Ležel na zádech uprostřed veliké zelené louky plné tisíců květů. Protáhlé červené bloky máků prolínaly hustý porost heřmánku i jiného býlí, tu a tam vykoukl kosatec, bodlák anebo pampeliška. Lehký vánek chladil Fenwickovy horečnaté tváře, uspával jej nasládlou vůní horkého léta, sušených léčivek, malin, jahod a březové kůry dohromady. „Ale ne, je přeci podzim,“ ozval se vyčítavý hlásek někde uvnitř. Vidina rozkvetlé pláně mizela souběžně s tím, jak nabýval na síle rozum. Vlčí máky i kosatce zmizely pod neprodyšným závojem šerého stínu, z jehož hlubin stále ostřeji vystupovaly černé kontury skutečného světa. Odkudsi vytrysklo světlo, ovinulo svá chapadla kolem jeho těla, chvilku ho škrtilo a pak mu zasadilo palčivou ránu přímo doprostřed hlavy. Se zaúpěním konečně otevřel oči.

Na malý okamžik měl pocit, že jeho sen stále pokračuje, závan ztuchlého chladu ho ale okamžitě vyvedl z omylu. Zapřel paže a pokusil se vstát, škubavá bolest na spáncích, jež propukala kdykoliv jen pohnul krkem, mu v tom ovšem vytrvale bránila. Vzdal to, padl zpátky do jakési měkké podložky dole. Raději pozoroval temnou oblohu nad sebou: blednoucí modř naznačovala blízké svítání či nedávný západ slunce. Doufal v to druhé. Zatímco sbíral síly, marně se pokoušel upamatovat, kde to vlastně je, jak se sem dostal. Matně si vzpomínal na mlhu u řeky…

Cosi nahoře upoutalo jeho pozornost. Nějaký tvor zřejmě brázdil nebe nahoře, patrně sova slídící po potravě. Jenže na ptáka se tohle pohybovalo moc pomalu, tak trochu trhaně. Vzápětí Fenwick přestal důvěřovat svým očím: to cosi nahoře se totiž zastavilo, rozhlédlo a pak seskočilo dolů.

Drobounká opička poskakovala po podlaze, užaslému muži vedle očividně nevěnovala žádnou pozornost. Ten se právě s obtížemi posadil. Zíral nechápavě kolem sebe, zjevně postrádal jakýkoliv smysl pro orientaci. Jen pomalu si uvědomoval, že to, co pokládal za černomodrou oblohu, ve skutečnosti tvoří nádherně broušený klenutý strop z mozaiky tmavých drahokamů nejrůznějších tvarů i velikostí, složených do podoby tisíce ornamentů; vyrůstaly zde květiny, stromy s košatými větvemi v jejichž stínu pobíhaly snad všechny druhy živočichů, tryskal tu blyštivý pramínek vody hloubící údolí, obtáčející kopce, sílící a nakonec mizící ve věčně šumících, nekonečných vlnách moře z drobných akvamarínových krystalků. Ta nádherná krajina žila svým vlastním životem, který mu učaroval. Vstal, aby si mohl lépe prohlédnout každičký kouteček toho velejemného mistrovského díla. Natáhl ruku, chtěl dlaní jenom přejet po všech těch výstupcích a rýhách…

„Ruce pryč, hlupáku!“ zakřičela za ním jakási žena. Prudce se otočil, vrazil přitom hlavou do trčícího krápníku, díky čemuž ho kromě čela rozbolel i týl. Trvalo mu hodnou dobu zjistit, s kým vlastně hovoří: neznámou totiž kryl podivný nafialovělý dým, ne nepodobný kouři z tabákového listí. Namísto štiplavého zápachu však voněl jako rozkvetlý třeš??ový sad.

„Neměl bys strkat nos do cizích věcí. Může to být nebezpečné,“ pokárala Fenwicka tahle osoba. „Dovol, abych se představila. Mé jméno zní Andaeeawaonimge z Enearimbu. Můžeš mi říkat třeba Bylinkářka.“ dodala spěšně, když si všimla jeho zděšeného pohledu. „Tak mě ostatně oslovují všichni,“ posteskla si a postrčila zmateného hosta do dveří.

Procházeli dlouhou uzounkou chodbou vytesanou až nepřirozeně hladce do pevného kamene. Každých několik kroků do ní ústily ještě menší uličky, často zatarasené hromádkou suti či stříbřitou vrstvou pavučin. Stěny nenesly jedinou známku opracování lidskýma rukama, jako by jejich neobvyklý pravidelný tvar vymlel prudký vodní proud. Znovu si připomněl onu nádhernou výzdobu předchozí místnosti – kdo jen může doma přechovávat takovou zvláštnost a nestavět ji ostatním na odiv? Fenwick o něčem takovém v životě neslyšel.

Sotva deset kroků před nimi uzavírala hlavní tunel příčná zeď; podél ní na obě strany stoupaly dvě cesty. Průvodkyně zvolila tu vlevo. Prostor, kde se nyní nacházeli, musel očividně ležet nehluboko pod povrchem: pravidelnými vikýři dovnitř totiž pronikaly bledé paprsky ranního slunce, nádherně dekorující dlážděnou podlahu.

Až teď si Fenwick konečně mohl Bylinkářku lépe prohlédnout – a konstatovat, že neobvyklejšího tvora ještě nepotkal. Nevysoká, spíš podsaditější stařenka před ním rázovala s energií i elegancí hladového medvíděte. Zpod neuvěřitelné vrstvy šátků všeho druhu vyčuhovaly pouze dva páry kratinkých baculatých končetin, při troše námahy dokonce horních rozeznatelných od dolních (Pravda, pomáhal především fakt, že na těch druhých stála.), nahoře pak oděv překrývaly četné umolousané copy barvy myšího kožichu. Z nich pak na všechny strany, patrně pro ozdobu, trčely rozličné kůstky, větvičky, pírka, kamínky i jiné podivnosti. Zhruba v polovině těla veškeré ošacení stahoval jakýsi odřezek lodního lana plnící úlohu opasku: houpalo se na něm nepřeberné množství měšců, vaků a tabatěrek, vydávajících onu lahodnou vůni.

Stanuli přede dveřmi. Masivní železné kování pod ženiným dotykem povolilo, mohutné křídlo vrátek se zhouplo dovnitř. Hleděli do liduprázdné místnosti s velmi vysokým stropem, podepřeným několika ozdobnými sloupy: v každém vězela zasazená plápolající pochode??. U zadní stěny přímo proti vstupu kdosi navršil velkou kupku listí, kromě ní však pokoj neoplýval žádným dalším zařízením. „Co tady děláme?“ optal se Fenwick nejistě. Bylinkářka škubla hlavou a prstem na rtech mu naznačila mlčení. Pak jej chytla za zápěstí. Vedla ho jako batole, jenž se právě naučilo chodit, přímo k té podivné hromadě vepředu, ze které Fenwick nespouštěl oči. Ty ale náhle zmerčily cosi, co se jim vůbec nelíbilo.

„Co je zas?“ špitla stará dáma vedle něj netrpělivě. „Pohnulo se to!“ opáčil rovněž polohlasem, ovšem o poznání neklidněji. „Něco se tam hnulo, viděl jsem to!“ „Ano, jistěže.“ konejšila ho. „Jen pojď blíž.“ řekla a překvapivou silou ho postrčila kupředu.

V poduškách z nasbíraných listů odpočíval muž. Jeho statná postava se do lůžka téměř propadla, zdálo se, že spí. Bylinkářka se k němu naklonila, jemně jím zatřásla a cosi mu pošeptala, nato otevřel oči. Velmi pomalu přikývl. Ochablou rukou pobídl Fenwicka, aby si přisedl blíž; pak, aniž by třeba jen otočil hlavou, začal namáhavě, trhaně mluvit.

„Jsi Fenwick Flyphavt z Attuialu?“ dotázal se neznámý těžce, každé slovo mu na první pohled dalo obrovskou práci. Oslovený opatrně kývl. Tohle mu připadalo nanejvýš podivné. „Pak jsem tedy našel, co hledám,“ zachroptěl ležící chlapík a pozvolna k němu obrátil svou tvář.

Fenwick se jen těžko bránil úžasu. Dlouhé bílé vlasy coby alabastrový polštář,přes svalnatá ramena honosný plášť, štíhlá, vrásčitá tvář, zkřivená bolestí…Bezpečně poznal, s kým má tu čest. Tady, na tomhle podivném místě, klečí on, pouhý řadový zloděj Stínů, bok po boku samotnému Mistrovi, velkému Černému Pávovi. „Pa..pane-“ vykoktal ze sebe, pak se však jeho vyděšený zrak svezl na krví promáčenou košili zlodějského předsedy. „Umírám, Fenwicku.“ pokračoval raněný dál. „S tím nic nenaděláš – a proto jsem tě nevolal. Musím ti svěřit něco mnohem … důležitějšího.“ vydechl a rozkašlal se. „Je to docela dlouhý příběh, takže vzhledem k nedostatku času bych ocenil, kdybys mne nepřerušoval,ano?

Jak možná víš, před deseti generacemi se na jihu Sedmizemí rozkládala mocná Zlatá ??íše, v jejímž čele stál král Rai-atta, poslední z panovníků té země. Tehdy začalo mít království problémy s piráty. Jihozápadní moře se stalo jedinou velikou pastí, loupeživé lodě dorážely i na pokojné rybářské osady. Rai-atta proti nim tedy tvrdě udeřil, takže se zpočátku zdálo všechno jako dřív – pak ale, jednoho dne na úsvitu, připlulo ze Zámoří nesčetné vojsko. Černým plachtám vládli podivní černí bojovníci, divoši mluvící nesrozumitelným jazykem. Ve válce se ovšem vyznali: zakrátko získali pobřeží a postupovali do vnitrozemí. Jedno po druhém plenili města, pálili domy i krajinu, brali si ženy, děti zabíjeli. Vladař pochopil, že proti jejich zvrhlosti nemá naději, dal tedy tajně vypravit nevelký konvoj pod velením svého nejmladšího syna, Mhatta-teny, do osídlených zemí na severu a východě s žádostí o pomoc. Jenže přes všechnu snahu spojenci dorazili pozdě: v místech kdysi bohatých úrodných zemí našel vracející se Mhatta-tena jen spáleniště a rozvaliny. Do Zlatého města, metropole někdejšího nejmocnějšího panství, přijel právě včas, aby stihl svému umírajícímu otci zatlačit oči. Než tak však učinil, král vyřkl poslední větu, která po dlouhá léta upadla v zapomnění, neboť jejímu obsahu málokdo porozuměl. Zněla prý: „Leží pod vodami.“. Mudrci té doby tvrdili, že šlechtic hovořil o Akkumu, Bráně podsvětí, mladičký Mhatta-tena ovšem pochopil pravý význam poselství. Rozpustil armádu, zbylou přeživší hrstku obyvatel poslal spolu s vojáky hledat si štěstí jinam. On sám pak, za doprovodu nejlepšího přítele a jediného sluhy, na nějakou dobu úplně zmizel ze světa.

O pár měsíců později, stovky mil daleko, vstoupili do valů tehdejší malé rybářské vesničky na březích Gambhu tři velmi bohatě odění páni. Neupejpali se, platili zlatem, jehož se jim nedostávalo málo. Ze společného majetku nechali vybudovat četné lomy, nabídli místním práci se slušnou mzdou, rozproudili řemeslný život a otevřeli desítky obchodních cest. Své dílo završili vytvořením překrásného Paláce Pánů, k jehož tvorbě přizvali zručné řemeslníky i tanianské čaroděje,v neposlední řadě pak také tím, že teď už živé, soběstačné velkoměsto přejmenovali na Attuial, Domov králů.“

Černý Páv na malinkou chvilku znaveně zmlkl, Fenwick starostlivě pozoroval jeho nepřirozeně těžce pulsující hrudník. Celá ta historie ho docela zaujala, tyhle pověsti o založení města ještě neznal – jenom netušil, kam tím Mistr míří. Vypravěč se ale znovu sípavě rozmluvil.

„Této idylce ovšem nebylo přáno dlouhého trvání. Pro svou lásku k nelidským rasám, především tanianům, se Mhatta-tena, Pán města, znelíbil několika dost vlivným občanům. O zimním slunovratě vtrhli jimi najatí vrazi do vladařské rezidence, pobili veškeré služebnictvo a sami uchvátili trůn; ty, kteří měli být jejich cílem, však nenašli. Panovník i jeho přátelé se opět tajemně vypařili.

Měšťan, co celé spiknutí zosnovoval, se prohlásil novým správcem. Nevedlo se mu samozřejmě nejlíp, neboť s odchodem podivné trojice vyschl i pramen nezměrného bohatství. Ať se celá Rada snažila jakkoliv, pověstný Královský poklad nikdy neobjevila – tak na něj raději zapomněla.

Čas letěl, pomalu nezbyl nikdo, kdo by si onen příběh pamatoval úplně a správně. Proto i ti, jenž s ním měli, či dokonce mají co do činění, o tom většinou netuší. Teď mě, Fenwicku, pozorně poslouchej. Tvůj otec, Narquam Ninndaro, pocházel odsud, z Attuialu, viď? Vím, moc si na něj nepamatuješ, ale kdyby nebyl on tím, kým myslím, hrála by tu náhoda roli příliš velkou. Tedy, vskutku neúmyslně jsem se s ním kdysi seznámil. Je to už hezká řádka let. Uzavřeli jsme spolu tenkrát malý obchod, chápej, on neměl ani stříbr??ák – zato na krku mu visel takový malý zvláštní blýskavý kámen se zlatým lemováním. Ta věcička mě okouzlila, přísahám, zaplatil jsem za ní celý měšec. Od té doby ji nosím pořád u sebe, podívej.“ ? eptl stařec ztěžka, rozhrnujíc si tenkou halenu. Skutečně, lesklý řetízek obepínal mužovo svraštělé hrdlo jako tenký had, dole se protahoval pod vahou čehosi… Podobalo se to asi jeden palec dlouhému ostře zelenému srdci sešívanému jemnými zlatavými stehy. Ve světle ohýnků na stěnách to pableskovalo škálou nádherných odstínů od jemně citrusové po sladce tyrkysovou. Fenwick zkrátka nedokázal odtrhnout zrak, sotva vnímal Pávova další, stále útržkovitější slova.

„Pak, to už jsem tvého tátu neviděl přes sedm let, mi jeden obchodník přinesl ukázat nějakou polorozpadlou knížku psanou starým písmem. Nemusel jsem číst moc dlouho na to, abych pochopil, že mám v ruce jednu ze ztracených kronik našeho města, řeknu ti, opravdová vzácnost. Jenže víc než sčítání dobytka mne zaujal jistý zčernalý lístek vložený ledabyle mezi dvě stránky. Celkem neúhledně na něj totiž kdosi načmáral plánek zrušeného dolu v ? edivci. Zvědavost mi nedala, i přes všechno riziko jsem se tam vydal, na označeném místě kopal – a nalezl velmi překvapivou věc. V drahokamy vykládaném pouzdře tam zůstal stočený zapečetěný svitek, který říkal… mluvil… o dědici. Kresba na něm ukazovala zcela jasně vstup i klíč, složení ze tří částí, a –“ Zmatený Fenwick to už nevydržel. „Jaký klíč? Jaký vstup? Kam?“ „Nechápeš? Podle toho papíru může dědic najít i otevřít královskou pokladnici!“ vzdychl slabě ležící muž „Kromě tohohle přívěsku existují ještě dva další… to je ten klíč. Už rozumíš?“

Chudák Fenwick se pokoušel dát si rychle dohromady to, co právě slyšel. „Takže můj otec… on… já – “ „Ty jsi dědic.“ dopověděl Černý Páv jeho myšlenku. „Jsi potomek posledního krále Zlaté říše. Až získáš celý klíč, stačí jen o slunovratu přijít… otevřít…“ náhle sebou škubl. Oční bulvy mu pod tlakem téměř vylezly z důlků, jazyk nehybně vyčuhoval z úst. Ačkoliv ho mladík vedle hbitě překulil na bok, pomoc se však už minula s účinkem, zfialovělá ústa marně lapala po dechu. Vrásčitá paže se vymrštila ke krku, za obludného chroptění zaryla nehty do kůže, snažíc se získat ještě trochu vzduchu… Umírající v smrtelné křeči sevřel Fenwickovo zápěstí ohromujícím stiskem. „Nesmíš – prolít – lidskou – krev!“

Pak, velmi pomalu, agonie povolila. Každičký sval stářím znaveného těla jako by najednou upustil od svého cíle, mrtvola klesla bezvládně do polštáře z listí, odevzdávajíc poslední zbytky živého tepla jeskynnímu šeru okolo. Plamínek nejbližší pochodně zamžikal a zhasl.

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Tentimórwen

    Je to opravdu dobrý a já už dlouho čekám na pokračování-znovu Tě popoháním.Piš piš piš a piš a až to napíšeš,dej mi vědět.Jo a ještě něco-na Odpuštění to fakt nemá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Leave a Reply