Napřáhl jsem a se zuřivým výkřikem sťal další hlavu.

            S výstřikem krve padala na zem, avšak mne ani mou černou kroužkovou zbroj pošpinit nemohla – nebylo kde.

Snad jen oči jsem měl čisté, abych přihlížel nevelké, ale přesto zuřící bitvě kolem. Vzduchem probleskl svist šípů a

pár metrů přede mnou padlo dalších šest vojáků Kernského oddílu.

            Na chvíli jsem se zastavil. Sledoval jsem průběh bitvy – očividně jsme vítězili… Většina pravého křídla postupo-

vala dál a tlačila nepřátelské vojsko směrem do hlubokého lesa Kel’Aernu, rozloženém na hranicích Kernu a mé říše.

Levé křídlo se drželo zhruba na stejné pozici a hlavní síla vojska – ve které jsem stál,  také tlačila šiky protivníkovy armády.

Nechal jsem rozhlížení a popadl svůj meč, dosud odpočívající ve žebrech mé oběti.

            Během vteřiny jsem jej vytrhl a rozběhl se směrem k jednomu ghúlovi bojujícímu, nejspíš s místním kovářem.

Alespo?? jeho modrý cechovní oblek, svalnaté tělo  a na mnoha místech spálené ruce tomu napovídaly. Přidal jsem na

jílec i svou druhou, plátovou rukavicí chráněnou ruku a vrhl se na něj.

            První můj klamný výpad odrazil svým jednoručním kladivem, na druhý opravdový ale odpovědět nedokázal a tak

přišel o ruku… Nečekal jsem ale že hned po té se znovu ožene svou zdravou rukou, takže jsem ucítil dopad drtivé zbraně

a kosti mé pravé ruky se rozdrtily na malé kousky, zařval jsem bolestí a meč mi vypadl z rukou. Kovář se právě napřahoval

k úderu, vedoucímu k ukončení jak mé bolesti, tak mé existence. Když na něj zezadu skočil ghúl a zahryzl se mu do

obnaženého pahýlu levačky a on stejně jako já upustil svou zbra??…

To však neměl dělat, neboť v zápětí se na něj zpoza mne vrhlo dalších pět ghúlů, předtím bojácně vyčkávajících.

            Při pohledu na kovářovu zbra?? se však nebylo čemu divit… Každopádně se kovářovy nohy podlomily pod tíhou

šesti ghúlů a zpod hromady živých mrtvol se ozíval hrozný skřek kováře – a nejspíš i ghúlů, kteří v nekonečné touze po

mase jistě pokousali i své druhy, kdoví jestli omylem.

            Po chvíli přihlížení jsem mezi hroudou ghúlů zahlédl jeho pohled. Byl plný nenávisti, zloby a zuřivosti. Daly se v

něm však nalézt i stopy prosby. Pochopil jsem a dobelhal jsem se k němu.

            "Ghrel Aerld," zahulákal jsem na ghúly, a ti se sice naštvaně, ale přeci jen vzdálili od krvácejícího kováře.

Nabral jsem sílu a sekl jsem. Kovář již zavřel oči. Otočil jsem se a pomalu odkráčel pryč. Mezitím si Kernští velitelé

uvědomili, nebo snad připustili že bitvu nenávratně prohrávají a začli velet na ústup.  Jak jsm si ale všiml většina jejich

bojovníků to vzalo na vědomí dřív, či měli věštecké schopnosti, neboť při prvním zavoláním již polovina vojska prchala

do Kel‚Aernu.

            Obrácení z bránění do útěku bylo překvapivě rychlé a tak se jich dost úspěšně ztratilo v lese a těch pár, které

jsme pochytali a dostal jsem se k nim dříve, než je tupý ghúlové ohlodali na kost, jsem se již ani nepokoušel vyslýchat.

Stačil mi na ně jeden pohled, sotva byli schopni se hýbat, zčásti to bylo plátovou zbrojí, kterou většina z nich nosila a

zčásti jejich šokem, který jim způsoboval neustálý třesot a ztrátu kontroly nad svaly. Ty jsem dal ghúlům.

            Pak to byl jeden s standartou těch kernských sviní, byl tam zlatý kohout na bílém – krví pokrytém poli.

Dokonale mě vyvedl z mého obvyklého ledového klidu a já ho rozsekal na deset kusů, které jsem ještě rozdupal.

Poté jsem oficiálně poslal ghúly aby se nasytili lidským masem, i když většina z nich to už udělala… Ale byl jsem zvyklý.

Armádě mého pána jsem velel již třetím rokem a získal jsem nemalou část Kernského území.

            Nakonec jsem objevil skupinu mladých dívek, poslal jsem je pryč do lesa, nechtěl jsem aby se dostaly do rukou ghúlů,

kteří si sice na znásil??ovaní nikdy netrpěli, snad ani nemohli… Ale kteří by je zajisté sežrali, nebo aspo?? vystrašili k smrti.

            Pak jsem vyhledal v černých pláštích oblečené necromancery a spolu s nimi jsem se vydal hledat vhodné oběti.

Když jsme jich našli sedm – a nebylo to těžké, jsme každý nad jednou z nich poklekli a s výkřikem "ArzAerld" jsme se na počest

Boha nasitili masem.

 

Vykřikl jsem do hluboké tmy, strachem a znechucením.

            Opět jsem měl vidění, a znovu jsem nahlédl do vnitřní aury velitele jednoho z mnoha oddílů nemrtvé armády, postupující

do mé vlasti – Kernu. A i tentokrát nemrtví vyhráli. To mne znepokojovalo již druhým týdnem – právě v té době jsme spolu s mými

nejlepšími přáteli, Katty a Fathirem ukončili studium na psyonické škole v Kalderu a vydali jsme se získat náramky magie.

            To byla jakási zkouška toho co jsme se naučili, a především nám náramek umož??oval používat svou sílu bez omezení.

Pomalu jsem otevřel oči. Byla ješte noc. Už jsem zase viděl podrobněji, ne jako při vidění, kdy bylo vše rozmazané a zmatené.

Po čtyrech jsem se po jehličím pokryté zemi dobelhal ke zhasínajícímu ohni. Tmavě rudé uhlíky ztráceli své fascinující kouzlo a

měnili se v šedé pozůstatky energie.

            Rozespale jsem pohlédl na hromadu suchého dříví a pomalu jsem zavřel oči. V mé mysli opět začala působit neovladatelná

síla magie a už se i mě začala vymykat z kontroly. Soustředil jsem se na ohe?? a na dřevo a snažil jsem se v paměti nalézt pohled

na hořící ohe??. Zaslechl jsem zapraskání a na černý plášt se zlatými okraji dopadl rozžhavený kus uhlíku. Zadupl jsem ho a otevřel oči.

            Mezi kruhem velkých a těžkých kamenů, které nanosil Fathir se objevilo pět klacků. Na vzdálenost metru jsem se nadýchl.

Pomalu a dlouze jsem vydechoval vzduch směrem k ohni a uzpůsobil jsem svou vnitřní auru tak aby mu dodala potřebnou rychlost a směr.

Ohe?? se rozhořel a já se k němu přiblížil, abych se ohřál. Nastavil jsem ruce do typické polohy a začal uvažovat o Nemrtvých.

            Válku s nimi vedeme již pátým rokem… Zpočátku jsme nemrtvé tlačili až téměř do konce jejich země, pak se k nim ale přidali

Earnharští ghúlové, které pán nemrtvých, jak ho nazývali vyvolal pomocí amuletu vojenské síly. Zatím se nám nepodařilo zjistit jak k

němu přišel, důležité bylo to, že jsme ho museli získat, aby jsme měli šanci na výtězství.

            Čas se ale krátil, neboť nemrtví nás tlačili stále hlouběji do naší země, která byla obklopena Ledovými Horami, které jsme

nemohli překročit, o čemž napovídá trefný název, a Kel‚Aernem hlubokým, nebezpečným a zlem ovládnutým hvozdem.

            Sami psyonici, jinak telepathé či Korinisté v bitvách hodně pomáhali, ovšem nemohli být všude – po většinu času odráželi právě

útoky Earnharských, takže vojenské oddíly byly proti nemrtvé armádě silou vyrovnaní, ovšem proti necromancerům se stavět nemohli.

O necromanceřích jsem toho mnoho nevěděl, akorát že ovládali sílu temné magie, kterou si získávali pomocí obětí. A dokázali oživovat naše

bojovníky, aby jim sloužili.

            Podíval jsem se na Katty a Fathira.

Kattiny po ramena dlouhé rudozlaté vlasy byly asi půl metru od ohniště, ale s ohněm se téměř shodovali, v kráse i nebezpečí. Neboť Katty

byla milá, ale uměla být hodně zlá když jí někdo rozzuřil. Stejně jako všichni ostatní psyonici byla štíhlá. Ležela ke mne odvrácenou stranou

na boku a přes záda měla přehozený plášt, který ve větru vlál a bylo vidět jak se Katty za spánku třese.

            Přešel jsem k ní za světla nedávno zapáleného ohně a přehodil přes ni plášt. Obešel jsem ještě hlasitě chrápajícího Fathira

a znovu ulehl na svou deku. Doplazil jsem se ještě trochu blíž k ohni a nechal jsem se pohltit spánkem…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

           

Komentáře

komentářů

About The Author

14 komentářů

  1. Aplegatt

    Ja vim, je tam mozna az moc krve, ale predstav si ze ghúlové si dávají pusinky… a do příběhu to je nutny… dodava to odpor proti nemrtvym… a kdybys to docetl-a tak zjistis ze to cely takovy neni… ale kritika se mi libi, a jsem rad ze to aspon nekdo rekne.
    takze dik. 🙂 btw v 2.dilu moc krve neni,… az na to ze me skope sest vojaku je to celkem v normě 🙂

  2. Aplegatt

    Jenom bych chtel trochu vysvetlit… ono jak je to tak divne napsane- ma chyba poslal sem to v blbym doc.
    ale ze zacatku hlavni hrdina ve spanku proziva videni * je to psyonic, telepath, korinista… prevtelil se do vnitrni aury velitele nepratelske armady…
    ja vim je to blbe poznat… protoze tak jak jsem to napsal to bylo oddelene… doufam ze jste to poznali a pokud ne ze to nic neubere na deji pristich povidek.

Leave a Reply

(autor: Aplegatt)
Povídka od nového autora, snad se Vám bude líbit.


Napřáhl jsem a se zuřivým výkřikem sťal další hlavu.

S výstřikem krve padala na zem, avšak mne ani mou černou kroužkovou zbroj pošpinit nemohla – nebylo kde.

Snad jen oči jsem měl čisté, abych přihlížel nevelké, ale přesto zuřící bitvě kolem. Vzduchem probleskl svist šípů a

pár metrů přede mnou padlo dalších šest vojáků Kernského oddílu.

Na chvíli jsem se zastavil. Sledoval jsem průběh bitvy – očividně jsme vítězili… Většina pravého křídla postupo-

vala dál a tlačila nepřátelské vojsko směrem do hlubokého lesa Kel’Aernu, rozloženém na hranicích Kernu a mé říše.

Levé křídlo se drželo zhruba na stejné pozici a hlavní síla vojska – ve které jsem stál,  také tlačila šiky protivníkovy armády.

Nechal jsem rozhlížení a popadl svůj meč, dosud odpočívající ve žebrech mé oběti.

Během vteřiny jsem jej vytrhl a rozběhl se směrem k jednomu ghúlovi bojujícímu, nejspíš s místním kovářem.

Alespo?? jeho modrý cechovní oblek, svalnaté tělo  a na mnoha místech spálené ruce tomu napovídaly. Přidal jsem na

jílec i svou druhou, plátovou rukavicí chráněnou ruku a vrhl se na něj.

První můj klamný výpad odrazil svým jednoručním kladivem, na druhý opravdový ale odpovědět nedokázal a tak

přišel o ruku… Nečekal jsem ale že hned po té se znovu ožene svou zdravou rukou, takže jsem ucítil dopad drtivé zbraně

a kosti mé pravé ruky se rozdrtily na malé kousky, zařval jsem bolestí a meč mi vypadl z rukou. Kovář se právě napřahoval

k úderu, vedoucímu k ukončení jak mé bolesti, tak mé existence. Když na něj zezadu skočil ghúl a zahryzl se mu do

obnaženého pahýlu levačky a on stejně jako já upustil svou zbra??…

To však neměl dělat, neboť v zápětí se na něj zpoza mne vrhlo dalších pět ghúlů, předtím bojácně vyčkávajících.

Při pohledu na kovářovu zbra?? se však nebylo čemu divit… Každopádně se kovářovy nohy podlomily pod tíhou

šesti ghúlů a zpod hromady živých mrtvol se ozíval hrozný skřek kováře – a nejspíš i ghúlů, kteří v nekonečné touze po

mase jistě pokousali i své druhy, kdoví jestli omylem.

Po chvíli přihlížení jsem mezi hroudou ghúlů zahlédl jeho pohled. Byl plný nenávisti, zloby a zuřivosti. Daly se v

něm však nalézt i stopy prosby. Pochopil jsem a dobelhal jsem se k němu.

„Ghrel Aerld,“ zahulákal jsem na ghúly, a ti se sice naštvaně, ale přeci jen vzdálili od krvácejícího kováře.

Nabral jsem sílu a sekl jsem. Kovář již zavřel oči. Otočil jsem se a pomalu odkráčel pryč. Mezitím si Kernští velitelé

uvědomili, nebo snad připustili že bitvu nenávratně prohrávají a začli velet na ústup.  Jak jsm si ale všiml většina jejich

bojovníků to vzalo na vědomí dřív, či měli věštecké schopnosti, neboť při prvním zavoláním již polovina vojska prchala

do Kel’Aernu.

Obrácení z bránění do útěku bylo překvapivě rychlé a tak se jich dost úspěšně ztratilo v lese a těch pár, které

jsme pochytali a dostal jsem se k nim dříve, než je tupý ghúlové ohlodali na kost, jsem se již ani nepokoušel vyslýchat.

Stačil mi na ně jeden pohled, sotva byli schopni se hýbat, zčásti to bylo plátovou zbrojí, kterou většina z nich nosila a

zčásti jejich šokem, který jim způsoboval neustálý třesot a ztrátu kontroly nad svaly. Ty jsem dal ghúlům.

Pak to byl jeden s standartou těch kernských sviní, byl tam zlatý kohout na bílém – krví pokrytém poli.

Dokonale mě vyvedl z mého obvyklého ledového klidu a já ho rozsekal na deset kusů, které jsem ještě rozdupal.

Poté jsem oficiálně poslal ghúly aby se nasytili lidským masem, i když většina z nich to už udělala… Ale byl jsem zvyklý.

Armádě mého pána jsem velel již třetím rokem a získal jsem nemalou část Kernského území.

Nakonec jsem objevil skupinu mladých dívek, poslal jsem je pryč do lesa, nechtěl jsem aby se dostaly do rukou ghúlů,

kteří si sice na znásil??ovaní nikdy netrpěli, snad ani nemohli… Ale kteří by je zajisté sežrali, nebo aspo?? vystrašili k smrti.

Pak jsem vyhledal v černých pláštích oblečené necromancery a spolu s nimi jsem se vydal hledat vhodné oběti.

Když jsme jich našli sedm – a nebylo to těžké, jsme každý nad jednou z nich poklekli a s výkřikem „Arz’Aerld“ jsme se na počest

Boha nasitili masem.


Vykřikl jsem do hluboké tmy, strachem a znechucením.

Opět jsem měl vidění, a znovu jsem nahlédl do vnitřní aury velitele jednoho z mnoha oddílů nemrtvé armády, postupující

do mé vlasti – Kernu. A i tentokrát nemrtví vyhráli. To mne znepokojovalo již druhým týdnem – právě v té době jsme spolu s mými

nejlepšími přáteli, Katty a Fathirem ukončili studium na psyonické škole v Kalderu a vydali jsme se získat náramky magie.

To byla jakási zkouška toho co jsme se naučili, a především nám náramek umož??oval používat svou sílu bez omezení.

Pomalu jsem otevřel oči. Byla ješte noc. Už jsem zase viděl podrobněji, ne jako při vidění, kdy bylo vše rozmazané a zmatené.

Po čtyrech jsem se po jehličím pokryté zemi dobelhal ke zhasínajícímu ohni. Tmavě rudé uhlíky ztráceli své fascinující kouzlo a

měnili se v šedé pozůstatky energie.

Rozespale jsem pohlédl na hromadu suchého dříví a pomalu jsem zavřel oči. V mé mysli opět začala působit neovladatelná

síla magie a už se i mě začala vymykat z kontroly. Soustředil jsem se na ohe?? a na dřevo a snažil jsem se v paměti nalézt pohled

na hořící ohe??. Zaslechl jsem zapraskání a na černý plášt se zlatými okraji dopadl rozžhavený kus uhlíku. Zadupl jsem ho a otevřel oči.

Mezi kruhem velkých a těžkých kamenů, které nanosil Fathir se objevilo pět klacků. Na vzdálenost metru jsem se nadýchl.

Pomalu a dlouze jsem vydechoval vzduch směrem k ohni a uzpůsobil jsem svou vnitřní auru tak aby mu dodala potřebnou rychlost a směr.

Ohe?? se rozhořel a já se k němu přiblížil, abych se ohřál. Nastavil jsem ruce do typické polohy a začal uvažovat o Nemrtvých.

Válku s nimi vedeme již pátým rokem… Zpočátku jsme nemrtvé tlačili až téměř do konce jejich země, pak se k nim ale přidali

Earnharští ghúlové, které pán nemrtvých, jak ho nazývali vyvolal pomocí amuletu vojenské síly. Zatím se nám nepodařilo zjistit jak k

němu přišel, důležité bylo to, že jsme ho museli získat, aby jsme měli šanci na výtězství.

Čas se ale krátil, neboť nemrtví nás tlačili stále hlouběji do naší země, která byla obklopena Ledovými Horami, které jsme

nemohli překročit, o čemž napovídá trefný název, a Kel’Aernem hlubokým, nebezpečným a zlem ovládnutým hvozdem.

Sami psyonici, jinak telepathé či Korinisté v bitvách hodně pomáhali, ovšem nemohli být všude – po většinu času odráželi právě

útoky Earnharských, takže vojenské oddíly byly proti nemrtvé armádě silou vyrovnaní, ovšem proti necromancerům se stavět nemohli.

O necromanceřích jsem toho mnoho nevěděl, akorát že ovládali sílu temné magie, kterou si získávali pomocí obětí. A dokázali oživovat naše

bojovníky, aby jim sloužili.

Podíval jsem se na Katty a Fathira.

Kattiny po ramena dlouhé rudozlaté vlasy byly asi půl metru od ohniště, ale s ohněm se téměř shodovali, v kráse i nebezpečí. Neboť Katty

byla milá, ale uměla být hodně zlá když jí někdo rozzuřil. Stejně jako všichni ostatní psyonici byla štíhlá. Ležela ke mne odvrácenou stranou

na boku a přes záda měla přehozený plášt, který ve větru vlál a bylo vidět jak se Katty za spánku třese.

Přešel jsem k ní za světla nedávno zapáleného ohně a přehodil přes ni plášt. Obešel jsem ještě hlasitě chrápajícího Fathira

a znovu ulehl na svou deku. Doplazil jsem se ještě trochu blíž k ohni a nechal jsem se pohltit spánkem…

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply