? iroká liduprázdná cesta lemovaná poměrně hustými chuchvalci ostnatých křovin, občas nahrazenými osamělými nevysokými stromky, mizela kdesi na obzoru v? hávu prachu zvířeného snad kopyty divokých koní. Původně příjemnou, zalesněnou krajinu stále intenzivněji střídala nehostinná kamenitá pustina skýtající nepřeberné množství táhlých plání bez sebemenšího náznaku vegetace či vody. Za pána této oblasti snad mohli považovat jedině divoký vítr, který tu zcela bezprizorně, nedržen žádnými větrolamy, řádil jako posedlý. Ne nadarmo lidé zdejší zem nazývali Naun Sogh, pouštní pláč.

Fenwick si pro jistotu držel límec pláštíku těsně u nosu: teď na podzim tu totiž často docházelo k „písečným dešťům“, kdy se člověk zničehonic ocitl uprostřed víru odporného štěrku a ostrých úlomků. Proti takovému útoku přírody neznal obranu ani sám správce. Přitom…

„Topoly.“ ? eptl si pro sebe zasněně. V? hluku působeném ledovým vánkem sotva rozuměl sám sobě, deset kroků za ním však Amaune jeho slova záhadným způsobem částečně zaslechla také. „??íkal jsi něco?“ zařvala huh??avě přes šátek přitisknutý k? obličeji.

„Jo.“ Přiznal, aniž by se ohlédl. „Povídám, že by se tu měly vysázet topoly.“

Snad chtěl svou myšlenku ještě vysvětlit, jenže mu v? tom zabránil náhlý příval písku neseného vzduchem, díky kterému ho na pár dalších chvil plně zaměstnalo kašlání. Když si konečně protřel oči, to, co spatřil, mu na náladě nepřidalo. V? místech, kde před pár vteřinami pokračovala pevná pěšina, teď do výše dvou stop čněla výhružná trnitá barikáda, všude okolo jen popelavá půda a – prach.

„Co se děje?“ ozval se zezadu znepokojeně Nenneo.

„Asi máme práci.“

Pětipalcové kmínky na první pohled vypadaly, že zde rostou alespo?? od doby, kdy celou Attuialskou nížinu vypl??ovalo moře. Ve skutečnosti uhynuly už koncem léta, díky donedávna suchému říjnu však scvrklé držely pohromadě. Celý komplex dohromady nevážil víc než ledva odkojené děcko, bylo ho ale potřeba po částech rozebrat, což značně znepříjem??ovala přítomnost jehlicovitých ostrých bodců.

„Pěkný svinstvo, tohle trní. Roste jak blázen, pak se prostě utrhne a prohání se tudy jako- Hej! Pozor!“

Fenwick právě včas strhl kouzelnici na stranu. Za ostrého svištění je těsně minula obří koule suchého polokeře, zakličkovala podle směru poryvů a nadlidskou rychlostí narazila do té hromady, která jim kryla silnici. V? témže okamžiku už ani jedno houští hru živlů nevydrželo; do zpráchnivělých ostatků se vlastně ani vítr opřít nemohl.

„Alespo?? máme o zdržení mí??.“ Zajásal právě dorazivší starý zloděj, dýchaje si do zkřehlých dlaní, aby v? nich znovu probudil cit. Jenže jeho slova v? onu chvíli pochytil tak maximálně osamělý krkavec opisující vysoko v? nebesích křivolaké elipsy.

Zbylá dvojice totiž upřeně hleděla naprosto opačným směrem, kde sledovala vskutku neobvyklý výjev. Mezi nízkými kopečky sotva třicet sáhů od trojice poutníků se tam vynořila jakási vrávoravá lidská postava. Utíkala – zřejmě z? posledních sil, klopýtavě kličkovala s? hlavou neustále obrácenou dozadu, odkud náhle zazněl výhružný pištivý zvuk.

Nad vrcholky zakmital kus něčeho velkého. Vzápětí se zpoza zarostlých stěn vyvalil ten nejmohutnější dřevěný titán, jakého kdy kdo viděl. Monstrum i přes svou rozložitost nabíralo šílené obrátky, prchající postavička před ním působila jako nepatrný brouček. Jen ještě pár vteřin… Vítěze nerovného boje přírody s? člověkem rozum vyhlásil předem…

Drnčivý tón kuše přeťal hrůznost onoho momentu coby lodní zvon klid přístavu. Ladná polodlouhá šipka těsně minula bok muže zápasícího o život, aby zakončila svou dráhu někde v? hlubinách smrtonosného masivu. Kolos na malý moment zůstal stát, ačkoliv vítr zrovna zadul obzvlášť mocně. Nato, jako by celý ten bláznivý závod považoval za pouhý žert, zarachotil – a rozplynul se v? černavý oblak dusivého prachu.

V? napřažené paži třímala napřímená Amaune nenápadnou zbra??. Fenwick jen překvapeně polkl, než však stačil položit alespo?? jeden z? tisíce dotazů, jenž ho právě napadaly, čarodějka vykročila vpřed vstříc muži, kterému právě zachránila krk.

Chaotické prameny slámových vlasů lemovaly pěkně tvarovanou lebku, spadaly přes vysoké čelo až k? malinko špičatému nosu, po hranaté bradě stékal pramínek krve prýštící z? poraněného dolního rtu. Mladík jejich příchod opětoval nejistým světle modrošedým pohledem, odrážejícím souhru barev nebeské báně; doprovázeným zarytým mlčením. Že by mu nestáli za poděkování?

Dlouhý splývavý plášť z? modré hebké látky prošívané jasně žlutou silnou nití, u okrajů zakrytý žilkovaným zlatým pásem, nahoře pak ústící do dlouhé kapuce, vysoké šedivé boty – to vše poukazovalo na povolání neznámého. Tak výstředně v? se místních končinách oblékali pouze bardi.

„Tebe znám.“ Zavrčel zachmuřeně Nenneo. „Jsi jeden z? těch šašků, co dneska ráno mířili do města! A opovaž vykládat něco o omylu!“

Muž si jeho slova vzal k? srdci. Neřekl ani slovo. Stařec tedy sebejistě zahájil výslech.

„Co tu děláš? ? pehuješ?“

Opět ticho.

„Podivné. Tví kumpáni už touhle dobou cpou do kapes majetek poctivců v? bohatém Attuialu. Ty nám tu snad chceš namluvit, že jsi bard, co si nechá ujít výdělek, pro zábavu se nechá málem zabít trním a ještě ke všemu je němý!“

Žádná reakce. Nenneovi došla trpělivost.

„Tak promluvíš nebo ne?“ zatřásl ubožákovými rameny. Ten ale nevydal ani hlásku, jen zrak prosebně upnul k? vlídné Amaune.

Zastala se jej. „Nech ho. Je v? šoku, nevidíš?“

„Dost v? šoku, aby nás nedokázal zabít?“ Oko lupiče, po léta trénované k? zachycení kovového lesku, objevilo v? kapse na vnitřní straně bardova pláště zlatou rukojeť. Nežli stačil kdo jeho záměr postřehnout, ch??apl po ní – a k? údivu publika vytáhl nádherný velký srp. Jemně broušené ostří hrálo briliantovou září, držadlo vyzývající k sevření zdobily zvláštní obrazce sestavené z? drobných opálů a ametystů, hlavu pak zakrýval jediný veliký safír. Fenwick o podivuhodnou zbra?? okamžitě požádal. Kdysi o věcičkách podobného druhu leccos slyšel, přinejmenším dokázal předmět správně ohodnotit. Přesné kování, dokonalá vyváženost – zkrátka mistrovská práce. Ty ornamenty –

„Amaune, vyluštíš to?“

Dívka nad spletitým klikyhákem svraštila čelo. „To není žádnou místní řečí. Podobné symboly používají snad jedině v? Dalekém Zámoří – pak ovšem nechápu, kde se tady tohle vzalo. Vždyť přes Velký oceán už neplují lodě dobře po deset generací!“

„A znamená to snad, že nás tenhle nechtěl všechny podřezat?“ optal se posměšně Nenneo. „Měli bychom ho tu svázat a pokračovat dál. Už teď máme zpoždění.“

„Ne!“ vykřikla kouzelnice neobvykle pevně. Pak poněkud mírněji dodala: „Přeci jsem ho nezachra??ovala pro nic za nic!“

Fenwick obratně navázal na téma. „Já bych radši věděl, kde jsi vzala tu kuši. Žádnou sis přeci s? sebou nebrala, nebo ano?“

„Patřila mému otci – kdysi. Nosím jí pořád u sebe, i když většinou ne ostatním na očích. Je zastřená rouchem skrytí, proto sis jí nevšiml.“

Mladému zloději připadala odpověď dostačující, barda přesto zřejmě velmi rozrušila. Sevřel čarodějčino zápěstí, bezeslovnou komunikací se jí zoufale pokoušel cosi sdělit… Zmateně přiklekla blíž. „Umíš psát?“

Bard jen smutně pokrčil rameny. Pár minut zaváhal, než nešťastně přiložil pravou dla?? k? hrdlu. Ignorujíc nechápavé výrazy pozorovatelů zkřivil tvář v? očekávání něčeho příšerného a–

„Chrrch! Chrrch!“

ZACHROCHTAL. Nikoliv jako člověk ve snaze napodobit prase, skutečně vydal zvuk opravdového podsvinčete.

Většího úleku by nedosáhl ani ten nejodpornější netvor, kdyby sem náhle vtrhl. Všichni tři ohromeně zírali na bardovu zkormoucenou tvář zračící bezradnost i naději, jak postupně spočíval pohledem na každém z? nich.

První se vzpamatoval neotřesitelný Nenneo. „Co má být zase tohle? Já-“

„Myslím, že ti to vysvětlím.“ Přikývla nepřítomně Amaune. „Tady Bard, pokud vím, nese následky patrně nějaké zlovolné kletby – jinak by přeci dřív nemohl své řemeslo vykonávat. Zřejmě nechtěl v? takovém stavu vstoupit do hradeb, uvnitř by mu stejně sotvakdo pomohl – tak se raději vydal za námi. U brány jsme přeci hovořili o klášteru v? Co, viďte? No, nedaleko právě tohohle místa leží proslulá tanianská vesnice, jedna z? posledních zachovaných. Jestli tam nenajde nikoho, kdo by ho zakletí zbavil, nepomůže mu už nic. Proto svůj problém tak tajil! Vsadím se, oč chceš, že nás sledoval, protože doufal, že ho tam zavedeme!“

Světlovlasý muž, o němž řečnila, jí za tento výkon dojatě zatleskal. Stařec ale stále nepřestával pochybovat. „To bych mohl já třeba začít štěkat. Nechceš ho snad do té vsi opravdu dovést, viď?“

„Proč ne?“

„Jen přes mou mrtvolu! Jestli máš nutkání spáchat sebevraždu, klidně do toho. Nás vynech.“ Zahulákal Nenneo a hledal podporu u Fenwicka. Téměř marně. „No tak. Vždyť nemusí jít přímo s? námi. Zítra dorazíme do Nwaru, tam si nějakého průvodce určitě najde – ostatně, má čím platit.“ Jeho druh významně zahoupal drahocenným srpem, způsobem, jakému porozumí jen profesionální kolega. Nač zahazovat tak slibné lákadlo?

„Dobrá tedy.“ Zavrčel pochopivší Nenneo. „Jestli nám odevzdá všechny další zbraně… Jediný den to přežiju. Tak rychle! Ať jsme tam co nejdřív!“

Amaune pomohla bardovi ze země. Očividně nadšená novým společníkem, cupitala neustále po jeho boku, dorážela na?? ve snaze zjistit co nejvíc informací, čímž zajistila zábavu na hodnou dobu.Pod palbou dotíravých otázek čas vskutku plynul velmi rychle.

Tabuli oblohy, vydatně pokrytou šedými šmouhami, dnes jen zřídka rozjasnily zlatavé paprsky tak, jako právě teď. Sluneční bárka už od rána urazila slušný kus cesty. Napřed jim tu a tam potvrdila svou existenci lehkým pálením do zad, v? poledne je líně pozorovala z? postu přímo nad nimi, teď na ně vyzývavě mávala mezi rozeklanými vrcholy hor v? dálce, které jí svými špicemi probodávaly. Ona je za to zalévala rudými paprsky, protékajícími úbočím coby kapky krve.

Obdivovali tento každodenní masakr z? nerovného kruhu vysokých kamenů, kde plánovali přenocovat. Sesbírané chroští jen čekalo na započetí rituálu konce dne mimo domovský práh. Tmavnoucí nebe odhalilo první třpytivou hvězdu, rostoucí měsíc přejímal vládu. Konečně škvírou mezi balvany pronikl poslední červený záblesk.

Plápolavé teplo konturovalo jejich tváře oranžovými odstíny. Žalostné vytí ledového větru i doznívající dusot kopyt volaly po něčem vřelém, lidském, přátelském…

Z? hlubokého rukávu vytáhl plavovlasý chlapík nástroj podobný krátké dřevěné flétně protažené jedním koncem do harfy. Večerní mír rozechvěly první slabounké tóny lahodné hudby, stále jistěji zněly temným krajem, až to Amaune nevydržela a přidala se též. Zpívala píse??, kterou sama vymýšlela, přesto si v? jejím podání nezadala s? žádnou jinou. Takové verše oné noci složila:

Potůčků prameny volně si běží

Voda si cáká, je čistá, je svěží

Ze skály k? údolí, přes kopce pádí

Vymílá útesy, kameny hladí

Modravý proud dlouhou roklí se táhne

Slunce ho upíjí, dál po něm prahne

I poutník znavený dere se strání

K? vlnám těm hojivým svá ústa sklání

Klečí a pije tak jako zvěř divá

Chutí jej spoutává ta voda živá

V? hladině uzří však obraz svůj, vece:

„Tu hlavu zarostlou nenosím přece!

Srst všude hustá a šedá jak prach!

Bělostné tesáky, co budí strach!“

Vykřiknout snaží se, hrůza jej bere

Z? hrdla však děsný jen štěkot se dere

? ílenstvím stržen vpřed skokem se vrhá

? elma, co zběsile kouše a trhá

Údolí naplní zuřivé vytí

Jen řeka modrá tam dál temně svítí…

Tři tiché hlasy pobrukující houpavou melodii splývaly s? praskáním ohně. Vatra šlehala vysoko: veškerá zvířena z? okolí zpozorněla a snad i porozuměla motlitbám skrytým v popěvku. Jako kouzlem celý svět umlkal, život usínal pod polštářem hojivé tmy. I černý havran, slídící po potravě, pro dnešek ukončil svůj let.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

Leave a Reply