Náramky Věků – Fathir Zívl jsem a otočil se na bok. Ještě chvíli jsem přemýšlel o vidění, které mne v noci za spánku přepadlo. Rozhodl jsem se, že přátelům o své vizi povím, ale vynechám pár scén, jako například odpornou hostinu na lidském mase. V krku jsem pocítil palčivou bolest. Odkašlal jsem si a shodil ze sebe poměrně těžkou, ale teplou cestovní deku. Opatrně jsem otevíral oči, snad očekávajíc pohled na kostru sežrané oběti… Mé obavy se však nevyplnily. Hned se mi udělalo trochu lépe, ale přece jen ve mě kus znechucenosti zůstalo. Nedaleká tráva se stříbrně třpytila a noc z posledních sil odrážela sluneční paprsky. Rád bych se s tímto pohledem probouzel ještě delší dobu, ale my jsme mířili do Kel’Aernu, a poté do Ledových Hor, získat své náramky. Lehl jsem si na záda a pozoroval souboj noci s dnem, jako obvykle se mezi oběma rivaly vytvořil zeleno-žlutý pruh, povlávající, jako by unášený větrem. Pohled mi zajel na ohniště, kde mnou, v noci zapálený ohe?? stále plápolal, leč světlo již neposkytoval, přinejmenším ne takové, abych ho dokázal zpozorovat při ranním svítaní. Po chvíli odborné výměně názorů mého svědomí jsem se nakonec přece donutil vstát. Bylo mi špatně, obrázky nepochopitelných hrůz jsem prostě nemohl vytlačit ze vzpomínek. Otočil jsem se a podíval se na Katty a Fathira… Spali. Rozhodl jsem se trochu prozkoumat okolí. Po asi půlhodinové chůzi v lese, doprovázené pády, jsem ze skalního převysu nad malou úžlabinou zaslechl dunivé zvuky. Odhodlal jsem se k ukrytí v třímetrové, snad ze země vytržené mezery, lemované pískovcovou skálou. Byla to krátká, jen asi tří metrová cesta, ale přesto dost nebezpečná cesta. Před sestupem jsem ještě obhlídl stěny této "díry". Dodal jsem si odvahy a sice nerozhodně, ale skočil jsem na malý stupínek v jedné ze stěn ohnutého převysu. Zabalancoval jsem a málem bych se přehoupl dozadu, kdybych se nechytil předemnou rostoucího trsu trávy… Skryl jsem se v kapradí uprostřed a předal část své síli k posílení sluchu. Pozorně jsem naslouchal. Opět jsem zaslechl zvuk dusajících kopyt. Ve vnitřní auře mne samotného jsem rozpoznal známky mrazivého strachu… Zvuky se rychle blížili… Už jsem myslel, že o mne nějak věděli, ale mé obavy nebyly oprávněné, neboť kopyta kolem malé propasti prolétla a ani se nezpomalila. Jsem dobrý, mohl bych snad být i zloděj, jak perfektně jsem se skryl… Neuďelat to bylo by po mě. Otočil jsem se a poslední co jsem viděl byl kus černého plátu doplněného měděnými kroužky… V obličeji jsem pocítil drtivou bolest a upadl hlavou vzad do hlíny mísené s tvrdou pískovcovou skalou. Nevím jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale usmyslel jsem si, že radši ještě předstírat budu, protože ten kdo mne unesl, aspo?? jsem měl pocit, že mne někdo unesl, byl jsem totiž asi v nějakém stanu, čekal na mé probuzení. Asi deset, dvacet anebo jednu dlouhou odpornou minutu jsem ostražitě poslouchal, doufaje že uslyším něco co by mi pomohlo zjistit kde ksakru jsem… Po uplynulém čase, ve kterém jsem žádnou konverzaci nezaslechl a tak jsem otevřel oči… Zajímavé, buď jsem prožil nějakou vizi, ale opět jsem uviděl onu ruku svého věznitele… A dokonce i bolest. Rozhodl jsem se. Znovu jsem otevřel oči, a tentokrát mi v nich uvázl flusanec toho hajzla, tentokrát jsem ale viděl víc… Byl to člověk, hodně velký a silný, byl jsem v modrozeleném stanu nahoře skládaného ve špici… Jediní kdo měli ve znaku tuto barvu a měli by zájem o trpění psyoniců byli Kaelsani… Obyvatelé Kel’Aernu předtím velmi početní, dokud je psyonici nenapadli… Přibližovali se totiž až příliš blízko ke Kernu a zde unášeli děti, které poté cvičili k boji a nenávisti proti všemu živému i neživému… A tak psyonici vpadli do jejich hvozdu a pomocí svých schopností vyvraždili asi polovinu jejich populace… Sakra tohle nevypadalo vůbec dobře. Jestli se mi nepovede do příštího rána utéct, budu se houpat… Do rána určitě budou shánět co nejvíce ze svých, odvážím-li se říci, lidí. Sebral jsem svou vnitřní i fyzickou sílu, potřetí jsem otevřel oči a co mi to pouta dovolovala jsem rychle vstal… Očividně to nebylo právě nejnutnější, neboť věznitel tu již nebyl. Toho jsem musel využít… Soustředil jsem se na Katty a Fathira, vybavoval jsem si je jak vstávají od ohně a soustředí se na mě… V myšlenkách jsem pocítil lehké zamrazení… "Potřebuju pomoc, rychle." ? eptal jsem v duchu ke Katty, se kterou se mi – snad – povedlo navázat spojení. "Kde jsi?" ozval se sladký ale vystrašený hlas. "U Kaelsanů, v zajetí." "Sakra," to mluvil Fathir. "Rychle," Soustředil jsem se na Katty a Fathira, jak jdou po mých stopách a dostávají se k táboru… "Neboj, pošleme ti…" kontakt se přerušil, když jsem místo táboru ucítil pronikavou bolest v nohou. Mezitím co jsem se soustředil na cestu sem, si to nejspíš vzal k srdci jeden z Kaelských a přišel se na mne podívat… Tupá bolest po nečekaném úderu holí mne málem podlomila, ale díky psychické síle jsem ji dokázal ustát. Další úder mířil do břicha, a ten jsem již nevydržel a zhroutil jsem se na zem. Sprostě jsem zaklel, což voják považoval za dostatečné uspokojení a odešel ze stanu. Jakmile se závoj stanu přiklapl zaslechl jsem praskavý zvuk, a vzápětí se spolu s malým modrým lesknutím objevila ocelová dýka v mé ruce. Skvěle, poslali mi dýku. A co s ní asi tak do hajzlu mám dělat? Přeříznout pouta, ozval se ten ironický hlas v mé hlavě, jenomže i když se mi to podaří, co potom… Byl jsem, alespo?? podle hluku který ke mě přes plachty stanu doléhal v nějaké skupince, okolo dvoustovkového oddílu zkušených bojovíků. Možnost úniku nepozorovaně se také nenaskytovala, protože stan, ve kterém jsem ležel na zemi, byl uprostřed tohoto ležení. Znovu jsem zaklel… jediné co mi snad zbývalo bylo čekat jestli se ještě něco stane, nebo dýku ukrýt a zabít se, abych se ušetřil mučení a ponižování. Rychle jsem dýku popadl pravou rukou, která byla blíže, a zastrčil ji pod róbu. Stihl jsem to akorát, neboť pár okamžiků poté jsem v zemi ucítil dusání kroků asi pěti vojáku. Blížili se ke mě. Moc jsem si toho nepamatoval. Vím akorát, že to trvalo neuvěřitelně dlouho a bolest byla přímo neunosná. ? est bojovníků totiž nemělo nic lepšího na práci, než mne zkopat do krve. Při každé nadávce, kterou jsem vykřikl, svou intenzitu ještě zvýšili. Když skončili, byl večer. Ještě jsem po nich plivl. Ale spíše jsem po nich krvácel… Bolela mě snad každá část těla. Dost. ??ekl jsem si. Chvíli jsem sbíral síly. A nakonec jsem se přeci jen odhodlal. Pozvedl jsem dýku co nejdál a co nejvýše od sebe a rychlým pohybem jsem ukončil své trápení. Dýka zajela do břicha, a já pocitil hřejivý pocit smrti, jaký jsem doposud neznal. Zavřel jsem oči. Cítil jsem ale, že se s mým tělem něco děje. O chvíli později. Již s otevřenýma očima jsem viděl Katty. "Kat-Kattty-"vykoktal jsem ze sebe. "Už je to dobré, Darne" "A kde je Fathir?" Neodpověděla. Pomalu jsem vstal. "Katty, kde je Fathir?" "On…" "To snad ne" "Ano, on se za tebe vyměnil, promi?? já, nemohla jsem ho zastavit…"

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. Keebleec

    Skvělý – je to ještě lepší než ten první (ůvod) Líbí se mi, jak popisuješ pocity Darna.
    ->handja: Hmm.. Jak vyplývá z úvodu (Druhý díl povídek o Darnovi a Katty – Fathira jsem tam neviděl) a závěru (Katty říká Darnovi:“Ano, on se za tebe vyměnil, promiň já, nemohla jsem ho zastavit…“) tak si myslím, že Fathir už se asi na „scéně“ neobjeví – nebo se pletu? Každopádně je to zajímavej nápad s tou „výměnou“. Fathir určitě věděl, proč to dělá…

Leave a Reply

(autor: Aplegatt)



Náramky Věků – Fathir Zívl jsem a otočil se na bok. Ještě chvíli jsem přemýšlel o vidění, které mne v noci za spánku přepadlo. Rozhodl jsem se, že přátelům o své vizi povím, ale vynechám pár scén, jako například odpornou hostinu na lidském mase. V krku jsem pocítil palčivou bolest. Odkašlal jsem si a shodil ze sebe poměrně těžkou, ale teplou cestovní deku. Opatrně jsem otevíral oči, snad očekávajíc pohled na kostru sežrané oběti… Mé obavy se však nevyplnily. Hned se mi udělalo trochu lépe, ale přece jen ve mě kus znechucenosti zůstalo. Nedaleká tráva se stříbrně třpytila a noc z posledních sil odrážela sluneční paprsky. Rád bych se s tímto pohledem probouzel ještě delší dobu, ale my jsme mířili do Kel’Aernu, a poté do Ledových Hor, získat své náramky. Lehl jsem si na záda a pozoroval souboj noci s dnem, jako obvykle se mezi oběma rivaly vytvořil zeleno-žlutý pruh, povlávající, jako by unášený větrem. Pohled mi zajel na ohniště, kde mnou, v noci zapálený ohe?? stále plápolal, leč světlo již neposkytoval, přinejmenším ne takové, abych ho dokázal zpozorovat při ranním svítaní. Po chvíli odborné výměně názorů mého svědomí jsem se nakonec přece donutil vstát. Bylo mi špatně, obrázky nepochopitelných hrůz jsem prostě nemohl vytlačit ze vzpomínek. Otočil jsem se a podíval se na Katty a Fathira… Spali. Rozhodl jsem se trochu prozkoumat okolí. Po asi půlhodinové chůzi v lese, doprovázené pády, jsem ze skalního převysu nad malou úžlabinou zaslechl dunivé zvuky. Odhodlal jsem se k ukrytí v třímetrové, snad ze země vytržené mezery, lemované pískovcovou skálou. Byla to krátká, jen asi tří metrová cesta, ale přesto dost nebezpečná cesta. Před sestupem jsem ještě obhlídl stěny této „díry“. Dodal jsem si odvahy a sice nerozhodně, ale skočil jsem na malý stupínek v jedné ze stěn ohnutého převysu. Zabalancoval jsem a málem bych se přehoupl dozadu, kdybych se nechytil předemnou rostoucího trsu trávy… Skryl jsem se v kapradí uprostřed a předal část své síli k posílení sluchu. Pozorně jsem naslouchal. Opět jsem zaslechl zvuk dusajících kopyt. Ve vnitřní auře mne samotného jsem rozpoznal známky mrazivého strachu… Zvuky se rychle blížili… Už jsem myslel, že o mne nějak věděli, ale mé obavy nebyly oprávněné, neboť kopyta kolem malé propasti prolétla a ani se nezpomalila. Jsem dobrý, mohl bych snad být i zloděj, jak perfektně jsem se skryl… Neuďelat to bylo by po mě. Otočil jsem se a poslední co jsem viděl byl kus černého plátu doplněného měděnými kroužky… V obličeji jsem pocítil drtivou bolest a upadl hlavou vzad do hlíny mísené s tvrdou pískovcovou skalou. Nevím jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale usmyslel jsem si, že radši ještě předstírat budu, protože ten kdo mne unesl, aspo?? jsem měl pocit, že mne někdo unesl, byl jsem totiž asi v nějakém stanu, čekal na mé probuzení. Asi deset, dvacet anebo jednu dlouhou odpornou minutu jsem ostražitě poslouchal, doufaje že uslyším něco co by mi pomohlo zjistit kde ksakru jsem… Po uplynulém čase, ve kterém jsem žádnou konverzaci nezaslechl a tak jsem otevřel oči… Zajímavé, buď jsem prožil nějakou vizi, ale opět jsem uviděl onu ruku svého věznitele… A dokonce i bolest. Rozhodl jsem se. Znovu jsem otevřel oči, a tentokrát mi v nich uvázl flusanec toho hajzla, tentokrát jsem ale viděl víc… Byl to člověk, hodně velký a silný, byl jsem v modrozeleném stanu nahoře skládaného ve špici… Jediní kdo měli ve znaku tuto barvu a měli by zájem o trpění psyoniců byli Kaelsani… Obyvatelé Kel’Aernu předtím velmi početní, dokud je psyonici nenapadli… Přibližovali se totiž až příliš blízko ke Kernu a zde unášeli děti, které poté cvičili k boji a nenávisti proti všemu živému i neživému… A tak psyonici vpadli do jejich hvozdu a pomocí svých schopností vyvraždili asi polovinu jejich populace… Sakra tohle nevypadalo vůbec dobře. Jestli se mi nepovede do příštího rána utéct, budu se houpat… Do rána určitě budou shánět co nejvíce ze svých, odvážím-li se říci, lidí. Sebral jsem svou vnitřní i fyzickou sílu, potřetí jsem otevřel oči a co mi to pouta dovolovala jsem rychle vstal… Očividně to nebylo právě nejnutnější, neboť věznitel tu již nebyl. Toho jsem musel využít… Soustředil jsem se na Katty a Fathira, vybavoval jsem si je jak vstávají od ohně a soustředí se na mě… V myšlenkách jsem pocítil lehké zamrazení… „Potřebuju pomoc, rychle.“ ? eptal jsem v duchu ke Katty, se kterou se mi – snad – povedlo navázat spojení. „Kde jsi?“ ozval se sladký ale vystrašený hlas. „U Kaelsanů, v zajetí.“ „Sakra,“ to mluvil Fathir. „Rychle,“ Soustředil jsem se na Katty a Fathira, jak jdou po mých stopách a dostávají se k táboru… „Neboj, pošleme ti…“ kontakt se přerušil, když jsem místo táboru ucítil pronikavou bolest v nohou. Mezitím co jsem se soustředil na cestu sem, si to nejspíš vzal k srdci jeden z Kaelských a přišel se na mne podívat… Tupá bolest po nečekaném úderu holí mne málem podlomila, ale díky psychické síle jsem ji dokázal ustát. Další úder mířil do břicha, a ten jsem již nevydržel a zhroutil jsem se na zem. Sprostě jsem zaklel, což voják považoval za dostatečné uspokojení a odešel ze stanu. Jakmile se závoj stanu přiklapl zaslechl jsem praskavý zvuk, a vzápětí se spolu s malým modrým lesknutím objevila ocelová dýka v mé ruce. Skvěle, poslali mi dýku. A co s ní asi tak do hajzlu mám dělat? Přeříznout pouta, ozval se ten ironický hlas v mé hlavě, jenomže i když se mi to podaří, co potom… Byl jsem, alespo?? podle hluku který ke mě přes plachty stanu doléhal v nějaké skupince, okolo dvoustovkového oddílu zkušených bojovíků. Možnost úniku nepozorovaně se také nenaskytovala, protože stan, ve kterém jsem ležel na zemi, byl uprostřed tohoto ležení. Znovu jsem zaklel… jediné co mi snad zbývalo bylo čekat jestli se ještě něco stane, nebo dýku ukrýt a zabít se, abych se ušetřil mučení a ponižování. Rychle jsem dýku popadl pravou rukou, která byla blíže, a zastrčil ji pod róbu. Stihl jsem to akorát, neboť pár okamžiků poté jsem v zemi ucítil dusání kroků asi pěti vojáku. Blížili se ke mě. Moc jsem si toho nepamatoval. Vím akorát, že to trvalo neuvěřitelně dlouho a bolest byla přímo neunosná. ? est bojovníků totiž nemělo nic lepšího na práci, než mne zkopat do krve. Při každé nadávce, kterou jsem vykřikl, svou intenzitu ještě zvýšili. Když skončili, byl večer. Ještě jsem po nich plivl. Ale spíše jsem po nich krvácel… Bolela mě snad každá část těla. Dost. ??ekl jsem si. Chvíli jsem sbíral síly. A nakonec jsem se přeci jen odhodlal. Pozvedl jsem dýku co nejdál a co nejvýše od sebe a rychlým pohybem jsem ukončil své trápení. Dýka zajela do břicha, a já pocitil hřejivý pocit smrti, jaký jsem doposud neznal. Zavřel jsem oči. Cítil jsem ale, že se s mým tělem něco děje. O chvíli později. Již s otevřenýma očima jsem viděl Katty. „Kat-Kattty-„vykoktal jsem ze sebe. „Už je to dobré, Darne“ „A kde je Fathir?“ Neodpověděla. Pomalu jsem vstal. „Katty, kde je Fathir?“ „On…“ „To snad ne“ „Ano, on se za tebe vyměnil, promi?? já, nemohla jsem ho zastavit…“

Co si ten blbec myslí že dělá?“ rozhněval jsem se. „Zachra??uje tě?“ šeptla tiše Katty, ale já ji slyšel. „JAK zachra??uje? Páchá sebevraždu,“ řval jsem na ní. „Já fakt nemohla nic dělat, tak na mě sakra neřvi.“ „Promin“ „NE??VI NA MĚ“ Podíval jsem se pryč a snažil jsem se uklidnit. „Takže Fathir je teď tam?“ Kývla smutně hlavou. „A předpokládám, že neznáme žádné jiné kouzlo jak ho dostat zpět?“ „Ne“ „Kruci,“ popadl jsem tu zatracenou dýku. Klekl jsem si a soustředil se. Hlava mi bušila a myšlenky mi létaly někde v táboře Kaelských. Zaměřil jsem se na dýku, chci se stát dýkou, stanu se dýkou. Vysvobodím Fathira. Katty mne vytrhla z kouzla, ale pozdě – dýka již zmizela. „Fathir se dostane zpátky. A já přijmu svůj osud.“ konstatoval jsem odhodlaně. Uvnitř duše jsem si ale byl jist, že to Fathir neudělá… „Kde přesně vlastně jsme?“ zeptal jsem se. „Kousek od tábora, kdybys pořád nekřičel možná bys slyšel vojáky.“ Opravdu… Po kruhově postaveném táboru se rozléhaly zvuky dopadajícího kladiva, doprovázeny hlášek Kaelských, které nehodlám popisovat… Rozhlédl jsem se po lese, doufaje, že najdu něco co by mi pomohlo zachránit Fathira, ale co to jsem ještě nevěděl. Jednoduše řečeno jsem byl na dně. Plakající Katty asi taky. Ale takhle ne, to nedopustím, řekl jsem si. „Katt pojď, obhlídnem to a uvidíme co se dá dělat. A nebreč už, Fathira zemřít nenechám.“ Procházeli jsme kolem majestátných buků, v myšlenkách nám momentálně nelétalo nic jiného než jak zachránit Fathira. Katty občas zakopla, ale jinak se celkem držela, za což jsem ji musel obdivovat. Všemožně jsem přemýšlel jak z toho Fathira dostat, leč přesto že mé myšlenky byly skvěle vycvičeny pro bezvýchodné situace, nemohl jsem na nic přijít. Jestli Fathir nepoužije dýku bude ztracen. Začalo se stmívat. Rozdělali jsme malý ohe??, tak aby nás neprozradil, ale přesto ohřál. Nemýnil jsem usnout, ale fyzická únava byla silnější než vědomí… Na oční víčka dopadl sluneční paprsek, jak veverka skočila z větve na druhý strom a tím otevřela cestu neovladatelné energii. Hned mne probudila. Vztekle jsem vyskočil. Jak jsem mohl teď usnout? Rozeběhl jsem se, našlapávajíc na měkký mech, směrem k táboru. Proplazil jsem se co nejblíž to šlo. Jak jsem viděl, mé obavy se bohužel potvrdily – uprostřed té malé louky byla nově vystavěna dřevěná plocha s velkým trámem, ústícím ve smyčku provazu. Zakryl jsem se černým pláštěm a klekl si v pichlavém křoví. Plachta stanu, ve kterém jsem byl vězněn se odhalila a za doprovodu čtyř vojáků v černých kožených zbrojích, vyšel v poutech svázaný Fathir. Zaklel jsem. Po asi minutové chůzi k oprátce se v davu čekajícím na popravu rozezněli výkřiky typu „Zabte ho!“, „Na oprátku s ním“ či „Mučit!“. V tváři podivně bledý Fathir již strkal hlavu do smyčky. V jeho výrazu jsem něco nechápal. Jako by žádný výraz neměl. Vypadal hrozně. Ale čemu jsem se divil, když šel na smrt? Se sprostým kletím jsem sledoval jak voják podkopnul sud a Fathirovi se provaz zatrhl do krku. Netrvalo to dlouho. Byl mrtev. Mé svědomí mě týralo a nedokázal jsem myslet na nic jiného než na léta strávená s ním. Ve škole, v životě. Byl to můj nejlepší přítel. Náhle mě za rameno uchopila ruka. Ještě než jsem se otočil, uslyšel jsem známý, ale nyní neobvykle pobavený hlas. „Snad sis nemyslel, že mě ti žabaří dostali?“ „Jak se ti to proboha povedlo? Vždyť tam vysíš!“ podíval jsem se ještě jednou, a Fathir tam opravdu visel. „Vytvořil jsem svou kopii. Dalo mi to hodně práce, ale měl jsem na to celou noc.“ smál se. Taky jsem se rozesmál a objal jsem ho. „Promi?? chtěl jsem ti pomoct, ale prostě nebylo jak.“ cítil jsem se strašně štastně a přitom hrozně, že jsem se o nic nepokusil. „Kde je vůbec Katty?“ ptal se, ovšem smích přešel v částečné zneklidnění. „Kde bych byla?“ ozval se hlas z druhého křoví, hned za mnou. „Uf, jsme všichni,“ konstatoval Fathir „ale měli bychom se rychle ztratit, protože ta iluze co jsem vytvořil, již moc dlouho viset nebude!“ Opravdu – otočil jsem se a tělo se s ohnivým zábleskem rozplynulo ve větru. Kaelsští vojáci začali zmateně pobíhat po táboře, prohledávaje stany. Ale to jsme už běželi v rozlehlém lese, který měl za pár mil vyústit v Kel’Aern. !


Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply