(autor: Istimor)
Povídka pro příznivce orientu s trochou intrik. Hlavně těm co se líbí Čína/Japonsko ,a ty perfektní krajiny tam, jsou určeny tyhle povídky.


Podzimní vítr napínal plachty rybářských loděk plujících po jezeře.Voda se lehce čeřila pod jeho dotekem a mlha vytvářela podivné obrysy jak si s ní poryv pohrával. Za bílými chuchvalci byla jen těžko rozpoznat vesnička a její malé domky.Vítr tudy jen proletěl a hnal se dál do lesů bambusu. Opíral se do tenkých stonků a tisíců temně zelených a zlatých lístků. Jedině vysoká čedičová skaliska zarazila jeho rychlost. Jeho zlostné hučení se prolínalo se šuměním lesa v uspávajícím tónu podzimu.
Poutníci mohli v tomto čase buď bědovat nad zimou,chladem a vlhkem všude vlezlé mlhy. Nebo se zadívat na to všechno jako na celek. Jako malíř hodnotí scenérii před každým dotykem štětce na plátně, s rozvahou, vychutnávajíc si tu kompozici kterou stvořila příroda sama. An Lien patřila k těm druhým. Když se ubírala po cestičce pod křovinami,zachumlaná v kožichu, další dotek větru roztančil tenké stonky a spustil zlatý déšť lístků. Rozpřáhla ruce a vzhlédla k nebi.Jen tak z radosti se rozeběhla. Zakopla o kořen. Od kohokoli jiného by byl slyšet příval nadávek. An Lien se jen rozesmála a zůstala ležet na zádech,pozorujíc mraky hnané větrem. Když se začal chlad prokousávat skrze kožich,zvedla se.
Předstírala,že si nevšimla,jak vysoko v korunách sedí přikrčený člověk.Prozradilo ho cinknutí zbraně.Lien zavalila nejistota.Proč ji sleduje? Sama sebe překvapila,že na sobě nedala znát zjištění jeho přítomnosti. Sevřela jílec meče pod kožichem. Čekala útok. I přesto,že ho čekala,se lekla výpadu. Napřed uslyšela lámání větviček a zlomek vteřiny nato změť zelených látek a záblesk meče. Připravena na protiútok vykřikla a bodla. Rychlost ji ale překvapila a ona netrefila. O co víc byla zmatená,když se tajemná postava nezvedla ze země. Kopla ho do hlavy.Nic.Nohou ho překulila na záda.
Byl to mladík,starý asi jako ona,tak kolem dvaceti. Co nečekala,bylo,že je v bezvědomí. Svázala ho tedy lanem,které měl s sebou v batohu ,jeho meč odhodila opodál. Čekala až se probere a zatím si ho pořádně prohlížela. Oblek byl jak dělaný pro ukrývání v tomto lese-zelené kimono,vyšívaná žlutými lístky a přepásané pleteným opaskem hnědé barvy.Boty měl vysoké,kožené. Jeho úbor byl,až na chybějící kožešiny, nápadně podobný jejímu. Zmateně si prohlédla i jeho tvář. Hezké rty a trochu vystouplé lícní kosti se jí zamlouvaly,stejně jako černé,krátké vlasy. Mladík vypadal pěkně. Co se jí však nezamlouvalo ,byl vytetovaný zelený pes pod uchem. Dotkla se ho,ale vzápětí ucukla v domnění,že se jí srdce zastaví. Cizinec se pohnul. S netypickou rychlostí vyskočil na nohy.Lien odskočila,z boty vytáhla dýku a chytla ji za špičku,připravena hodit. Svázaný ztuhl. Oba hodnotili situaci.
„Sedni si a nehýbej se nebo ti pošlu tuhle dýku mezi oči “,vyjekla Lien,skoro překvapená,že sama umí mluvit.
„Zbláznila si se?“,mladíkovi málem vypadly oči z důlků. „Zabila bys kolegu?“
Lien vypadala překvapeněji než on. Snažila se nedát to najevo. Pak si vzpomněla na tetování. Padělané nebylo. Jen velice málo lidí umělo dělat tetování v zelené barvě a dokázala rozpoznat detaily,které lišily toto tetování od padělků. Zase nevěděla co má dělat.
„Tak rozvážeš mě nebo počkáš,až oba zmrzneme?“
„Napřed pověz ,proč jsi mě sledoval. Pak se rozmyslím.“
„Nebesa!“,hroutil se mladík,„prostě mě to napadlo. Chtěl jsem zkusit tvou ostražitost.“
„Slyšela sem i lepší výmluvy od banditů v úzkých. Prokaž svou totožnost.“,Lien se pokusila vyvolat představu mistra,který kárá učně. Chvilka ticha než promluvil se zdála jako nekonečná a Lien se bála,že je to tetování opravdu padělek a on podvodník,který váží cestu k úniku. Pak unaveně vzdychl. „Tohle nikam nevede. Když toho chceš o mě tolik vědět,tak prosím“.Pak se napřímil a pronesl: „Ravid,člen cechu Zelení psi,výcvik-váha, zaměření-akrobacie.“
Prázdnost pohledu a mechanické odříkání, ji přesvědčily,že tuto větu pronášel bezpočetkrát,to ji ujistilo více,než cokoli jiného.
„Koukám,že ti to ještě moc nejde.Větve pod tebou praskly jako pod slonem a ten pád…to byl krásný dopad na nohy,to zakončení “,po odeznění napětí si neodpustila kousavou poznámku. Ravida asi moc nepotěšila.
„Ty máš tuším výcvik ve smyslech,že? Tak když si tak vnímavá,tak sis určit všimla,žemám ruce odkrvené a za chvíli upadnou. S provazy to asi moc neumíš,že? No nebudeme se primitivně urážet. Ty mě teď rozvážeš a do Mowengu můžeme pokračovat spolu. A smím vědět vaše ctěné jméno,madam?“dodal posměšně.
„An Lien. Jsem ráda,že jsi se rozhodl pro neprimitivní způsob komunikace. Koneckonců ,jsem to já,kdo má navrch a nemyslím si,že bys tu chtěl trávit svůj čas, díky svému nevydařenému- “,když viděla jeho výraz zmlkla a rozvázala mu ruce.
„Tak.Teď mi pověz proč ten meč? To je nové pravidlo,že se v našem cechu plížíme za druhým s mečem v ruce?“
„To jenom pro jistotu. Omluvám se ti za ten útok,nebo jak tomu chceš říkat,ale nejsem ještě mistrem v oboru,spadnul jsem z větve“,zazubil se,ale pak se rychle rozhlédl. „Vrátila bys mi mou zbra??,prosím? A mohla bys mi tu přestat mávat dýkou před očima? Trochu mě to nervuje“
„Oh,jistě.“ Lien se přistihla s dýkou v ruce,na kterou úplně zapomněla. „Meč je… “, s hrůzou zjistila,že meč není tam,kam ho hodila. Rozhlédla se. Pak zahlédla třpyt kovu. Byl zavátý listím. „…tamhle. Zahrabala jsem ho pod listí“,snažila se to říct přesvědčivě.
„Jistě“. Ravid tomu nevěřil o nic víc než ona sama. Došel na místo,kam ukazovala a chvíli mu trvalo než zbra?? objevil a během toho si koutkem oka si prohlížel Lien. Pod hnědými kožešinami tu a tam prosvitla zelená kimono. Když zandavala dýku zpět do boty a meč ukryla pod hnědou masu kůží,studoval její pohyby. Byl u ní vidět základní výcvik v boji, ale její pohyby nepůsobily tak ladně a plynule,jako u zkušenějších členů. Jak se otáčela vítr jí navál dlouhé vlasy do obličeje. Chvíli s nimi zápasila a snažila se je dostat z obličeje. Pak se se zasmáním vzdala. Napadlo ho,že ještě nepotkal členku vycvičenou ve Smyslech. Taky mu připadalo,že na ni docela dlouho…
„Co tak koukáš?“,přerušila tok jeho myšlenek. „Víš,napadlo mě,že jsem nepotkala nikoho ve výcviku ve Váze.“,pak se pousmála, „já vlastně nepotkala nikoho s jiným výcvikem než ve smyslech. Jenom v síni nebo u oběda nic víc. Nechceš něco předvést?“zeptala se s neskrývanou zvědavostí.
„Jistě“,hrdě odvětil,potěšen,že může předvést své schopnosti. „Napřáhni ruku před sebe a dej mi chvilku.“, pak zavřel oči a nadechl se. Náhle se odrazil a saltem ji vyskočil na napřáhnutou paži. Lien málem spadla překvapením,když na ruce ucítila váhu sotva větší, než poryv podzimního větru. Jakoby se Ravid skládal jen vodní páry. Ten bez problémů stál na jejím předloktí.
„Báječné“,vydechla Lien.
„To ano,ale vyžaduje to velkou koncentraci a když u toho mluvím,tak je to mnohem- “,nedořekl větu. Lien pocítila velice rychle rostoucí váhu,a pak se na ni Ravid svalil. Rychle vyskočil,jako by byla něco odporného na zemi.
„-náročnější. No nebylo to nic moc. Stejně tak jsem sletěl,když jsem tě sledoval. Jak si zakopla,nedalo mi to a já se začal smát a po chvilce jsem už letěl“rozesmál se. Měla si se vidět. Ten rozzářený úsměv a pak buch ho!, sletěla si dolů jak terejové do moře. S rozdílem,že oni ví co dělají.“
Jestli čekal nějakou reakci tak tahle to určitě nebyla. Lien mlčela. Ne uraženě,ale spíš se na něco soustředila. Ravid se trochu bál, co se z toho vyklube. Pak zbledla.
„Někdo sem jde. Prozpěvuje modlitbu Nea-it. Není moc daleko,řekla bych tak na pět honů a děsivě ječí. Určitě jde po cestě. Musíme se schovat a zjistit víc. Případně ho zajmout.“,při tom slovu se Ravidovi rozsvítily oči.
„Tak dobře. Ty se schovej někde tady. Já vylezu na strom a přepadnu ho. Dávej pozor. Jestli je to bojovník,tak víš,že mají výcvik ve všem. A jestli kněz…tak ať se modlí desetkráte rychleji.“
„Nejsem si úplně jistá naším úspěchem. Chci říct,že Rudá smrt má nejlepší bojovníky a my jsme jen nováčci“,Podívala se na něj a v očích se zračila pochybnost.
„Ale uvědom si, jaká bude odměna.“rozplýval se Ravid. Pak uviděl její výraz, který ho srazil zpět na zem. V tom pohledu nebyl strach.Jen něco co ho nahánělo. Realita.
V zemi existovalo mnoho cechů. Nea-it,nebo také Rudá Smrt patřili k těm mocnějším. Neměli honosné paláce ani velké pozemky. Jen malé cechovní domy a cvičiště. Členů bylo pomálu,protože málokdo si mohl dovolit se ucházet o členství. Nároky byly příliš vysoké. Specializace této skupiny byly vraždy a ochrana vyšší šlechty. První zaměření bylo pouze neoficiální službou pro lidi,kteří si to mohli dovolit. Jejich hlavní nepřátelé byli Zelení psi. Obchodnická rozvědka a ochrana kupců. Konflikty vyvstaly z důvodu vražd obchodníků a později i vyšších členů Zelených psů. Druhým nepřítelem Rudé smrti byli spojenci Zelených-Havraní hlídka. Obor sabotáže a intriky. Havrani byli nelegálním nepočetným cechem,zato hojně využívaným. Jak u Psů,tak i u Havranů stoupl v úctě každý,kdo zabil člena Rudé smrti nebo na nich vyzvěděl cennou informaci . Tak se v noci rozhořívaly pouliční boje,kde se příslušníci Psů a Havranů plížili jako stíny za smrtonosnými členy Rudé Smrti. Ve dne se zase naopak Rudí pídili nenápadně pomocí vydírání a špehování po tajných sídlech Psů a Havranů. Jen hořící budova napověděla důvtipnému člověku co se zde stalo a kolik vražd a intrik předešlo objevení sídla cechu.
Člen Rudé Smrti by se pravděpodobně nemusel obávat dvou nováčků,zaslepených touhou po informacích,popřípadě po jeho hlavě. Proto bezstarostně putoval po lesích ve víře,že jeho postavení ho ochrání před “druhotnými cechy“ jak s oblibou nazývali Psy a Havrany. Ravid se zatím usadil na větvi,která se obloukovitě klenula asi tři metry nad cestou.Vyrůstaly z ní menší větévky obalené listím,poskytující dokonalý úkryt.Tiše vytasil meč a schoval jej za záda,aby ho odlesk neprozradil. Lien se přikrčila v houští,sundala si kožich a dokonale splynula s mozaikou lístků. Chladný vítr ji začal rychle profukovat tenkou tógu a osvěžil jí mysl. Prozpěvování bylo čím dál hlasitější. Poznala v něm muže,tak kolem čtyřiceti.Už byl blízko natolik,aby ho viděl Ravid. Ona však ne. Z místa,kde seděla zahlédla pouze úsek cesty pod Ravidovou větví,dál cesta zahýbala a ubíhala hlouběji do lesa,kdežto na druhou stranu přeskočila potůček a vytratila se v zeleni. Pak pokračovala přes pole,kolem jezera a dál do Wolongu.
Když vyčlenila zvuky bublání potoka a šumění lesa s ulehčením zjistila,že cizinec nemá zbroj.Typickou rudě natřenou koženou zbroj,jejíž zvuky při nošení se učili rozeznávat. Zbroj,kterou nosili válečníci Rudé Smrti.Buď je to špeh a nebo kněz. Také zaslechla pravidelné klapání dřeva o kameny. „Hůl “,pomyslela si, „pak je to kněz. Díky bohu.“
Ravid měl možnost se o tom přesvědčit o něco dříve. Cizinec vešel do jeho výhledu,který předtím clonila skála. Muž,kterému mohlo být něco málo přes čtyřicet, se na první pohled nejevil nebezpečný. Oděn jen v černé róbě,bez zbroje,pouze s holí. Dlouhé černé vlasy,již protkané šedinami, byly sčesány do drdolu. Falešné prozpěvování a klapání hole se moc na členy Nea-it nehodilo. Pak se píse?? trochu změnila .Změnil se i hlas a slova byla táhlejší a nepříjemně rozptylovala Ravidovu koncentraci.Cítil,jak jeho rostoucí vahou větev klesá. Nemohl se už víc soustředit,slova se zahryzávala do jeho mysli a rozptýlila poslední zbytky myšlenek upnutých k udržení hmotnosti na přijatelné míře . Cizinec už byl téměř pod ním,chyběly dva metry. Najednou se větev prudce zhoupla.
***

Lien sledovala druha,jak bledne v obličeji a pružná bambusová větev pomalinku klesá dolu. Poutníkova píse?? trýznila její citlivý sluch, jako stokrát znásobený skřípot vrbových haluzí v bouři. Pak najednou Ravid skočil nebo spadl. Každopádně z jejího pohledu nevypadal pád vydařeně. Teprve teď zaměřila pozornost na poutníka.Ten bez změny výrazu s otočkou provedl to,co se jí před chvílí nevydařilo. Zasáhnout Ravida v letu…. do hlavy.
Přimražená strachem jen sledovala,jak se poutník shýbá a prohlíží si Ravidovu tvář.
„Ještě dítě. ? koda“,pronesl hlubším hlasem, pak zatáhl za hlavici hole a ona si uvědomila,že je to dýka a zdobná hlavice teď tvoří její rukojeť. A ta zbra?? se teď blížila k Ravidovi.
Sáhla po dýce v botě. Náhle za sebou zaslechla šustění. Polekaně se ohlédla. S úlevou hned vydechla. Jen led??áček přistál na větvi,nedbaje na vážnost situace. Sotva ucítila chladnou ocel v ruce,něco ji praštilo do zátylku a zatmělo se jí před očima.
***
Ravid se probudil s pocitem,že má hlavu v dračích čelistech. Sedl si a dal si obličej do dlaní. Chvíli tak seděl, než bolest polevila.Rozhlédl se. Byl na cestě a nad ním se klenula „jeho“ větev.Divil se kolik nenávisti v sobě člověk nashromáždit pro bambusovou větev. Divil se také,že jsou jeho ruce od krve. Teprve teď si uvědomil jak ho pálí čelo. Tam asi dostal ránu. Poslední na co i pamatoval. Vzpomněl na cizince a na Lien. Strach mu sevřel hrdlo. Rychle vyskočil na nohy. Další záplava bolesti. Běžel k místu,kde se měla ukrývat Lien. Ta se zrovna zvedala ze země a držela se za hlavu.
„Lien“vykřikl, „jsi v pořádku?“ Překvapilo ho,kolik náklonnosti si stihl vypěstovat k té drobné dívce, se kterou se znal něco málo přes pět minut.
„Já.-já nevím“,zamlženě řekla,motajíc se před Ravidem „ Musím si… “ a omdlela. Ravid se ani nezmohl ji podepřít a svalil se vedle ní. Leželi tak dlouho a když začala být zima nesnesitelná, Lien se zvedla a došla si pro kožich. Rychle se do něj zachumlala.Chvíli,tak seděla a uvažovala,jak to její společník dělá,že mu není zima. Pak se zasmála. „Co je tu k smíchu?“podivil se Ravid a posadil se,probrán jejím zvonivým smíchem.
„Jen sem si tak prošla dnešek.Porušili jsme snad polovinu pravidel. Napřed se jen tak seznámím s cizincem v lese a po dvou otázkách jsem přesvědčená. Pak,zaslepená úspěchem,se.pokusím přepadnout kněze Nea-it nebo co to bylo. A když se proberu,ani nezjišťuji,zda se neschovává někde kolem. Dostatečným trestem mi byla rána do hlavy“,znovu se chytla za zátylek, „byl zatraceně rychlý,sledovala sem ho ,a jen se na vteřinu ohlédnu už je za mnou a uštědří mi ránu do hlavy,“ Ohlédla se za sebe. Na větvi pořád klidně seděl led??áček a upíral na ní zlatavá očka, nedbaje na to co způsobil. Lien se ani nezlobila. Otočila se zpět na Ravida. „ Pokud nebyli dva,což je nepravděpodobné. Můžeme děkovat bohům, za jejich příze??,díky níž jsme teď naživu. Navíc se nad tebou skláněl s dýkou,bála jsem se že tě chce zabít,nebo tě mučit.Je divné,že ti nic neudělal.“ Když mluvila,nesvěřila mu,jak se obávala o jeho život a jakou měla radost,když ho znovu viděla. Po dlouhé době samoty byl tohle konečně člověk,se kterému se dalo důvěřovat. Nepochybovala totiž už o jeho členství u Zelených psů ani o jeho úkladech. „ To je zvláštní. Rudá Smrt nezanechává svědky. Tím radši jsem teď na světě. Musíme to brát jako dar od života.“ Rozhlédl se kolem. „už se připozdívá,musíme si trochu pospíšit,abychom byli do soumraku ve Wolongu. Nechci trávit tuhle noc v lese s maniakem někde kolem. Co měl asi v úmyslu? Cestoval sám a v kraji,kde se to hemží sídly Zelených a Havranů.“
„Nechtěj po mně, abych se vyznala v myšlenkových pochodech šílence.“ pomalu vstala a oprášila se. „Tak pojďme. Mám tuhle přírodu ráda. Radši než Wolong nebo No-sum. Příroda je příroda. “povzdechla si. „ Ale zmrznout tu taky nechci. Domy mají v zimě oproti přírodě jednu výhodu.“
„Nemrzne v nich“ dodal s úsměvem Ravid.
Víc už si nepověděli a mlčky,každý zahloubán ve svých myšlenkách, se ubírali ke svému cíli. Slunce mezitím zapadalo a jeho krvavé rozloučení se světem zbarvilo celou oblohu a mraky. Paprsky pronikající mezerami skrze mračna vytvářely bizardní tvary v krajině a na dřevěných domcích malé rybářské vesničky. Na malém blátivém náměstíčku byl zrovna shon,jak se rybáři vraceli s úlovky domů,ke svým dětem a manželkám. Vítr si pohrával se zvonkohrami a z komínů stoupaly pruhy kouře mísící se s mlhou.
Právě v takovém čase dorazili Ravid a Lien do Wolongu.

P.S:Nejspíš bude pokračování.
Istimor.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply