Zelený oceán trávy se lehce vlnil ve větru a slunce bylo vysoko nad obzorem. Polední hodina byla tichá. Vše odpočívalo po svěžím ránu, kdy vítr odvál mraky a modrá obloha ukázala svou tvář. Jediné co narušovalo posvátnost této doby byl dusot kopyt.

Orel vznášející se vysoko na nebesích zpozoroval tři malé tečky – jezdce na koních; jeden byl vpředu a dva kus za ním. Směřovali ke zlatému lesu, který rušil jednobarevnost krajiny. Jinany zbarvené podzimem vypadaly z dravcova pohledu jako zlatý ostrov v zeleném moři. A k tomuto ostrovu naděje spěchal jezdec- k záchraně před smrtí. Pro majestátního dravce to celé však byla jen další bezvýznamná lidská starost. Účastníkům dole to ovšem tak nepřipadalo.

Lien hučel vítr v uších a rozpuštěné vlasy za ní divoce vlály. Kousek vpředu jel Ravid a ještě dál se na koni rychle pohybovala příčina všech jejich problémů. Muž v černé róbě a s černým pláštěm, který za ním pleskal ve zběsilé rychlosti, hlavu měl zahalenou a někde – to věděla najisto – měl u sebe tajuplné pouzdro,které bylo odcizeno paní Wo. Stalo se to před jen půldruhou hodinou, ale Lien se zdálo jako by to už byl celý den.

Seděli s paní Wo u snídaně a chystali se vydat na cestu, malé nádobky se zelenou barvou měli již u sebe a osudný předmět byl stále na malém stolku u krbu. Pak následovala rána a zvuk deště skleněných střepů na zem. V místnosti byla rázem postava celá zahalená v černém, z obličeje byly pouze vidět hnědé oči plné napětí, které kmitaly po místnosti. Zloděj šel najisto a než se stačili vzchopit, měl pouzdro, proskočil vyskleným oknem a utíkal pryč, přes zahradu. Lien a Ravid byli jako přimrazení.Venku zaklapala kopyta.

„Za žádnou cenu nesmíte ztratit pouzdro, jeďtě! Koně jsou ve stájích za domem,“vzpamatovala se jako první paní Wo. Energicky přiběhla ke zbraním nad krbem a strhla luk a toulec plný šípů. Vrazila je šokované Lien do náruče a zhroutila se do křesla. Zvenčí zaznělo řehtání koně, pobízeného k rychlosti, ale to už byl Ravid venku a Lien, ozbrojena lukem, ho následovala. Ve stáji bleskově osedlali koně a vyrazili okamžitě za zlodějem. Dohnali ho až na rozlehlých pláních mezi Wolongem a No-Sumem.

Ravid, v jedné ruce tasený meč, v druhé opratě, byl opilý rychlostí, nevnímal svět. Viděl jen jezdce před sebou. Pobízel koně a pomalu zmenšoval vzdálenost mezi ním a zlodějem. Zárove?? se však blížili k lesíku. Nechápal proč se tam jezdec žene. Pár mohutných zpola opadaných stromů mu nemohlo poskytnout úkryt.

Náhle mu kus od hlavy prosvištěl šíp a než mu jeho píse?? dozněla v uších, dopadl kousek od jezdce. A následovaly další a další, pokaždé prolétly kousek od Ravida a obratně vedeny dopadaly nebezpečně blízko jezdce. Ravid se nestačil divit jak Lien jede a přitom střílí takovou rychlostí a s úctyhodnou přesností.

Když se černooděnec dostal k okraji lesa, zvedl se vítr a roztančil zlaté listí ve vírech a sloupech a skryl zloděje z očí. Dokonce ani Lien neviděla nic ve zlaté vánici. Ravid dorazil do lesa, kde už jen stál mezi stromy udýchaný ků??. Po majiteli ani stopy. Pak se seběhlo příliš mnoho událostí během jednoho nadechnutí.

Na rameno Ravidovi dopadla kapka. Byla to krev. Podíval se nad sebe, aby viděl jak na tenké větvi tři sáhy nad ním sedí přikrčená postava s tasenou šavlí . Útočník, vědom si odhalení, neváhal a s výkřikem skočil na Ravida. Čas jakoby se zastavil: uviděl odraz slunce v meči, pak oči upřené jen na něj, jako oči šelmy, upřené v soustředění na svou kořist. Pak se však ozvalo krátké zasvištění a rukou skokana proletěl šíp.

Ravid se málem nestačil sehnout, když koutkem oka zahlédl další pohyb. Nad hlavou mu vzduch proťalo kopí. Ještě skrčený se bleskově otočil a naslepo sekl . A sekl bezchybně, na tvář mu vystříkla krev a zazněl krátký výkřik. Postava padla na zem, držíce se za břicho, mezi prsty prýštila krev. Ravid zaváhal, když mu došlo co udělal. Za svými zády uslyšel cinknutí, jak meč dopadl na kořen. Bleskově se odvalil stranou a otočil se. Druhý útočník následoval zbra??, kterou v křeči pustil a v nepovedeném kotoulu se pokusil vyrovnat pád. Ruka se pod náporem těla zlomila jako když praskne větývka. Ravidem proběhlo mravenčení, když uslyšel ten zvuk.

Lien už dorazila a slezla z koně. Ravid mlčky stál a hleděl na zem. Za ním ležel na zádech bezvládně člověk, jeho kopí leželo kousek vedle otevřené ruky, kde už mu nemohlo pomoci. Krev zbarvila zlaté listí na karmínově rudou, a kaluž se pořád zvětšovala, jen pár listů do ní napadalo, jako by se vítr snažil zamést krutost, která se tu odehrála. Zloděj za kterým se hnali , ležel podivně zkroucený na zemi. Hnědé oči upřené s klidem do nebe.

„Zlomil si vaz“, řekl chmurně Ravid. „A druhý vykrvácel během chvilky“, jeho hlas se třásl. „Prohlédni si tu šavli“, otočil se a odešel pryč, do nitra lesíku.

Lien jen mlčky hleděla do očí mrtvých. Byli také dva. Na co by asi mysleli oni, kdyby zabili ji a Ravida? Bylo jí líto jejího spolubojovníka. I když vypadal navenek jako otrlý válečník, poznala, že se zabíjí jen v nejkrajnějších případech. A ona taky, ačkoliv ona by nejraději nezabíjela ani v krajních případech. Když uviděla mrtvé na zemi, bylo jí na zvracení. Lidský život, tak promrhaný. Na to ji nemohl nikdo na žádném cvičišti připravit. Pomalu se rozhlédla kolem. Její drahý přítel seděl pod stromem, opřený o kmen a mlčky hleděl do nebe.

„Jako ti zabití“, napadlo Lien. Chtěla co nejdříve odjet pryč. Zařehtání koně za jejími zády ji vytrhlo ze zasnění. Skrčila se k mrtvému po stromem a sebrala šavli, ležící na zemi. Pak ji s vyjeknutím pustila a zavřela oči, jako by chtěla zapomenout co právě viděla. A ona chtěla. Na čepeli byla vyleptána pírka prolínající se, vyzbuzující dojem, že tančí ve větru. Ale byla to černá pírka. Pírka havraní.

„Proč?!“,zaslechl Ravid výkřik Lien. Mrtvý mladík na zemi patřil k Havranům. Byli by oba připraveni zabít člena Rudé smrti, nebo nájemného vraha, ale ne Havrana.

„A jako bratři budete mezi sebou. A bratry budete i Havranům, jakož oni budou vám bratry“, na mysli Ravidovi vyvstával jeden ze zákonů cechu. Navíc spoustu Havranů znal, téměř všichni to byli sirotci, kterým nezbylo nic jiného, než se stát špehy, nebo zemřít hlady na ulici. Snad všichni to byli ale veselí a spolehliví lidé. Myšlenka že zabil někoho z Havraní hlídky byla opravdu, jako by zabil bratra. Lien se cítila určitě stejně. Avšak i přes návaly lítosti, se oběma kradla na mysl jedna otázka. Proč by na ně útočil někdo z Havraní hlídky? Havrani určitě věděli, že rodina Wo obchoduje se Zelenými psy a nepletli by se do toho. A krádeže spojenectví vylučovalo. Tyhle myšlenky dávaly událostem navíc ještě i nádech zrady, ale také, jinak by Ravid s Lien nebyli Zelení psi, značnou dávku zvědavosti.

Jakoby oba pohnuti stejnou myšlenkou, probrali se ze zoufalství. Ano, oni je nenapadli. Začala si druhá strana. Pak už to ale nebyl Havran ale zrádce.

Nával lítosti a zděšení byl přemožen vztekem. Výčitky zmizely jako led zjara.

„Ravide“, ozvala se najednou Lien, jako by se bála, že tam není , „víš, to už určitě nebyl Havran, ale-“

„Ano, vím nač myslíš. Pojeďme odsud.“ Vstal a smetl ze sebe lístky. Lien vzala šavli a kopí. Nenašla na něm žádné cechovní znaky, ale radši jej vzala s sebou. „Jako důkazy to postačí. Ten druhý zřejmě pracoval na vlastní pěst. Nájemný vrah. A nečestný. Napadl tě zezadu, vynořil se zpoza stromu. Ani sem nestila vykřiknout“.

Ravid jen přikývl a prohledal zavazadla mrtvých. Pouzdro bylo v brašně u koně. Když ho bral bylo hrozně lehké.

„Lien, co když už je prázdné a oni ukradli to, co bylo uvnitř?“ vraštil Ravid obočí.

„Máš pravdu“,přispěchala Lien, „radši se podíváme. Není zbytí.“, znělo to jako by přesvědčovala spíš sama sebe.

„Dobře“, oba byli nervózní, jako zloději při činu. Snad jako by uvnitř čekala smrt. Ale uvnitř byla katana. Nezapříčinilo to ovšem úlevu, nýbrž ještě větší strach a napětí. Krásnější zbra?? nikdy neviděli. Rukojeť byla ze slonoviny, vykládaná miniaturními tyrkysy, místy byla zlacená. Vše bylo však uspořádáno, že padla dokonale do ruky (bylo to patrné na pohled. Ravid a lien se zbraně ani nedotkli ) Čepel byla zvláštně namodralá, jako hladina hlubokého jezera.

„Zajímalo by mě co je to za kov“, dumala Lien.

„Vždyť skoro nic neváží“, rozplýval se Ravid.

„Tak. Teď víme, že tam zbra?? je a musíme ihned jet“, vzpamatovala se Lien a zaklapla pouzdro. Její společník se zatvářil zklamaně, pak se zamračil v přemýšlení :„Paní Wo je vcelku neuvážená, že nám něco takového svěřila. Víš jakou má ta katana cenu? A navíc patří mistrovi. Představ si , kdyby nás nepřepadl Havran, ale Rudá Smrt-.“

Tohle jméno je probralo z vytržení. Lien vzala pouzdro, čímž poněkud urazila Ravida, a pečlivě jej připoutala koni na bok.

„Ty vezeš barvy“, setřela Ravidovi z obličeje protestující výraz.

Hned jak nasedla na koně, stal se ten zážitek dávnou minulostí. Jen krátce se Lien ohlédla na ten les. Za jiných okolností by si to místo zamilovala, teď se s ním loučila jen krátkým pohledem. A stromy se jen kolébaly ve větru a dál shazovaly ze svých větví listí, které se pomalu snášelo na dva mrtvé. K No-Sumu však byly ještě tři hodiny cesty na koni. Slunce začalo klesat; ve studeném podzimu zacházelo čím dál tím víc brzy, ale lidem dnes dopřálo vyjímečně teplý den, jako by se také radovalo z oslav Dne Bílého Moře, kdy podle pověsti před mnoha lety zahalila císařovna Sin´c´Nao celý No-Sum i s okolím do mlhy a zabránila útoku barbarů . Již u bran je vítal hluk všemožných hudebních nástrojů, výbuch oh??ostrojů a dýmovnic symbolizujících mlhu. A vskutku- kolem hlavního města se vznášel kouřový opar, na připomínku dávného dne.

V ulicích se procházeli průvody a svíjeli draci z hedvábí, obchodníci se překřikovali, lidé se smáli a křičeli nebo zpívali, opojeni oslavou, dávno zapomenuvše na významnou událost.

„Proto nemám ráda No-Sum“, hulákala na Ravida Lien. Ten neplýtvaje slovy jen souhlasně přikývl a zrychlil chůzi. Koně museli vést, ulice byly přeplněné.

Konečně se dostali do zapadlé nevýrazné uličky, k oprýskaným nevýrazným dvířkám.Koně odevzdali nenápadnému mužíkovi, sedícímu na pomlácené dřevěné bedně u zdi, zachumlán v kápi. Ten vyskočil a odvedl je ulicí pryč, do stájí. Zaťukali na dvířka, řekli heslo a svá jména a prošli dál, tam, kde se cítili jako doma.

“Doma“ je však čekalo podivné uvítání. Budova byla sama o sobě dost velká a navíc propojena s okolními, tudíž o prostor nebyla moc nouze, v hlavní síni však bylo ticho. Jindy plná hlasů a smíchu, se spoustou protáhlých stolů a židlí a malým volným prostorem uprostřed. Dnes byla tichá a jen pár loučí ji osvětlovalo. Na židlích, rozestavěných v onom volném prostoru seděly čtyři osoby: Wu-Leng – jejich mistr, po jeho levé straně dva muži a žena, podle oblečení bohatí šlechtici, a vzadu u stolu seděl shrbený stařík, který nejspíš usnul a vypadal že ho majestátnost chvíle vůbec nezajímá.

„Tak vás tu vítáme. Kapko a Lišáku “, pozdravil je vážně jejich mistr.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply