Lien a Ravid seděli u malého dřevěného stolku, jednoho z mnoha v hospůdce. Kolem byli usazeni v hloučcích obyvatelé vesničky v běžném rozboru všedních problémů,popíjejíc přitom čaj nebo svařenou medovinu pro zahřátí. Vzduchem se nesla vůně horkého nápoje a v krbu v rohu vesele plál ohe??, vydávající příjemné teplo. Praskání dřeva, vůně medoviny a hlasy obyvatel tvořili atmosféru typickou pro všechny vesnické hospůdky,co jich v císařství bylo.

„Čaj mi chyběl ze všeho nejvíc. Zbož??uju,když se můžu v teple posadit a dát si šálek horkého čaje. “,rozplývala se Lien.

Ravid pouze cosi zahuh??al při pití z velkého korbele plného medoviny.

„ Jaký tu máme úkol? Bylo mi řečeno,že se dozvím víc od kontaktu ve Wolongu. Mám pocit, že víc tajností s tím nadělat nemohli“, povzdechla si Lien, pak se ale zasmála. „Dost mě taky překvapuje, že se s tím svěřili tobě a ne mě.“

Ravid položil dopitý korbel na stůl a nasadil výraz, který napovídal, že jemu je naprosto jasné, proč to tak udělali. Lien se raději rozhodla, že to nechá plavat.

„Musíme zkontaktovat paní Wo,která tu má své odpočinkové sídlo. Je to manželka kupce,který pro nás pašuje zelenou barvu . Měla by mít další zásilku. Odtud se vypravíme do No-sumu,kde předáme zboží. A dál? To ani sama Mopure neví “ ,povzdechl si teatrálně Ravid.

„Jak poznáme paní Wo?“zeptala se Lien.

„Má prý největší dům ve vesnici. Zřejmě jsou na tom dost dobře. Aby taky ne. Jen nebesa vědí kolik dalších nezákonných obchodů vedou.“svolával zase Ravid nadpřirozeno.

„Nebesa a Zelení psi“,doplnila ho Lien, „a možná-“

Odkašlání nad její hlavou ji přerušilo. Otočila se a uviděla hospodského,jak kouká na prázdný korbel a šálek, z nějž dopila Lien poslední kapku čaje.

„Ještě něco?“,vyhrkl hospodský. U vedlejšího stolu se hlučně projednávala důležitá věc a on nechtěl propásnout jediné slovo.

„Ne,děkujeme.“Ravid vstal a zaplatil hospodskému. „Dnes jsi byla mým hostem“otočil se na Lien s úsměvem,který umlčel její ještě nevyřčené protesty.

Vyšli z hospůdky do nočního chladného vzduchu. Vítr ostře foukal a přivedl s sebou mraky ze severu. Příliv roztrhanch mračen zatáhl oblohu a tu a tam probleskla hvězda,jejíž světlo prošlo tím pochmurným příkrovem. Ve vesnici byl jasně největší dům na okraji jezera, kus cesty od hospody a izolovaný od ostatních domů plotem,obepínajícím celý pozemek. K němu se vydali po bahnité cestě. Uvítala je bambusová branka u níž svítily dva lampiony kolébané poryvy větru.

Ravid se chystal otevřít,ale Lien ho chytla za ruku.

„Počkej. Někdo jde. Asi služebná.“

Než se Ravid stačil podivit,jak podle zvuku kroků mohla poznat pohlaví osoby, uslyšel kroky a dvířka se otevřely. Za nimi se objevil služebný.

„Následujte mně“,vyzval je s úklonou.

Ravid a Lien se taktéž uklonili. Prošli brankou a následovali sluhu,po již dlážděné cestičce,přes zahradu. „Tak služebná,jo?“šeptl Ravid cestou Lien. Ta jen rozhodila rukama.

Uprostřed zahrady stál dům, který sem úžasně nezapadal. Už jen kvůli plotu kolem pozemku a zahradě, věcem v této vesnici se nevyskytující. Navíc jeho velikost už několik let podlamovala nohy místním rybářům, kteří o něčem takovém ani nesnili. V porovnání s tímto sídlem budily jejich obydlí dojem kůlen a altánků za plotem domu. Když jim sluha otevřel bohatě vyřezávané dveře, ocitli se v dlouhé chodbě plné soch z nejjemnějšího porcelánu. Na zemi byly kožešiny, které zahřívali jen se na ně člověk podíval a na zdech bohaté tapiserie spolu s hedvábnými závěsy.

A dva poutníci zvyklí na skromné podmínky a mr??avé hospůdky to sledovali s otevřenou pusou. Zapomněli i sledovat sluhu.

„Děje se něco?“, probral je z vytržení hlas sloužícího.

„Co?-ne…jen,že ten…ten dům je…je..je prostě -“

„Nádherný“, přerušil Lien z blekotání ženský hlas. „Aby nebyl. Dalo mě spoustu práce přesvědčit manžela, aby mi toto síldo postavil. Musela jsem ho opravdu dlouho ždímat,“ hlas patřil starší ženě,která vyšla z jedněch z mnoha dveří vedoucích do chodby.

Lien a Ravid se honem uklonili. Žena jen kývla hlavou.

„Jsem paní San-jin Wo a je mi ctí přivítat vás ve svém odpočinkovém sídle. Na dnešní noc budete mými hosty. Byla bych velice uražena,kdybyste dnes večer přespávali v hostinci.“

Na tuto nabídku porstě nebylo možno říct „ne“.

Než jeden z nich mohl cokoliv říct paní Wo jen ledabyle pronesla: „K obchodním záležitostem přejdeme zítra ráno“, a zase zašla zpět do místnosti, odkud se ozvalo:„Omluvte nepořádek, mám zde pouze jediného sluhu.“

. Kočičí zrak Lien nepostřehl ani jediné zrnko prachu nebo jiný nepořádek. Sluha se tu zřejmě nenudil. Praktický Ravid byl nejraději za střechu nad hlavou, teplo a vyhlídku na dobrou stravu. Toto tajné přání bylo splněno pozvánkou na večeři, která byla sice chutná, ale porce byla poněkud malá. Lien to však stačilo. Když pak ochutnala čaj, který sluha přinesl, měla pocit, že nic lepšího nikdy neměla. Zavedla potom řeč na možné druhy svého oblíbeného nápoje a obřady pití. Paní Wo se ukázala znalá ve všech směrech, ať už to byl čaj, móda, politika, obchody a dokonce i zbraně a jiné na ženu netypické věci. Lien ani Ravid se raději nezmínili o setkání v lese. Po celkem dlouhé diskusi paní vstala a přešla ke krbu.

„Nyní je čas k spánku. Nejlépe bude vyrazit brzo ráno a do setmění budete v No-sumu. Byla bych vám nesmírně zavázána, kdybyste kromě určeného zboží donesli do No-Sumu ještě jednu věc.“ Ukázala nad krb, kde bylo na zdi mnoho zbraní a na krbové římse leželo dlouhé tyrkysově modré pouzdro na katanu. Právě ono pouzdro sejmula z římsy a položila na stolek.

„Jedná se o určitou zásilku pro vašeho mistra“,víc už nezmínila. Snad ani nechtěla. Lien a Ravid se na sebe pochybně podívali. Pak však Lien řekla: „Bude nám ctí. Už jen jako oplátka za vaši pohostinost.“

Paní Wo se beze slova uklonila. To oba hosty dost udivilo. ? lechta a zámožní lidé se chovali k chudším a obyčejným lidem s odstupem. Ovšem tato žena jako by nic takového neznala. Dokázala to jek pozváním do svého domu, tak i příjemným rozhovorem a nyní se dokonce na znamení vděku uklonila. Lien a Ravid tedy opětovali poněkud zmateně úklonu s pocitem, že už snad tato dáma příjemnější snad už být nemůže.

„Nuže tedy, můj sluha vám ukáže vaše lože. Zatím nashledanou“,a usedla ke stolku u krbu, pozorujíc plameny a při tom přejížděla prstem po onom tajuplném pouzdru.“

Lien a Ravid neměli čas na rozhovor mezi sebou. Oba unaveni událostmi dne, usnuli, sotva ulehli na nejměkčí postele, na jakých kdy leželi.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Hecubah

    Timhle jsi me ranil, Istimore. Mel jsem na dosah OPRAVDOVOU katanu od japonskeho mistra kovare a o mesic mi uniklo mezinarodni povoleni o vyvozu kovovych zbrani do zemi EU. Tato povidka me dojala a pres slzy nevidim na klavesnici…
    Jeste jeden pitomej mesic a mel bych JI:(((((((((((((((((

  2. Honza

    Jak to že tenhle článek nemá žádnej komentář?? Mě se teda líbí!!! (a tak to musim napsat) Není tu sice žádná velká akce (jako v Zelených Psech – napínavý článek:), ale je tu krásně popsáno putování Lien a Ravida… Piš dál Tome – jsem tvůj další čtenář 🙂

Leave a Reply