Husté kapky deště bičovaly už tak dost zvlhlou půdu, rozlévaly se po ní v táhlých kalužích odrážejících vycházející slunce jako popraskané plochy zrcadel. Fenwick ani nevnímal studený dotyk promočené látky kabátu, tak moc byl stále pohroužen do vzpomínek na dnešní noc. Ani ten jeho nejšílenější dosavadní sen se nemohl rovnat zážitkům z několika mála posledních hodin. Takový nesmysl – on a následník trůnu! Velký Pán Fenwick! Jak komické!

Přesto tu teď stojí a v ruce žmoulá prapodivný zelený amulet, dřív prý patřící otci. Odepjal jej Černému Pávovi na žádost Bylinkářky, když mrtvému přišla zatlačit oči. Rodinné dědictví. Opravdu pěkný dárek!

Kdesi vzadu někdo zakašlal. Zadumaný zloděj pomalu obrátil hlavu směrem ke kamennému průchodu, kterým před chvílí ze skalního masivu vybloudil on sám. O silný černý pilíř se tam opírala jakási řídnoucí tmou halená postava v dlouhých šatech s kapucí. Chvilku jen tak bez pohybu stála, poté však sebejistě vykročila vpřed. Jakmile vyplula ze stínu vysokých borovic okolo, první sluneční paprsky obarvily její útlá ramena, kaštanově rudé zacuchané vlasy i nápadně povědomou tvář, stále ještě částečně sklopenou k zemi. Stoupla si ani ne na dva kroky od něj, vyčkávajíc jako vypočítavý gepard na reakci protivníka. Před očima mu vyvstala vzpomínka na ostré bílé světlo…

„My už jsme se viděli, ne?“ optal se Fenwick celkem zbytečně. Sám totiž nepochyboval o správnosti své domněnky. „Bylas??? to přece ty, kdo mně tam na nábřeží omráčil a odvlekl sem? Protože jestli ne, tak máš dvojče.“ Snažil se hovořit mírně, nenuceně, vzhledem k okolnostem to však vyznělo spíš ironicky. Dívka zvedla hlavu.

„Promi??.“ Pípla nesměle tím nádherně melodickým tónem, při kterém celým Fenwickovým tělem znovu otřásl záchvěv nejasné radosti. Teď teprve pochopil podstatu celé věci. Ano, ten zpěvavý hlas, nemožná kštice a jasně zlaté oči byly neklamným znamením původu té osůbky. „Ty jsi tanianka!“ Vykřikl udiveně. „Čarodějka ze zapomenutého rodu! A já žasl, že by mne dokázala omámit nějaká vesnická holka!“

„Jen pomalu, chlapečku, pomalu!“ zasmála se v odpověď oslovená. „Jestli se nepletu, tak’s mě v jednu chvíli považoval za bohyni!“

Fenwick rychle změnil téma. Myšlenka na obdiv, jenž k téhle kouzelnici prve cítil, nepatřila k těm nejpříjemnějším a vháněla mu do tváří krev.

„Co ty jsi vlastně vůbec zač? Myslím, jak se jmenuješ a tak?“

„??íkej mi Amaune. Teda, máma mi sice dala jméno Nibdindam, to znamená ? těbetalka nebo tak něco, ale Amaune zní líp, nemyslíš? Rozhodně je to normálnější.“

„Zato mnohem mí?? výstižnější, ať už to značí, co chce.“ Zabručel si Fenwick pod vousy. Amaune ale už vesele mlela dál. „Narodila jsem se před šestnácti lety daleko odsud, v horách na východě, jenže máti mě poslala sem, na výchovu k Malé Máti, teda Bylinkářce, nebo vlastně k Andaeeawo- ech, Andeawe- no prostě k té milé staré dámě, cos na ní předtím tak vyjeveně koukal. Mimochodem, líbil ses jí. Jinak by tě nechala bloudit ve skále samotného.“

„Vážně se nedivím, že se tě rodiče chtěli zbavit. Chudák ten, kdo tě musí poslouchat dýl jak hodinu.“ Ozval se Fenwick uštěpačně, otočil se a zamířil dolů po křivolaké pěšině až výmluvně rychle. Dívčina však rozjařeně hopsala v těsném závěsu za ním, neustále přitom cosi vykládala.

„Mimochodem, už’s přemýšlel nad tím, co hodláš dělat?“

„Hodit tě z tohohle útesu dolů, jestli nezmlkneš!“ křikl dost nerudně. „Asi ti to nedošlo, ale pokouším se ti jemně naznačit, že tvá společnost není vítána. Jasné?!?“

„Počkej, nerozčiluj se. Já chtěla- “ začala Amaune zaraženě, což Fenwicka vyburcovalo do naprosté nepříčetnosti. „Tak hele! Připadám si jako by po mém těle celou noc tančilo stádo medvědů, lebka mi pomalu praská ve švech, žaludek už zpívá jako hejno krkavců. Kromě toho mi před chvílí před očima zemřel člověk, ještě ke všemu Mistr, náš nejvyšší vzor a idol, takže ať to beru jak to beru, nevidím jediný důvod, proč bych se měl navíc starat o dítě jako jsi ty. Prostě si jdi svou cestou. No tak vypadni!“

„ Chtěla jsem se jen zeptat, zda už máš jasno v tom, co podnikneš s tím klíčem.“ Amaune prostě nedala pokoj jen tak. Fenwick zakopl o vratký kámen uprostřed cesty „S jakým klíčem?“ zeptal se rádoby ledabyle. Ta holka určitě plácá.

Tanianka šalamounsky přimhouřila oči :„No s tím přívěskem, který schováváš v pravém rukávu. Přesně zapadá do otvoru ve skalních dveřích k pokladnici, jenomže ty můžeš najít jenom o zimním slunovratu.“

„Odkud to víš?“

„To by ses divil, co já všechno vím. Jenže on se nikdy nikdo na nic neptá…“

Zastavili se. Vteřinu probodávali jeden druhého žhavým, nesmlouvavým pohledem, bezmála plným jisker vzteku. Pak, velmi neochotně, zloděj zaloudil: „No dobře… ??ekneš mi ještě něco dalšího?“ Děvče nezareagovalo, proto s hlubokým povzdechem krajní nechuti dodal:“Prosím..“

Spokojená sama se sebou povýšeně přikývla. „Co bys chtěl vědět?“

Další truchlivý výdech. „Tak jinak. Co mi můžeš říct o tomhle kameni, nebo co to je; o pokladu, dědictví, mém otci či Pávově úmrtí?“ Jeho obličej zrcadlil zoufalou únavu.

„Noo-“ protáhla Nibdindam líně, „pokud tomu rozumím, trispion na tvém vznešeném krku pochází z Královské klenotnice, kterou už přes dvě stě let nikdo neviděl. Všechno dokonce nasvědčuje tomu, že funguje jako klíč: když ho spolu s oběma dalšími přívěsky vložíš v určený den na určené místo, ukáže ti cestu k zapomenutému bohatství tvých předků.“

„Počkej, počkej. Mých předků? Proč zrovna mých? Sama jsi právě potvrdila existenci jiných součástí onoho otvíracího mechanismu. Proč právě ten můj mne staví do pozice následníka krále?“ Jistota, se kterou o něm Mistr hovořil jako o potomku Mhatta-teny, ho zřejmě trápila celou dobu.

„Správně! Proč ty?“ škytla uznale jeho společnice. “Odpověď je jednoduchá, drahý příteli. Trispiony k sobě patří tři, ale nositel pouze jediného pocházel z lidského, dokonce vladařského rodu. Sluha i nejlepší panovníkův přítel, kteří obdrželi zbylé dva, náleželi k tanianům. Chytré, co?“

Fenwick se zmohl sotva na nový dotaz. „Jo. Jenže vy stále zapomínáte, že můj táta ctil rodinnou zlodějskou tradici, stejně jako já. Co když ten řetízek prostě někomu ukradl, co?“

„To nejde.“ Kroutila hlavou Amaune. „ Tyhle talismany nesou určitě nějaká zaklínadla proti zcizení, aspo?? to tak říká ten svitek od Černého Páva…“

„Tys ho četla?!?“ Jestli ano, pak jí ho majitel nedal dobrovolně. „Kdy? Kde?“

„Nejen to. Nosím ho u sebe, podívej.“ Rudovláska zalovila v brašničce u pasu, po chvilce přehrabování z ní vytáhla pomuchlaný kus pergamenu. „Takhle už vypadal předtím.“ Ujistila ho, než jí list vytrhl z ruky. Malý útržek až po okraje zapl??ovaly jakési nesmyslné spletité znaky. Fenwick odvrátil zrak. „ Při havraním pařátu! Tohle nerozluštím ani za sto dní!“

„Tak buď rád, že mě máš.“ Zaplesala Amaune, uchopila svitek bledými prsty a zamyšleně ho studovala. „ Není to složité. Dědic musí přijít k vratům o zimním slunovratu, když zapadající slunce vykreslí tři otvory, zasadit tam tři trispionové krystaly, opřít se a vejít. Pak ho čeká spousta zlata… drahokamů… nějaké atributy či co… a pozor! Chce-li svůj majetek získat, nesmí svýma rukama prolít krev žádné lidské ani tanianské bytosti, jinak jeho nárok na trůn zanikne! Dole už stojí jen přesná poloha vstupu.“

„Úžasné.“ Zahučel Fenwick temně. „Jenže mi to není nic platné, když zjevně potřebuju ty ostatní části klíče – vždyť já nemám vůbec ponětí, kde je hledat!“

„A od čeho jsem asi tady? Ten tvůj Mistr mne sám požádal, abych ti cestou dělala průvodkyni. Druhý šperk prý nalezneme v klášteře Co na Východním štítu u jistého mnicha, jenž by měl znát i přesnou polohu toho třetího klíčku. Máš s sebou vzít několik málo druhů, putovat nenápadně – jo, Cerebdonovi ani slovo. Ať už je to kdo je to, nesmí se nic dozvědět.“

Amaune svůj monolog neskončila, jen Fenwick jí přestal vnímat. Zatímco ponořen po špičky uší v libých představách snil o nekonečném bohatství, čekajícím výhradně na něj, sestoupili z úpatí kopce až na silnici vedoucí k branám Attuialu. Do zad je mrazily krvavě chladné paprsky slunce, sušícího už nesčetné kaluže, pozůstatky nočního lijáku. Kdesi zakokrhal kohout, definitivně tím probudil dnešní chladné, mlhavé ráno.

* * * *
Město stále ještě podřimovalo pod závojem rosy, největší hluk v ulicích tropil severák kvílející mezi hroty převážně dřevěných střech. Přesto patřila tato chudinská čtvrť k těm nejživějším: špinavé dláždění zde místy mizelo pod chumly těl bezdomovců, prahnoucích po troše tepla; necudné děvy tu v hloučcích počítaly noční výdělek, některé ještě vyprovázely poslední zákazníky. Do prkenných chatrčí pozvolna mizeli drobní „necechoví“ zlodějíčci, hledaní trestanci i jiní noční živlové. Jejich přítomnost vyvolávala takové obavy nejen u prostých obyvatel z vyšších vrstev, ale také u královské gardy, zodpovědné za bezpečnost, že se tyto ulice úspěšně vyhýbaly pochůzkám kontrolních hlídek – panoval tu tudíž všeobecný chaos. A právě o tom Fenwick Amaune přesvědčoval, než stanuli přede dveřmi polorozpadlého domku bez štítku.

„Buď zticha.“ Vybídl čarodějku stroze. Vzápětí zaťatou pěstí začal vyťukávat na ztrouchnivělou desku domluvený signál. Dvě krátké – dlouhá – krátká – dvě dlouhé. Znovu. Ještě jednou.

Opakoval bušení tak dlouho, dokud se vchod před nimi doslova nerozletěl dokořán. Z červy prožraného prahu na ně ospale mžoural vysoký stařec, očividně vytržený ze spánku. Pohledem letmo přejel podivnou dvojici návštěvníků, pak ustoupil dovnitř a beze slova je pozval dál.

Octli se v maličké místnůstce bez oken. Jediný zdroj světla tu představovala nakřáplá olejová lampa nad postelí, která však stejně ozařovala sotva polovinu prostoru. Podlahu pokrývala silná vrstva prachu, rohy zanikaly pod mohutnými návaly pavučin. Stěny vydechovaly nepříjemný pach plísně, velmi typické pro takovéto stavby.

„Posaďte se přece.“ Vyzval je majitel boudy nevlídně. Oba si s chutí přitáhli hrubě opracované trojnožky, nato Fenwick rozrušeně vychrlil: „ Díky, Nenneo. Dovol mi představit ti mou společnici – jmenuje se Amaune. Na dotazy je čas potom. Rád bych, aby sis teď něco poslechl.“

Jako by tím uvol??oval podivný balvan někde uvnitř, vyprávěl o věcech, které předešlou noc zažil a slyšel, jak mluvil, opouštěla ho únava i bolest. Za občasných Amauniných zásahů stručně vykreslil situaci – sám ji tak mohl lépe zhodnotit, především pak ale dlouholetého přítele Nennea pro svůj podnik získat. Starý muž ovšem vypadal celou věcí velmi uchvácen. „Jenom mi na tom nějak nesedí ta záležitost s Cerebdonem.“

„Taky mi to nešlo do hlavy.“ Přitakal Fenwick. „Možná, že Černý Páv počítal s nutností volby nového Mistra a nechtěl, abychom případného kandidáta zneklid??ovali nebo dokonce nutili odejít, co myslíš?“

„Asi máš pravdu.“ Souhlasil po vteřině přemýšlení Nenneo. Zapálil si dýmku, přes obláčky kouře zíral upřeně kamsi do neznáma.

„A?“ hlesl napjatě mladý zloděj, když mlčení nebralo konce. „Půjdeš s námi alespo?? ty?“

Tentokrát si tázaný dal s odpovědí na čas. Modrýma očima bloudil po skromných stěnách svého příbytku snad ve snaze získat od nich sebemenší radu. Dlaní zadumaně mnul vrásčitou bradu.

„Ano.“ Vypustil koutkem úst šedý prstýnek. Náhle, bez nějakého varování, stáhl tvář do potěšeného šklebu a rozřehtal se na celé kolo. „To si piš, že půjdu! Ať mě sežere medvěd, jestli se taková droboť jako ty s touhle vydá na cestu a já zůstanu doma! Co sedíte? Balte se! Jestli máme bejt do slunovratu zpátky, tak sebou musíme hodit!“

S tím pokřikem energicky sesbíral ze země pár svršků, zpod slaměné podušky vytáhl ošoupaný měšec. Přes ohnutá ramena přehodil nový sametově černý pláštík, kopnutím otevřel dveře a v nejlepší náladě vyklouzl ven.

Ulice už mezitím naplnil obvyklý ruch, hlavní třídu křižoval jeden povoz za druhým. Všechny cesty směřující do hradeb obsadily dlouhé hlučné kolony vstupuchtivých poutníků či obchodníků. Fenwick s přáteli dokonce míjeli i bandu potulných kejklířů, čím víc však trojici kamenná pěšina oddalovala od Attuialského valu, tím vídali méně takovýchto pocestných, až nakonec zůstali uprostřed široké silnice docela sami. Ani věčně pozorný zlodějský zrak totiž nezachytil dva šedomodré body pomrkávající ze křoví.

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply