Od Fathirovi zdánlivé oběti uběhlo pár dlouhých a nudných dní. Jak jsme se blížili ke Kel’Aernu počasí se viditelně zhoršovalo. Obloha byla téměř celá pokrytá černou mlhou, slunce jsme neviděli druhý den. Na slabě ozářené louce bylo mrtvo, jediné co jsme tu tak mohli najít, byly krysy. A že jich bylo. Narozdíl od placých veverek si mne krysy oblíbily a každou noc strávenou blíže ke hvozdu, mi lezli pod cestovní deku. Jako teď. Zaregistroval jsem známý zvuk ťapkání těch paciček. Odkryl jsem promoklou pokrývku a co nevidím. Tři krysy zmateně pobíhají kolem kousku chleba. Jedna se odhodlala a rychlým skokem zaútočila na ten, zde zajisté neznámý objekt. Co s ním to však věděla dobře a tak jsem se po soustu natáhl. Krysy dělali, že mne neviděli. Prozradili se ale, když jsem ho odhodil pár metrů od sebe. První krysa se dala na úprk za kořistí a druhé dvě, po chvilce váhání taky. Nikdy jsem krysy neměl nijak v oblibě, ale tentokrát mě rozesmály. V takovém prostředí bylo každé odreagování vítané. Ještě chvíli jsem pozoroval jejich neuvěřitelně rychlé pohyby. Drápkama usmrcovali každý kousek a pak ho zoubky drtily. Bylo ráno, alespo?? to tak vypadalo. Rozhodl jsem se vzbudit ostatní. Katty se jako obvykle vzbudila rychle, krásná jako vždy. Zato do Fathira jsem musel párkrát kopnout, než pochopil, že nejsem jeho máma, a že mně nemusí objímat. Pobrali jsme batohy – já jsem bral i Kattin, protože jí bylo dost špatně. A nebylo se čemu divit. V takové mrtvé krajině člověk ztrácel sílu rychleji než obvykle. I mě nebylo zrovna do zpěvu ale přeci jen jsem toho vydržel víc. Nejhorší ze všeho ale byla zima. Většinu cesty jsme se všichni klepali. Blížili jsme se totiž nejen ke Kel’Aernu ale především k Ledovým Horám. Tento název opravdu nemohl být výstižnější, neboť historie praví, že toto mohutné pohoří, které mimojiné značí konec světa, je doopravdy pouze z ledu. A tento led se probourává stále více pod zem. Zatímco jsem začal uvažovat o Náramku, se ti dva připravili. "Vidíš ho, nejdřív do mě kope a pak aby jsme na něj čekali." "Nech ho! Nevidíš, že pozoruje své nové kamarádky?" smála se Katty. "Aha. Ty krysy? Já si to myslel, vždycky jsem říkal, že je úchyl." "Tak to by stačilo." odsekl jsem. "ó promi??, prosíím jen na mne neposílej svou krysí armádu!" dusil se smíchem Fathir. Ušklíbl jsem se a omylem jsem, plnou vahou šlápl Fathirovi na nohu. Ten začal poskakovat a klít. "Ty kryso!" smál se neustále. Bylo mi jasné, že když má záchvat, nic s tím neudělám a tak jsem se připojil ke Katty, která mezitím šla přes louku napřed. Po ještě asi hodinové cestě po louce, sice zde žádné rostliny nebyly, ale nevím jak jinak bych to mohl nazvat, na mě kápla první kapka. "Skvěle" konstatoval jsem. "Měli by jsme si dát pozor, aby nám nezamrzli obličeje." varovala Katty "Slyšíš Fathire?" dodala k Fathirovi, který se táhl až pár metrů za námi. "Neboj! Sice nemám sluch jako hlodavci a podobná havěť, ale hluchý ještě nejsem." zakřičel v odpověď Fathir. Když jsme se toho dne utábořovali byl déšť již samozřejmostí, ovšem vadil víc a víc. O nějakém navyknutí nebyla řeč, a na vnímání nečeho jiného myšlenky nestačily. Lehl jsem si na deštěm zmáčenou, ale přesto tvrdou zem a přikryl se vodou v jiné podobě – dece. Přestože jsem nedokázal odolávat zimě a nepříjemným kapkám, usnul jsem téměř hned. Vyčerpání zimu porazilo. Na další "ráno" jsem se vzbudil opět s těma krysama. Tentokrát žadný chleba nenašli, ale přece jen bylo pod pokrývkou větší sucho. Jistě jsem nevěděl jestli je ráno. Byla totiž absolutní tma, včera jsme museli ujít velkou vzdálenost. Donutil jsem se posílit svůj vnitřní zrak a zahleděl se do dálky. A opravdu – na obzoru se vypínal hvozd. Byl tvořen obřími asi padesáti metrovými stromy, s ohlodanou kůru. Tady asi Fathirovo vtipkování domov nenajde, pomyslel jsem si smutně. Z hvozdu vylétlo hejno netopýrů – velkých asi jako orlové. Radši jsem zavřel oči. Asi hodinu jsem se díval na krysy, jak neustále pobíhají po mé pokrývce. "Néé, ja nechci vstávat." mumlala Katty. Obvykle vstávala bez problémů, ale v této "krajině" podlehla všeobecnému znechucení. "Blázníš je ještě noc!" mlátil do mě Fathir. "Teď už bude na dlouhou dobu jenom noc." odvětil jsem a vytáhl ho za rameno. Následující cesta by se dala vystihnout dobře zvolenými slovy – zima, déšť, únava, bahno. "Rychle! Už jsme blízko hvozdu. Tam se budeme moct aspo?? částečně schovat před deštěm." volal jsem na ostatní. To jsem ale neměl dělat. Oba zpomalili na rychlost "šourání". Po hodině neúnosného plahočení jsme se přece jen doplazili až k okraji ohromných černých stromů. Z větví kapal místo deště odporný, lepkavý sliz. "Fuj" řekla Katty. "Hnus" doplnil ji pohotově Fathir. "Máte lepší cestu? Tak necekejte a pojdtě tam," odrazil jsem je "připravte si zbraně tady naše schopnosti nemají žádnou moc." Katty nereagovala. Fathir si vytáhl z pochvy meč a znalecky si ho prohlížel. "Můj meč," uvažoval "ještě nikdy nezabil krysu." "Nech toho, copak jsem je tam mohl nechat?" odvětil jsem na narážku. Krysy očividně pochopili a vylezli mi z batohu. Tři kreaturky přicupitali k Fathirovi a začali dělat přemety. "No dobrá, co se dá dělat." rezignoval Fathir. Každý jsme si na rameno vzali jednu z našich nových přítelky?? a vstoupili jsme do Kel’Aernu. Vzduch zde byl téměř nedýchatelný, ale po počátečních minutách se těla přizpůsobila, na snesitelné minimum. ? li jsme téměř po tmě, jediný kdo viděl byly krysy. "Běžte dopředu a pískejte, kudy můžeme jít." poručil jsem jim. Chvíli jsme stáli, než jsme zaslechli zapískání. Vykročili jsme. Jak jsme později zjistili – pokud nevidíte, cítíte. Bolest, únava, sliz, bahno, větve, smrad jsme bez zraku cítili snad v desetkrát větší síle. Snažil jsem se uzpůsobit svůj zrak, i když jsem věděl, že na území hvozdu to není možné. Najednou jsem ale viděl téměř jako za šera. Otočil jsem se abych zhodnotil situaci. Stromy nabyly výšky snad ještě větší než předtím, řekl jsem si jaktože se neohnou? Výsledkem mého uvažování bylo, že v tomto doopravdy jiném světě vzduch snad neexistoval, na tož vítr. Občas kolem popoběhli z louže podivné potvory. Vypadali jako zkříženiny ryb a psů. Více mne zaujali netopýři, kteři sedávali kolem nás na větve, neslyšitelně nás pozorovali a v jejich výrazech šli rozeznat možná i ironické úšklebky. "Ta jejich rasa… Myslí si, že můžou jít, kam se jim zlíbí." pravil první. "Však odsud rychle vezmou nohy na ramena. Podívej se na ně. Jsou slabí už teď, les je přemůže. Ještě budou žebrat o život." "Naše paní jim ukáže!" doplnil třetí. Chvíli jsem přemýšlel o tom, odkdy umí netopýři mluvit, ale potom mě vyrušilo něco dost zásadního. Kolem nás tří byly na stromech vysoko ve větvích pověsení mrtví lidé. Po tělech jim stékala snad čerstvá krev. Nejspíš nějaké rituáli, zděsil jsem se. Jak se sem ksakru dostali, a kdo je pověsil? Zprava jsem zaslechl šlápnutí na větvičku. Hned poté do každého stromu kolem nás přiletěl šíp. Katty a Fathir to asi zaslechli taky. Nedaleko od nás vyšel zpoza stromu ohromný, hrubý a pomalý řev. Znal jsem ho, byl to řev nemrtvých… V umírajícím světle úpl??ku se zaleskl černý meč a pomalu se žena v plášti a koženém brnění dopl??ovaném kostmi přibližovala. Zdálky jsem zaslechl tetivy luků, připravených vystřelit. Čekajících snad jen na povel té ženy. Světlé vlasy zavály v neexistujícím vánku a žena se neupřímě usmála, jak se k nám blížila. Pokusil jsem se nahmatat meč. Pomalu jsem ho vytahával z pochvy, a když se mi to konečně podařilo, přiletělo pět šípů, narazily do čepele a vytrhli mi meč z rukou…

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Keebleec

    Je to, jak už napsal Morty, „bezva“! Tvoje povídky jsou fakt čtivé (možná je to tím psaním z pohledu první osoby, která líčí všechny svoje pocity – mě se to líbí 🙂 Ta krajina Ledových Hor je taky zajímavá – jsem zvědavej čím nás (čtenáře) tam ještě překvapíš… Akorát ty konce jsou takový neukončený (jako v televizi – pokračování příště…), ale asi proto se tak těším na tvůj další díl, abych se mohl dočíst jakže to s těma třema vlastně dopadne…

Leave a Reply

(autor: Aplegatt)
III Díl je hodně odlišný od minulých dvou a doufám, že snad i lepší… Posuďte sami.


Od Fathirovi zdánlivé oběti uběhlo pár dlouhých a nudných dní. Jak jsme se blížili ke Kel’Aernu počasí se viditelně zhoršovalo. Obloha byla téměř celá pokrytá černou mlhou, slunce jsme neviděli druhý den. Na slabě ozářené louce bylo mrtvo, jediné co jsme tu tak mohli najít, byly krysy. A že jich bylo. Narozdíl od placých veverek si mne krysy oblíbily a každou noc strávenou blíže ke hvozdu, mi lezli pod cestovní deku. Jako teď. Zaregistroval jsem známý zvuk ťapkání těch paciček. Odkryl jsem promoklou pokrývku a co nevidím. Tři krysy zmateně pobíhají kolem kousku chleba. Jedna se odhodlala a rychlým skokem zaútočila na ten, zde zajisté neznámý objekt. Co s ním to však věděla dobře a tak jsem se po soustu natáhl. Krysy dělali, že mne neviděli. Prozradili se ale, když jsem ho odhodil pár metrů od sebe. První krysa se dala na úprk za kořistí a druhé dvě, po chvilce váhání taky. Nikdy jsem krysy neměl nijak v oblibě, ale tentokrát mě rozesmály. V takovém prostředí bylo každé odreagování vítané. Ještě chvíli jsem pozoroval jejich neuvěřitelně rychlé pohyby. Drápkama usmrcovali každý kousek a pak ho zoubky drtily. Bylo ráno, alespo?? to tak vypadalo. Rozhodl jsem se vzbudit ostatní. Katty se jako obvykle vzbudila rychle, krásná jako vždy. Zato do Fathira jsem musel párkrát kopnout, než pochopil, že nejsem jeho máma, a že mně nemusí objímat. Pobrali jsme batohy – já jsem bral i Kattin, protože jí bylo dost špatně. A nebylo se čemu divit. V takové mrtvé krajině člověk ztrácel sílu rychleji než obvykle. I mě nebylo zrovna do zpěvu ale přeci jen jsem toho vydržel víc. Nejhorší ze všeho ale byla zima. Většinu cesty jsme se všichni klepali. Blížili jsme se totiž nejen ke Kel’Aernu ale především k Ledovým Horám. Tento název opravdu nemohl být výstižnější, neboť historie praví, že toto mohutné pohoří, které mimojiné značí konec světa, je doopravdy pouze z ledu. A tento led se probourává stále více pod zem. Zatímco jsem začal uvažovat o Náramku, se ti dva připravili. „Vidíš ho, nejdřív do mě kope a pak aby jsme na něj čekali.“ „Nech ho! Nevidíš, že pozoruje své nové kamarádky?“ smála se Katty. „Aha. Ty krysy? Já si to myslel, vždycky jsem říkal, že je úchyl.“ „Tak to by stačilo.“ odsekl jsem. „ó promi??, prosíím jen na mne neposílej svou krysí armádu!“ dusil se smíchem Fathir. Ušklíbl jsem se a omylem jsem, plnou vahou šlápl Fathirovi na nohu. Ten začal poskakovat a klít. „Ty kryso!“ smál se neustále. Bylo mi jasné, že když má záchvat, nic s tím neudělám a tak jsem se připojil ke Katty, která mezitím šla přes louku napřed. Po ještě asi hodinové cestě po louce, sice zde žádné rostliny nebyly, ale nevím jak jinak bych to mohl nazvat, na mě kápla první kapka. „Skvěle“ konstatoval jsem. „Měli by jsme si dát pozor, aby nám nezamrzli obličeje.“ varovala Katty „Slyšíš Fathire?“ dodala k Fathirovi, který se táhl až pár metrů za námi. „Neboj! Sice nemám sluch jako hlodavci a podobná havěť, ale hluchý ještě nejsem.“ zakřičel v odpověď Fathir. Když jsme se toho dne utábořovali byl déšť již samozřejmostí, ovšem vadil víc a víc. O nějakém navyknutí nebyla řeč, a na vnímání nečeho jiného myšlenky nestačily. Lehl jsem si na deštěm zmáčenou, ale přesto tvrdou zem a přikryl se vodou v jiné podobě – dece. Přestože jsem nedokázal odolávat zimě a nepříjemným kapkám, usnul jsem téměř hned. Vyčerpání zimu porazilo. Na další „ráno“ jsem se vzbudil opět s těma krysama. Tentokrát žadný chleba nenašli, ale přece jen bylo pod pokrývkou větší sucho. Jistě jsem nevěděl jestli je ráno. Byla totiž absolutní tma, včera jsme museli ujít velkou vzdálenost. Donutil jsem se posílit svůj vnitřní zrak a zahleděl se do dálky. A opravdu – na obzoru se vypínal hvozd. Byl tvořen obřími asi padesáti metrovými stromy, s ohlodanou kůru. Tady asi Fathirovo vtipkování domov nenajde, pomyslel jsem si smutně. Z hvozdu vylétlo hejno netopýrů – velkých asi jako orlové. Radši jsem zavřel oči. Asi hodinu jsem se díval na krysy, jak neustále pobíhají po mé pokrývce. „Néé, ja nechci vstávat.“ mumlala Katty. Obvykle vstávala bez problémů, ale v této „krajině“ podlehla všeobecnému znechucení. „Blázníš je ještě noc!“ mlátil do mě Fathir. „Teď už bude na dlouhou dobu jenom noc.“ odvětil jsem a vytáhl ho za rameno. Následující cesta by se dala vystihnout dobře zvolenými slovy – zima, déšť, únava, bahno. „Rychle! Už jsme blízko hvozdu. Tam se budeme moct aspo?? částečně schovat před deštěm.“ volal jsem na ostatní. To jsem ale neměl dělat. Oba zpomalili na rychlost „šourání“. Po hodině neúnosného plahočení jsme se přece jen doplazili až k okraji ohromných černých stromů. Z větví kapal místo deště odporný, lepkavý sliz. „Fuj“ řekla Katty. „Hnus“ doplnil ji pohotově Fathir. „Máte lepší cestu? Tak necekejte a pojdtě tam,“ odrazil jsem je „připravte si zbraně tady naše schopnosti nemají žádnou moc.“ Katty nereagovala. Fathir si vytáhl z pochvy meč a znalecky si ho prohlížel. „Můj meč,“ uvažoval „ještě nikdy nezabil krysu.“ „Nech toho, copak jsem je tam mohl nechat?“ odvětil jsem na narážku. Krysy očividně pochopili a vylezli mi z batohu. Tři kreaturky přicupitali k Fathirovi a začali dělat přemety. „No dobrá, co se dá dělat.“ rezignoval Fathir. Každý jsme si na rameno vzali jednu z našich nových přítelky?? a vstoupili jsme do Kel’Aernu. Vzduch zde byl téměř nedýchatelný, ale po počátečních minutách se těla přizpůsobila, na snesitelné minimum. ? li jsme téměř po tmě, jediný kdo viděl byly krysy. „Běžte dopředu a pískejte, kudy můžeme jít.“ poručil jsem jim. Chvíli jsme stáli, než jsme zaslechli zapískání. Vykročili jsme. Jak jsme později zjistili – pokud nevidíte, cítíte. Bolest, únava, sliz, bahno, větve, smrad jsme bez zraku cítili snad v desetkrát větší síle. Snažil jsem se uzpůsobit svůj zrak, i když jsem věděl, že na území hvozdu to není možné. Najednou jsem ale viděl téměř jako za šera. Otočil jsem se abych zhodnotil situaci. Stromy nabyly výšky snad ještě větší než předtím, řekl jsem si jaktože se neohnou? Výsledkem mého uvažování bylo, že v tomto doopravdy jiném světě vzduch snad neexistoval, na tož vítr. Občas kolem popoběhli z louže podivné potvory. Vypadali jako zkříženiny ryb a psů. Více mne zaujali netopýři, kteři sedávali kolem nás na větve, neslyšitelně nás pozorovali a v jejich výrazech šli rozeznat možná i ironické úšklebky. „Ta jejich rasa… Myslí si, že můžou jít, kam se jim zlíbí.“ pravil první. „Však odsud rychle vezmou nohy na ramena. Podívej se na ně. Jsou slabí už teď, les je přemůže. Ještě budou žebrat o život.“ „Naše paní jim ukáže!“ doplnil třetí. Chvíli jsem přemýšlel o tom, odkdy umí netopýři mluvit, ale potom mě vyrušilo něco dost zásadního. Kolem nás tří byly na stromech vysoko ve větvích pověsení mrtví lidé. Po tělech jim stékala snad čerstvá krev. Nejspíš nějaké rituáli, zděsil jsem se. Jak se sem ksakru dostali, a kdo je pověsil? Zprava jsem zaslechl šlápnutí na větvičku. Hned poté do každého stromu kolem nás přiletěl šíp. Katty a Fathir to asi zaslechli taky. Nedaleko od nás vyšel zpoza stromu ohromný, hrubý a pomalý řev. Znal jsem ho, byl to řev nemrtvých… V umírajícím světle úpl??ku se zaleskl černý meč a pomalu se žena v plášti a koženém brnění dopl??ovaném kostmi přibližovala. Zdálky jsem zaslechl tetivy luků, připravených vystřelit. Čekajících snad jen na povel té ženy. Světlé vlasy zavály v neexistujícím vánku a žena se neupřímě usmála, jak se k nám blížila. Pokusil jsem se nahmatat meč. Pomalu jsem ho vytahával z pochvy, a když se mi to konečně podařilo, přiletělo pět šípů, narazily do čepele a vytrhli mi meč z rukou…

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply