(autor: Istimor)
Krátká severská povídka. Pro příznivce tundry a tajgy;) Je to jen přestávka, než se vrhnu na pokračování Zelných psů.



Wolrig ucítil na tváři lehké zastuzení sněhové vločky, které ho probralo z odpočinku. Už nevěděl jak dlouho tu sedí a zaposlouchává se do šumění lesa. Když otevřel oči, sněhová plá?? před ním ho na moment oslepila,jak se v ní ostře odráželo sluneční světlo. Za ním se naopak rozprostíral hustý starý hvozd,pod jehož stromy sotva pronikl nějaký sníh . Zářící planině kontrastoval potemnělými kmeny, kam až oko dohlédlo a trochu výš bylo možno rozeznat jednolitou střechu z mohutných hustých větví ,které zadusily poslední přítomnost světla. Kmeny se staly náhle sloupy a sněhem obalené větve se staly stropem. Byl v rozsáhlé síni plné lidí a zpěvu. Medovina tekla proudem a vůně pečené zvěřiny vábila vyhládlé a najezené povzbuzovala do dalšího sousta. Tuto sí?? však nebylo možno nalézt v žádném pozemském království. Zjevovala se mu ve snech, lákala ho , zvala, vábila. Jen pouta k pevné zemi ho tu ještě držela. Země s lesy kam oko dohlédlo, země s jezery v hlubokých údolích, země s vysokými horami, kde skučel vítr bez přestání. Země,kde po krátkém vlhkém létě zase vše přikryla Harutë svým ledovým pláštěm. Lesy zbělely pod pokrývkou sněhu, jezera zmrzla, v horách se k větru přidaly sněhové bouře. Divokost a volnost přírody tu dýchala z každého listu, z každé větvičky, každého kamene. Všude cítil duchy lesa, Tapia, Voorborga, a hlavně Ramaru. „Ramara, Pán vlků. Kdyby on chtěl, abych navštívil nekonečné hodovní síně, zařídil by to“, přemítal v hlavě Wolrigg. Vstal a zašel dál do lesa. Krátký temný den měl brzy končit a on si potřeboval najít místo pro utáboření. ? těstí mu ukázalo svou příze?? a narazil na jeskyni. Byla pod malým převisem, kde se osamocená skála vynořila ze země. Skalisko vypadala jako hrb nějakého bájného zvířete z dávných časů, ukrytého pod zemí, kde čekalo na probuzení. V jeho majestátním stínu si poutník rozdělal ohe??, na který přihodil pár posbíraných větví a šel hledat další dřevo do zásoby. Během sběru dřeva se slunce zrovna zahalilo do temných mraků těsně nad horizontem a les potemněl. Víc světla se už nedalo čekat. Navíc mraky slibovaly další sníh. Když se však vrátil k ohništi, stála u něj známá osoba. Husté medvědí kožešiny nemohly zakrýt mohutnou postavu. Vysoké boty, taktéž z medvědí kůže obepínaly široká svalnatá lýtka. Jen paže měl holé a když jimi pohnul svaly na nich jen hrály. Byl to jeho mladší bratr, Woldira. Netypické pro něj bylo, že u sebe neměl zbra??. „Zdravím svého bratra, mocného Wolriga“, řekl posměšně. „Kdybych jen mohl tak říct, že tě rád vidím. Ale lidé jen těžko mohou vítat krysy. A ty jsi krysa. Ohavná krysa šířící pomluvy kolem sebe jako mor“, řekl zlostně Wolrig. Woldira se jen uchechtl: „Já že jsem krysa? Podívej se na sebe, ty jsi krysa, jen ubohý potomek našeho otce, který se může radovat, z toho, že je prvorozený “, postupně se rozkřičel . Wolrig opatrně chytl jedno z polen v náruči, připravujíc se na útok. Jeho bratr byl příliš zaměstnán svým vztekem, než aby si něčeho všiml. „Já, který věrně sloužil svému otci v jeho stáří, ale on viděl jen tebe. Ty, jeho prvorozený, jeho krev. A pak-“ „Jsi ho zabil“ vykřikl Wolrig. Našeho otce! Jak si to mohl udělat? Smaž se za to v podsvětí!“ Wolrig se přestal ovládat a hodil po svém bratrovi těžkým polenem. Trefil se přesně do hlavy a Woldira klesl bezvládně k zemi. Než stačil jeho bratr dopadnout, uslyšel Wolrig svistot šípu. Následovala prudká bolest v břiše. Jeho bílý kožich ze zimního medvěda zrudl a z břicha mu trčel hrot šípu. Cítil jak teplá krev zalévá jeho břicho. Zatmělo se mu před očima. Padl na zem. Kdesi v dálce zaslechl vlčí vytí. Jeho duše se konečně shledá na hostině se svým otcem a jeho tělo posilní Ramarovy děti.


Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply