur vykreslil další znamení.

„Cože?“ třeštil vousáč nevěřícně oči. „Copak ty nechceš… ty- “ rozhořčeně polkl. „Já ti rozumím! Takhle jsi tedy minule vyvázl! Utekl jsi, ty – zbabělče! Odkopls??? své bohy i své přátele! ZR??DČE!“ Oslovený sevřel ruce v pěst. Krev v žilách mu dosahovala skoro teploty varu, nepříčetně jím cloumal vztek. Börson právě vyslovil onu zrůdnou domněnku, jaká jej trýznila už od chvíle, kdy čistě vůlí osudu přežil.

Snad by za jiných okolností vše prostě přešel mlčením. Jenže vzpomínka na znetvořeného Lattsulla ho ranila hluboko, až na samé dno duše. Sevřený palčivou bolestí, zaslepený uraženou ctí vytáhl z boty dlouhou zahnutou dýku.

Z obou bleděmodrých pohledů sršely ledové jiskry. Upřeně zírali jeden na druhého, syčeli na sebe nadávky ve snaze nahnat protivníkovi strach. Zbylí členové družiny kolem utvořili jakýsi kruh, po jehož obvodu teď soupeři obratně poskakovali. Obnažené nože jen vyčkávaly na příležitost.

„Nemáš kam zmizet, viď?“ provokoval stařec poťouchle.

„Měl bys svůj hadí jazyk držet za zuby, nebo ho opravdu rozetnu vedví.“ Opáčil chladně Fjallar. Muž na druhé straně arény ztuhl, hotov zaútočit. Děj ale nabral poněkud jiný spád.

Sprška dlouhých šípů jim zahvízdala kolem uší. Mladý vůdce sice okamžitě strhl dva ze spolubojovníků pod nejbližší smrk, zabránit desítce hrotů probodat hrudník překvapeného Börsona už ale nedokázal.

Bradatý Viking ztěžka dolehl na zem. Poprvé v životě nebyl dost rychlý. Z posledních sil pozvedl prošedivělou hlavu, otevřel svraštělá ústa… „Zrádče-“ vydechl. Vzápětí jeho rysy ztuhly, rozechvělé údy opustila veškerá křeč. Zemřel.

Krytý jehličnatými větvemi, Fjallar stále odmítal uvěřit tomu, co se stalo. Vstal, jako ve snu s vytasenou sekerou vykročil vpřed. Navzdor hluku rozpoutané bitky, cinkotu oceli, drnčení tětiv, neustále slyšel onen vyčítavý hlas: „Zrádče, zrádče…“

Rozmáchl se. Znovu. Uvol??oval svou zlobu pomocí zásahů třikrát broušeného ostří, sekal kolem sebe, napůl šílený zoufalstvím kosil tucty nepřátel – pomalu mu docházelo, že padli do léčky. ? est spících mužů, kouř z ohniště. No jistě! Družina mu nevěřila… Hořkost, vztek, žal, to vše se v něm mísilo, dusilo jej a nechalo mu jen jediné přání.

Ačkoliv bolest, utínající veškerá trápení tohoto světa, tentokrát nepospíchala, přece jen nakonec přišla. Přejela mu po temeni lebky chladnými prsty, spustila vodotrysk krve… A pak přišel konec. Na ničem už mu nezáleželo, konečně se zbavil onoho trpkého pocitu křivdy. Ještě pocítil dotyk půdy na své tváři, ještě matně zaslechl Dwenurovo krákání… Barvy i zvuky splynuly v totéž. Temná obloha, koruny stromů, všechny tvary prostě přestaly existovat. Zůstal jen on – a ona.

Napřed si jí vůbec nevšiml, natolik ho uchvátila moc Prázdna. Vykročila k němu sebejistým, plavným krokem, s kouzelným úsměvem na rtech. Víla, řekl by, kdyby u pasu nenesla meč. Připadala mu tak nádherná, tak skvostná… Zavolal na ní, nemohl jinak. Toužil s ní promluvit, dotknout se těch hebkých dlaní, políbit jí…

Beze slůvka k němu přisedla. Jenom tak ho pozorovala temně modrýma očima, připomínajícíma dvě opravdu hluboké studny. Zírala na muže před sebou a ten by přísahal, přísahal by na svou čest, že vidí porozumění, lásku tryskající z té smutné tvářičky. Vztáhl k ní ruku, dívka však ucukla.

„Jsi překrásná.“ Vydechl.

„Ty prozměnu troufalý.“ Opáčila hlubokým, zastřeným tónem.

„Zůsta?? se mnou.“

Její smích cinkal jako stříbrné poháry medoviny. „Hlupáčku. Copak nevíš, že Valkýry nikdy nikde nezůstanou? Patří všem a nikomu, když na bojišti vybírají padlé bojovníky.“

„Přišla’s mne tedy odvést do Valhaly?“ optal se Fjallar pln nové naděje, což jí opět rozesmálo.

„Vážně si to myslíš? Patříš snad mezi udatné, chrabré reky, mocné krále či statečné velitele? Ne, můj milý, mladý příteli. Sama nevím, proč s tebou plýtvám čas – snad jsi mi někoho připomněl. Kdoví? Třeba se mi prostě líbíš. Třeba jenom nechci-“ Skončila v půli věty.

„Co nechceš?“ dorážel zvědavě. Z nějakého důvodu to považoval za důležité.

Odvrátila obličej. „Mrtvý nejsi nikomu nic platný.“

„Tak na to už je celkem pozdě, nemyslíš?“

Pokrčila rameny. „Může a nemusí.“

„Jak to myslíš?“

„Ze smrti vede cesta smrtí. Jestliže existuje někdo, kdo za tebe dobrovolně položí svůj život, daruje tak tvé duši své tělo – a sám si vyslouží čestné místo v podsvětí.“

„Proč mi to říkáš?“ Nedával mu to smysl – i když…

Naklonila se k němu. „Proto.“ ? pitla a prohrábla jeho hustou kštici. „Právě proto.“

Jejich rty na maličký okamžik spojil jediný letmý polibek. Fjallar natáhl paže, přál si tu úžasnou krásku obejmout, vysvětlit, jak moc jí miluje, že patří jeden k druhému tak nezvratně, jako k ptáku křídla nebo k rybě voda. Než ale dokázal cokoliv z toho udělat, jakási neznámá síla jej od ní odtrhla; ačkoliv nikdy nebojoval statečněji ani houževnatěji, cosi ho stahovalo stále hlouběji a hlouběji. Úzkost mu nahnala podivný strach, hrůzu z mučivé jistoty – nikdy jí už neuvidí, neuchopí…

Na jeho hrudníku ležel neviditelný kámen, téměř znemož??ující dýchání. Každičký kousíček tohohle podivného těla spaloval zvláštní žár, snad vlivem větru či chladného rozbřesku však pomaličku ustával ve prospěch kruté, lezavé zimy. Rád by tomu zabránil, jenže ztuhlé svaly mu prozatím nedovolovaly příliš pohybu. S vypětím sil vyskočil na nohy. Tak lehounce po ránu ještě nevstával.

Studený vánek s vůní lesa ho vítal, když dorazil ke své vesnici. ? edavý kouř sytil už beztak hustý plášť každodenní mlhy, jen obtížně pod ním bystrý zrak nacházel krvavé stopy nočního násilí. Příroda milosrdně chránila pocestné od onoho nepěkného pohledu, on ho ale záměrně vyhledával.

„Tak tedy nepřežili.“ Běželo hlavou Fjallarovi, zatímco kličkoval mezi hromadami znetvořených trupů. Nezvyklé. Žádný náznak lítosti, žádné slzy – pouze několik nejasných vzpomínek, umírajících pod přívalem radosti.

Roztáhl pár dlouhých uhlových perutí a se šťastným pokřikem zamířil do oblak. „Pro tebe, příteli Dwenure!“ volal, když míjel palouček, kde o půlnoci probíhal boj. „Pro tebe, má sladká valkýro!“ krákoral nad zelenými pahorky. „Na lepší časy!“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. Keebleec

    No je to docela… docela… no prostě to je úžasný!!! 🙂 Jak už řekl (napsal) Epic, krásně popisuješ okolí děje… No a děj to má taky!! Jenom jsem trochu nepochopil (ostatně já když něco pochopim, tak je to k nepochopení, že jsem to pochopil…) jak to vlastně bylo s tím Fjallarem? On zemřel? A pak ho někdo vykoupil nebo mu dala šanci ta Valkýra? Nebo mu pomohl Dwenur? Dík za vysvětlení… (P.S. Jinak se nenech odradit mou nechápavostí:)

  2. Epic

    No, vyjádřím se ještě podrobněji.Přečetl jsem si tuhle povídku ještě jednou(lépe), a můžu říct že je opravdu jedna z tvých nejlepších.Trošku zavádějící je „věrný hawran“:-), ale to je jasné, každý si rád do svého příběhu vloží sobě blízké tvory…Jinak podle velmi dobře zpracovaného popisu okolí soudím, že jsi asi jako já ovlivněna Pánem Prstenů, kde Tolien popisoval přírodu a prostředí kolem sebe velmi podrobně.Jinak v seznamu rubrik je nová sekce Tolien, takže pokud něco o něm víš, tak napiš článek, nic ti nebrání, ani ostatním redaktorům, samozřejmě i o fantasy knihách, filmech, hrách.
    A vikingové, to je má parketa, a samozřejmě i středověk, ale doba mezi začátkem středověku a koncem Římského Impéria – Keltové, Germání, to je moje parketa, už jsem četl aspoň 4 knihy o Keltech, ti fakt zajímají.Jinak ti taky doporučuji knihu Krev Elfů nebo Zaklínač(už je i seriál na ČT2) od polského autora.
    S hlubokou úctou, Epic.P.S.-omlouvám se za případné gramatické chyby, psal jsem ve spěchu…

  3. Faelivrin

    Wau..Když jsem od tebe četla předchozí povídky byly Super ,ale..hodně slovních spojení,ozdob,…jestli víš co tim myslim(ve škole ti to vysvětlim).ALE TOHLE!!Za pár minut jsem to měla přečtený,příběh rychle uprašoval a měl dobrej říz..co dodat.Je to opravdu jiný styl než jaký od tebe znám..řekla bych, že lepší.A ta romantická pasáž?trochu jsem měla obavy, že sklouzne do patosu, ale to bys nemohla být ty abys nepřekvapila..Uf..snad tu chválu ustojíš..:)Jinak se už těším na nová tvá mistrovská díla.

  4. Yuyka

    četla jsem už od Hawranny víc povídek – nevím jestli všechny 🙂 – a tahle je fakt dost odlišná! hrozně se mi líbí, kdybych hodnotila tak ne jinak, než na pět hvězdiček!!!

    nevím, jak se sem dají zasílat povídky??? taky bych něco poslala jenom nevim jak…

Leave a Reply