Je zde nová povídka, zatím nejdelší ze všech, které jsme za ten náš týden působení na netu vydali. Velké díky patří autorce – která si říká Hawranna. Děkujeme jí za pomoc.


Na krajinu kolem Egh-ai-Mettiru zvolna padala tma. Vysoké štíty útesů všude okolo vypadaly jako obrovité masivní pilíře, nesoucí klenbu černajících bezhvězdných nebes, zatímco jejich paty odrážely věčné a nikdy neutuchající přívaly mořské vody. Snad jen oči vysoko letících racků odsud přes tuto kamennou hradbu mohly spatřit vzdálená světla Peltrie na jihozápadě, jediný světlý bod v této zpustlé a zanedbané končině. Možná kdyby ptáky bělostná křídla vynesla ještě výš, uviděli by obraz mnohem příjemnější: tam, za říčkou Bristem, by jim zrak dozajista padl na nejjižnější cíp lesa, Alvadské říše, jak ho nazývají lidé. I z takové dálky byly jistě dobře znatelné koruny mohutných equirn a teghai, takových, které v celém Sedmiříší neměly obdoby. A pod nimi, ne tak patrné, drobné propletené kmínky iggaru tvořící heboučký strop stromových síní, tisíců mýtinek s vonnými latti, uzounkých chodbiček či jeskyněk. Jak moc její srdce toužilo po tom, znovu je spatřit, opět vdechnout tu nádhernou vlhkou vůni a pocítit tu zvláštní, radostnou svobodu, jenž dýchá z každého zákoutí! Jak trpce litovala dne, kdy poprvé spatřila lidské město, které jí vzalo klid a naplnilo ji neukojitelnou chutí vládnout! Oči se jí zalily slzami při vzpomínce na to, co jejím přičiněním z Lesa zbylo. Ve zmučené mysli znovu vyvstal ten hrůzný obraz mrtvolně tiché krajiny spálené ohněm na troud, plameny, co podtínají silné kmeny starověkých Strážců. Pak náraz, jak masa dřeva se zaúpěním klesala k zemi, zatímco dole už lidé brousili sekery jako šelmy své krvelačné tesáky, jen se jimi zarýt do kořisti. A každý úder, každá další rána jako by zra??ovala i její duši. Obrátila se ztěžka na druhý bok, ačkoliv i tak ležela silně nepohodlně. Provazy na rukou nevýslovně pálily, několik tržných ran, jenž utrpěla, se také stále ještě nezahojilo. Mimo to jí pár špinavých hadrů pod hlavou pobyt na zemi spíš znepříjem??ovalo, než usnad??ovalo-ovšem nehledě na fakt, že o nějakém pohodlí zřejmě nemůže být řeč, jste-li považován za vězně. Ta paralela na dívčině tváři už nesčetněkrát vyvolala trpký úsměv: opustila Alvad jako královna, protože chtěla víc, zatím ale přišla i o to bohatství, které měla. Se svým vyhnanstvím právem souhlasila, vždyť v matčiných rukou se Les z prožitého utrpení opravdu snáze vzpamatuje. Jen jisté výhrady proti své smrti přece jenom měla. Lépe řečeno, proti smrti z rukou lidí.
Nenáviděla je, tak jako si ze začátku myslela, že je miluje. Často jednala hrubě, ukvapeně, neurvale či dokonce bezohledně, to vše však v zaslepenosti touhou po moci. Ale lidé se tak chovají běžně, o tom ji přesvědčili na vlastní kůži. Ve chvíli, kdy to konečně pochopila, však bylo pozdě- příliš mnoho věcí již začalo hýbat světem a pohřbilo tak i cestu zpět. Kalich hořkého osudu musela dopít až do konce. Proud vlastních myšlenek ji zaměstnal natolik, že konečně přestala vnímat pravidelné houpání a strkání paluby lodi, na které plula. Za tu dobu, co zde byla v zajetí, sice již trochu přivykla střídání přílivu a odlivu, nárazům vln a větrným proudům, přesto (anebo možná právě proto) se v ní stesk po domově neumenšoval, ba stále rostl a sílil. Bělostné plachty Warané, toho proklatého člověčího plavidla, se nemohly měřit s šveholícími větvemi stromů, dřevo, ze kterého tu bárku stavěli, nežilo, nemluvilo, nedýchalo. Už jen samotný pohled na tuhle bezcitnou, černotou prohnilou hromadu prken v ní vzbuzoval hluboký žal.Dokonce natolik silný, že si kvůli němu ani nevšimla měsíčního koláče, jenž právě škvírou v oblacích maličko prostrčil svou tvář.
Bledé světlo na obloze ovšem úzkostně sledoval kdosi jiný. Nedaleko přídě velké lodi se na hladině zvolna pohupovala stará, polorozpadlá veslice, na první pohled zcela prázdná. „A tak by to mělo ještě nějakou dobu zůstat“ pomyslel si a přikrčil se ještě více ke dnu. Protože kde je světlo, je i stín, což potřeboval opravdu ze všeho nejméně. Ještě jednou se ujistil, že není terčem ničího pohledu, pak se opatrně posadil. S očima upřenýma na palubu plavidla před sebou vsunul svou neviditelnou ruku pomalu do vody. Lehounce zabral, znovu, ještě jednou. Svou rybářskou bárkou tak nenápadně dokormidloval až téměř na dva sáhy od boku Warané, tak, aby se dokázal skrýt v jejím stínu. Než se mu to však povedlo, na malý okamžik se octl vplen bílému světlu měsíce. Nikdo, kdo by ho v tu chvíli pozoroval, nevěřil by svým očím. Paprsek jím neprošel, jak by se snad na správného Pana Neviditelného slušelo, ne, spíš jako by se v něm zastavil a utvořil tak pár vteřin trvající obrys mužské tváře. Kdyby byl bledý kotouč nahoře zrcadlem, nemohla by svázaná dívka nahoře zažít větší překvapení.
Ta však jen nezaujatě hleděla před sebe. Dávno už se vzdala naděje na útěk, jediná cesta odsud vedla po moři. Nepřipadala samozřejmě v úvahu – šípy lučištníků na hlídce by zřejmě zasáhly svůj cíl dřív, než by vůbec dopadla na mořskou hladinu. Vlastně ani nechtěla utéct. Netušila sice, proč se vlastně stala zajatcem tyranského krále CarHaggtera, rozum jí však napovídal, že nebude dlouho trvat a dozví se to docela přesně.
Znovu se otočila, tentokrát na záda. Necítila se tak o nic lépe, mohla však v této poloze alespo?? pozorovat modročerné mraky nebo křičící racky. Poprvé si také všimla měsíce, jenž dolů chladně zíral stále se zvětšující skulinou. Připadal jí dnes obzvlášť nepřátelský a škodolibý. Vlastně ho nikdy neměla ráda, nosil jí smůlu. Všechny zlé skutky prováděla o úpl??ku… V celoluní zemřel také její otec, jak vyprávěla stará Rimu. „Ach, kde je jí konec, lištičce milované.“napadlo jí náhle. Měla svou stařičkou chůvu ráda, ačkoliv se o tom nikdy nezmínila. Kdyby jen byla věděla, jak toho dnes bude litovat… „Je to tvá vina.“ zasyčela směrem k lhostejnému bílému světlu na nebi. „Nebýt tebe, byla bych dnes…“ Větu náhle uťaly blížící se kroky. Nad ležící černovláskou po chvíli stanuli dva muži v královských uniformách. Sluhové, biřici se slunci na klopách. Nepříliš vybíravým způsobem ji postavili na nohy a navzdor kladenému odporu odvlekli kamsi dolů, do podpalubí.
Malá, věkem zčernalá lodička vyhlížela vedle mohutného boku Warané jako oracký stařeček po boku ianduského bojovníka v plné síle. Držela se zdánlivě klidně v bezpečné vzdálenosti od velkého plavidla. Ve skutečnosti se však jediný člen její posádky ze všech sil snažil udržet stabilitu: v jednu chvíli byl odháněn vlnami, jenž královská loď tvořila, když si razila svou cestu, v dalším okamžiku pak hrnut vodním proudem přímo do pevné dřevěné zdi před ním. Jen tak tak se mu dařilo nesklouznout do vody. Nezbývalo než doufat v příze?? osudu, že se mu povede nějak se kluzké stěny zachytit. Vlny ho však nutily blíž a blíž, veslici už chybělo jen pár stop do nárazu, který by mohl být osudový. Zavřel oči a odrazil se. Hladina ho nenápadně polkla – právě včas. Teď už prázdná rybářská bryčka sebou naposledy trhla a v rubáši z bílé pěny se roztříštila o bok své majestátní sestry. Drobounký náraz, jenž tak způsobila, dvojice dozorců ani věze??kyně nahoře na palubě vůbec nezaregistrovali.
Pohřben pod temně zeleným mořským masivem, zoufale ohmatával spodní část ebenového trupu, marně hledaje jakýkoliv sebemenší úchyt či výčnělek, který by mu umožnil vyšplhat se nahoru. Přes veškeré své úsilí klesal níže a níže, naděje se mu ztrácela před očima. Tak blízko cíle! Stačila by nepatrná kapička štěstí- malinko odchlípené prkno, zarytá tříska či jenom nějaká vyboulenina. „Tak málo!“ vydechl prosebně.
Snad zapůsobila vůle mocných božstev, anebo sama náhoda tomu chtěla, že jeho přání bylo vyslyšeno. Průsvitné konečky dlouhých prstů totiž pod sebou náhle ucítily chladnou ocel. Lví silou sevřely pár článků tohoto spásného řetězu, zatímco duše horečně děkovala nebesům za dar milosti, kterého se jí dostalo, provolávala bezhlasé aia tar nimba, vele er himba a znovu začínala věřit. Pomalu se posouval vzhůru, ruku za rukou po klouzajícím kovu. Jenže když konečně pronikl hlavou z vody, strnul. Z výšky se na něj z bezoblačného nebe šklebil bílý, zářivý, protivně známý obličej.
Klečela na zemi v místnosti, která velmi připomínala vítací sál, jaký bývá v palácích. Podlahu a částečně i zdi tu zdobily jemné koberce s mnoha podivnými motivy. Pokoj se zdál čtvercový, ze zadní stěny však vybíhal kupředu jakýsi výklenek, v jehož těsné blízkosti stál trůn, snad zlatý, či z jiného oslnivého kovu. Zářil tak, že nemohla pohlédnout do tváře osobě sedící v jeho výšinách, podle hlasu muži. Stěží rozpoznala mávnutí rukou, kterým zjevně dal strážím pokyn k odchodu. Počkal ještě, až za nimi zaklapnou dveřní panty, pak důstojně sestoupil z blyštivého křesla. Konečně spatřila obličej svého věznitele. Neboť tento vysoký, očividně neurvalý náfuka, zvyklý nejprve jednat a potom teprve mluvit, skutečně byl králem CarHaggterem, vládcem Země a Moře, jak sám sebe s oblibou nazýval. Nepřipadal jí ošklivý- dobře formovaná lebka nesla světlé, rovné vlasy, zčásti skrývající vysoké čelo. Poněkud hranatou, neoholenou bradu následovala rovná, úzká ústa, nad nimi se klenul pěkně tvarovaný nos. Ale jeho oči v sobě nenesly krásu žádnou. Odrážely všechno to bohatství kolem, planuly jako válečné pochodně, jenže uvnitř nic neskrývaly, neznaly cit ani slitování. Patřily opravdovému tyranovi.
„Vsta??“ pronesl ostře. Pomalu se zvedla, po mnoha dnech se zase napřímila. Trhnutím hlavy odhodila uhlovou hřívu, aby ho mohla lépe probodnout pohledem. Obešel ji, klidně, jako by pro něj představovala jen další vzácný poklad, novou živou sochu do sbírky. Rukou jí nadzdvihl hlavu, pootočil s ní na obě strany, pustil ji. Nemohla se zbavit pocitu dobytku prodávaného na trhu.
„Myslíš, že jsi něco víc?“ zeptal se s takovým zvláštním úšklebkem na rtech, čtouc snad právě její myšlenky. „Já jsem král. Mám moc, peníze, sluhy. Co máš ty?“ Skousla ret, polkla pár nadávek. Ale hlavu nesklopila. „Co máš ty?“ křikl a strčil do ní, až zavrávorala. „Víru.“ zavrčela v odvetu nenávistně.
„Cha! Co to je? Hromada bludů, které se omílají stále dokola! K čemu to je? Dokážeš s ní získat peníze? Porazit nepřítele? Víra! Chléb chudých a zhouba bohatých!“ rozesmál se.
Nechtěla ztratit nervy. „Nevíš o čem mluvíš“ řekla zřetelně nakonec. „Cože?“ užasl její protivník a úsměv mu na malý okamžik ztuhl na rtech, než jej vystřídal jiný, ještě podlejší. „Tak mi to dokaž! Máš snad málo příležitostí? Ukaž, k čemu je ta tvá víra užitečná! Čaruj, má milá kouzelnice, vystraš mě! Co uděláš? Poštveš na mě hejno motýlů? Déšť, vítr? Prosím, máš tu možnost!“
Zavrtěla hlavou. „Nebudu kouzlit jen proto, že mi to nějaký ghai-atta nařídí. Nejsem ničí hračka.“
To ho rozesmálo ještě víc. „Tak ne? A co tedy? Mohu tě zabít, mohu si s tebou dělat, co budu chtít!“ sevřel ji kolem ramen a přitáhl k sobě až příliš blízko. „Jsi moje hračka. A já tvůj král, pamatuj si to.“ Sebrala své poslední síly a plivla mu do tváře.
Vzápětí ležela na zemi, s vědomím, že její tvář už napuchla do velikosti dvou mužských pěstí. „Nenávidím tě!“ vykřikla s bolestí. Jakoby ozvěnou se řev ozval i zvenčí.
Ačkoliv mu měsíční světlo cestu nahoru stěžovalo, jak jen mohlo, nezabránilo mu vyhoupnout se po pár perných chvílích na palubu. „V horší den jsem snad už umřít nemohl“ napadlo ho snad už potisící, když obratně kličkoval mezi stíny jednotlivých sudů poblíž. U toho posledního se přikrčil, vyčkávaje na vhodný okamžik. „V jakýkoliv den, jen ne o úplněk“ téměř vzlykl ve chvíli, kdy se musel vměstnat do sotva stopu široké mezery mezi bečkami, aby zabránil objevení. Trvalo hodnou dobu, než se mu konečně podařilo znovu se nepozorovaně dostat až téměř ke kormidlu. Muž vedle něj vypadal unaveně, takže se nabídce výměny řízení ani příliš nebránil. Námořník ovšem těžko mohl argumentovat s neviditelnou devět palců dlouhou dýkou v zádech. Bezprizorního pohybu lodi si všimli dva ze strážců až po chvíli. Nůž v kormidelníkových bedrech sice neviděli, ovšem krví prosáklá košile by se pro ně stala dostatečným důvodem k vyhlášení poplachu. Kdyby ale nepadli oba s přeťatými hrdly.
Jenže vyburcování posádky se útočník stejně ubránit nemohl. Ve chvíli, kdy zneškodnil dalšího muže v uniformě, spatřil světlem naplněný odraz jiný z králových poskoků. Ten vytáhl nůž a volal o pomoc. Zaútočil, jenže průsvitným vraždícím stínem jeho zbra?? proletěla, aniž by se ho jakkoliv dotkla. „Mrtvého nemůžeš zabít podruhé, hlupáku.“ pošeptal neviditelný vrah umírajícímu, když mu dýkou probodl hrudník. Zakrátko se vrchní paluba hemžila mrtvolami, zmatený ryk a nářky umírajících se nesly tmou a mizely v prázdnu. Loď padla do pasti, v jejích útrobách už zůstal naživu jen král a čarodějka. Měsíční muž se o zbytek velmi rychle postaral.
CarHaggter kráčel pomalu, zády přitisknutý ke zdi, ruku s břitvou na jejím hrdle. Očima těkal po palubě rudé krví jeho sluhů, snad hledal alespo?? někoho, kdo by tak hrozná jatka přežil. Neměl ponětí proč, ale cítil takové zvláštní mražení na zátylku, jako by ho někdo provrtával pohledem.
„Dobrý večer.“ ozvalo se najednou zastřeně odněkud ze stínu vstupní kajuty.
„Promi??te mi tento poněkud neobvyklý způsob příchodu, víte…“ při těch slovech se k nim pomalu přibližoval, rozpoznávali jeho siluetu „…potřeboval jsem si promluvit mezi čtyřma očima. Vlastně šesti, odpusťte.“
Udělal ještě krok a nechal stříbro měsíce, aby zcela dokreslilo jeho ostré rysy. Král i jeho rukojmí z něj nemohli spustit zrak. Tvář záhadného muže však pro ně nebyla neznámá. Ani pro jednoho. Ta podoba se samozřejmě nedala utajit. Stejně černé vlasy, špičatý nos, husté obočí. I jejich oči na sebe hleděly stejným udiveným výrazem, jako by jeden před druhého nastavil zrcadlo. Stříbřitá postava však náhle pohlédla i na muže za ní a její výraz nevěstil nic dobrého.
„Ano, i my se známe. Či snad nemám tu čest se samotným CarHaggterem, samozvancem na královském trůně, odporným náfukou, hloupým tyranem a, smím-li se tak vyjádřit, naprostým idiotem?“ postoupil podivný návštěvník ještě o kousek blíž „ Nebyl jsi to snad ty, který jsi před třiadvaceti lety stál na stráži u naší brány, coby malý, nicotný vojáček? Neměl jsi hlídat?“ zvýšil výhružně hlas „ A nepustil jsi snad tajně dovnitř nepřátele, aby polovinu tábora vyvraždili a zabili mě i samotnou královnu, mou ženu? Za odměnu pak, příteli, ti dám tu velkou říši, tam na západě, v deltě mé, kde velká ??eka plyne… Takhle nějak ti to řekla ta jedovatá zmije, co si tě najala, ne? Svůj slib splnila. Teď je na řadě ten můj.“ A jediným pohybem ruky ho donutil odhodit břitvu na zem. „Hatia narga!“ zvolal ještě, když sledoval, jak královo bezvládné tělo klesá podél zdi. Pak se obrátil k ní. „Ig Him.“oslovil ji tak, jak jí naposled říkávali v kolébce. „ Holčičko, pojď. Myslím, že ještě budeme mít dost času, abychom si mohli vyprávět. Teď ale musíme jít. Galaha nessa, kletba je zrušena. Tak pojď už, pojď.“ stiskl své dceři ruku .
Krvavý východ slunce zakalil rudě i vlny hlubokého oceánu, sotva míli od břehu se v zálivu setkal s mrtvou lodí. Marně hledal viníka, vždyť jediný pravý strůjce toho neštěstí tam ležel padlý mezi ostatními. A dva velcí černí havrani právě s radostným pokřikem přelétali strážní věže jasné říše Alvadu.


Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply