(I) Stíny a krev
Do ulic Attuialu padala hustá mlha, halila bílými oblaky vysoké štíty domů i vlhké ulice pod nimi. Počasí, chápaje snad závažnost situace, napomáhalo ji ze všech sil řešit: oblohu prostoupil obrovský temný mrak, polykal zlaté hvězdy a jen tu a tam nechal nějakou z nich na očích náhodnému pozorovateli dole déle než pár vteřin, mrazivý severák kvílel mezi střechami jako nezvedené malé děcko. Všudypřítomný bledý opar by bezpochyby skryl i celou ko??skou karavanu, natožpak obyčejného nenápadného poutníka v plášti – ovšem těch se tu vyrojilo požehnaně.
Hostinec „U Hladové lišky“ líně pospával v podzimním večeru. Rudolící výčepní za pultíkem znuděně pozoroval prázdné lavice, jejichž jednotvárnost narušovala pouze malá, zato intenzivně debatující společnost v nejtemnějším rohu. Několik černě oděných osob s kápí spuštěnou do čela tak, že nemohl rozeznat, zda jde o muže či ženy, tam cosi zaujatě probíralo; jakmile se však přiblížil k doslechu, okamžitě umlkali a častovali ho velmi výmluvnými pohledy. „Ale co.“ ??ekl si klidně. Upřímně, nezajímaly jej ani tak tváře podivných hostí, jako spíš jejich měšce – a ty se zdály plné zlata.
„Ještě něco, pánové?“ otázal se hostinský nesměle. Přece jen, obchod zůstává obchodem. Jedna temná postava se mírně pootočila, místnost rozšuměl hluboký zastřený šepot: „Jste velmi laskav, pane, jenže si nemyslím, že byste s námi měl po zbytek večera co do činění. Když to tak uvážím, vlastně vám nic nebrání jít domů, jestli rozumíte-“ Muž zalovil v hlubinách tmavého obleku, vytáhl kožený váček a s zachřestěním jej odhodil před zaraženého hospodského. Tím považoval celou záležitost zjevně za vyřízenou, obrátil se totiž zpátky ke svým společníkům, očividně nevnímaje poplašené koktání díků, jako: „Služebník, pane,“ či „Jak je vznešenému pánu libo-“. „Zavřete za sebou!“ houkl za mizejícím tlouštíkem ještě.
Skupinka vyčkávala, až dozní spěšné kroky. Kdosi vstal, nepatrně poodsunul okenici a zahleděl se do venku panujícího šera. „Už jdou!“ vykřikl tlumeně po chvíli. Odstartoval tím všeobecnou paniku: atmosféra v lokále neuvěřitelně zhoustla. V nastalém dusivém tichu se hrůzně rozléhal každý sebetišší zvuk, takže těžké údery do dveří působily dojmem popravčí sekery dopadající na špalek. Chlapík, který předtím vyhlížel z okna, teď nejistě zamířil otevřít. Fenwick ho neznal, setkal se s ním poprvé až před dnešním sněmem. „Nechtěl bych být v jeho kůži,“ napadlo ho.
Staré panty nepříjemně zavrzaly a otevřely výhled na výhružný zástup postav v tmavě červených krátkých pláštících. „Jste očekáváni.“ Hlesl ten, co je pouštěl dál, ještě než se Cerebdon u stolu hbitě ujal slova. „Vítejte…ehm…přátelé,“ začal rádoby slavnostně. Už jen tato slova dala vyniknout nádechu dávné nevraživosti, panující odjakživa mezi chudšími Stíny a velmi movitými Rudými. Ta se ovšem zviditelnila v plné šíři odpovědí mohutné osoby v čele příchozích: „Jen to s tím nadšením nepřeže??te. Nepřišli jsme si sem s vámi popovídat u čaje, na to máme jiná místa i lidi.“ Červená garda mezitím prošla dovnitř. Čítala asi dvacet členů, tedy zhruba dvakrát víc, než Cerebdonův konvoj. Fenwickovi také neušly nenápadně maskované meče houpající se u boků tajemných postav.
První si židli přitáhl ten, jehož Cerebdon prve oslovil, ostatní zaujali místa kolem něj. Svíravé mlčení narušili, až když jim připadalo opravdu neúnosné. „Jak jistě všichni víte,“ promluvil vůdce Stínů znovu, „sešli jsme se tu, abychom projednali vzniklou situaci –“ než však stačil dokončit větu, přerušily ho nekontrolované výkřiky spolu s vzrušeným šumem, naznačujícím, že právě potvrdil zprávu, která všechny děsila už od dnešního rána.
„Tak je to pravda?“ ozvalo se ze zadní řady. „Vážně je pravda, že náš předseda… že Černý Páv je… že umřel?“ Ten výkřik proťal vzduch jako blesk z čistého nebe. Zraky všech se náhle opět upíraly na Cerebdona, jako by očekávaly zamítnutí nebo alespo?? vysvětlení. Ten ale jen těžce vydechl a odhodlaně pokračoval dál. „Jak jsem říkal, nastala velmi zvláštní situace. Pochybuji, že by s ní kdokoliv z nás počítal. Pokud ovšem…“ – na tomhle místě se zarazil a zasmušile se rozhlédl – „ Pokud ovšem předpokládáme, že smrt Mistra Cechu byla skutečně pouhá náhoda.“ Nad stolem se rozhostilo ticho, výraz ve tváři mluvčího druhé strany ale nevěstil nic dobrého. „Chceš snad naznačit,“ opáčil jedovatě skrze pevně sevřené zuby „že by byl někdo z nás, ctihodných, uznávaných občanů Velkého města (zuřivě mávl kolem sebe), schopný byť jen vztáhnout ruku na osobu v jeho postavení? Chudoba ti zakalila zdravý rozum, jestliže obvi??uješ mé přátele z úkladné či dokonce přímé vraždy!“
„To netvrdím.“ Odvětil Cerebdon pevně, brevurně krotíce svou zlost. „Jenže i ty musíš uznat, že by k tomu měli rozhodně mnohem lepší důvod i předpoklady, než my, co žijem??? v chudobě, nemyslíš?“ Oponent v krvavě zbarveném hávu se prudce postavil, podporován výhružným mručením své družiny. „Ž??DNÝ UBOHÝ ŽEBR??K N??S TU NEBUDE UR??ŽET !!!“ zařval nepříčetně. „Uklidni se, Astarane, prosím tě,“ mírnil ho zsinalý Cerebdon s křečovitým úsměvem, dávaje přátelům příklad. „Zapomínáš, že podle Zákona jsou si všichni právoplatní členové Zlodějského Cechu rovni – tudíž mez námi neexistuje nic takového, jako ,ubohý žebrák???. Koneckonců, co ty víš, třeba už zítra přejde správcovství Kasy na Stíny – a Rudí utřou nos.“ Zmínka o věčně palčivém tématu financí rozlítila Astarana ještě víc. „Tu to máme!“ zaječel. „Tak o to vám jde! Naši špinaví malí kamarádíčkové by se rádi dostali ke korytu, proto na nás honem svalují vinu za zločin, který patrně spáchali oni sami! Ale to ti neprojde, chlapče, tohle ne. Pojďte, pánové.“ Obrátil se na své přívržence. „Tady jsme skončili. A co uděláme s tímhle-“ dodal směrem k Cerebdonovi, „to si ještě hodně dobře rozmyslíme.“
Fenwickovi už hodnou dobu vřela krev v žilách. Chystal se přítele bránit, ale ten ho zarazil: „Mlč! Však oni na to dojedou,“ vysvětlil, když zachytil jeho nechápavý výraz.
Tmavorudý průvod mezitím vypochodoval ze dveří, plivaje potměšilé urážky jako jed. Ještě zvenku zaznívaly jejich pobouřené hlasy plné nabubřelosti a zášti. Už podruhé toho večera zůstal klan Stínů osamotě.
Mladý vůdce spokojeně obhlédl stůl. „Tak to by bylo,“ zasmál se nečekaně vesele, čímž na sebe opět přitáhl pozornost ostatních. „Pravidlům Zákona jsme učinili zadost. Rudí se klidně mohli zúčastnit, což nám pár svědků určitě potvrdí – i to, že nakonec odešli dobrovolně…“ Fenwicka prostá genialita tohoto plánu rozesmála také. Chytře to navlékli, to se musí nechat. Podle Ustanovení Cechu Zlodějského v Královském Městě, řečeného Zákoníku, totiž nesměl nikdo pořádat schůzi bez vědomí či účasti nadpoloviční většiny celého společenství. V praxi to znamenalo, že oficiální schůzky iniciovali téměř výhradně daleko početnější Rudí (a na těch zástupce Stínů rozhodně nevítali s otevřenou náručí.)
„No, možná je načase konečně vyklopit to, kvůli čemu’s nás dneska budil ve dvě ráno, Cerebdone.“ Pobídl Fenwick kamaráda rozjařeně. „Nebo nás taky všechny pourážíš a pošleš pryč?“ otázal se a celkem zdařeně napodobil Astaranův rozhořčený kukuč, což vyvolalo obrovskou salvu smíchu. Jen Cerebdon zvážněl. Dal se do řeči, ale jeho předchozí sebejistota jako by zmizela spolu s nevítanými hosty. „Jenže ono toho zas tolik k vyprávění není. Vlastně se ví jen to, že Černý Páv někdy před třemi týdny- prostě zmizel. Prý ho naposled viděli tady, u Lišky. I my jsme ho tu tenkrát potkali, pamatujete?“ Fenwick zadumaně kývl. Toho večera to trochu přehnal s vínem, takže si souvislosti vybavoval jen velmi obtížně. „Vidíte, to je další divná věc. Nikdy předtím ho tu neviděli, tohle zřejmě není místo pro lidi jako on, ne? Od té doby se po něm slehla zem. Vynechal poslední tři srazy Rudých (a všichni dobře víme, že nikdy nenechává Astarana bez dozoru), služebnictvo už na něj téměř zapomnělo a slavná Lurtea o něm slyšela naposled dva dny před zmizením. Práce se mu hromadí, překupníci ztrácí nervy. Takže ať tak či onak, musíme se smířit s tím, že tu není – a zařídit se podle toho, než ztratíme všechny dodavatele i příjemce. Navrhuju hlasování,“ zakončil svůj monolog a začal zkoumat dřevěnou desku stolku.
Členové řádu Stínů setrvávali v zamyšleném tichu. Po chvilce zvedl jeden z nich, starý Nenneo, prošedivělou hlavu. „Dávám hlas tobě, Cerebdone. Jestli nás má někdo vést, tak jedině ty,“ zachraplal stručně. Další se k němu připojili vzápětí. „I já!“ „Já taky!“ znělo ze všech koutů. Cerebdon si opět stoupl, aby všem nervózně poděkoval, jeho koktání však zaniklo v nově obnoveném živém hovoru. „Končím schůzi!“ houkl nakonec a natáhl se pro svůj opasek.
* * * * Lezavé mrholení zvolna skrápělo kamenné dláždění šedých cest. Po teple útulně vřelé hospůdku působily Attuialské ulice plné přízračně bílé kašovité mlhy opravdu obzvláště sklesle a nevlídně. Fenwick si přitáhl tenký pláštík blíž k tělu, zima jím přesto doslova třásla. Zrychlil tempo, aby se alespo?? trochu zahřál: kráčel potemnělými průchody i opuštěnými náměstíčky, odkudsi zaznívalo vzdálené šplouchání řeky. Mrtvá, ponurá tma mu nebránila dál pevně směřovat podél jejího proudu až k malým prkenným chýškám za mostem. V jedné z nich bydlel.
Zaposlouchal se do šumu větru. Snad se mu to jenom zdálo, ale před chvilkou by přísahal, že za sebou slyší nějaký šramot. A zase! Nezastavil ani nezpomalil, jestli ho někdo sleduje, vzbudilo by to předčasně podezření. Jen ztišil dech a napjal uši. Teď! Mezi jednotlivými poryvy vánku zřetelně rozpoznal lehké šouravé krůčky. Hlavou mu prolétlo několik nápadů najednou. „Jen počkej,“ pomyslel si. Klidnou chůzí překonal ještě tři postranní uličky, teď se před ním vinulo dlouhé nábřeží. Náhle prudce zabočil do průjezdu po levém boku. Proběhl tudy na jakýsi dvorek, rychle se přehoupl přes nízkou zídku, seskočil a hnal se dál : důvěrně známá široká ulice, kterou právě pokračoval, ústila po pár metrech do kruhové křižovatky. Vedlo odtud několik bočních cest, zvolil bleskurychle tu druhou zprava. Klusal jen ještě chvilku, než ho šplouchání vln upozornilo, že se právě malou oklikou dostal kousek od místa, kde před pár minutami sešel z trasy. Upřeně pozoroval oblaka mlhy před sebou. Ten někdo tam pořád ještě stojí, napovídal mu šestý smysl – neodolal pokušení se o jeho správnosti přesvědčit. Vykročil tedy pomalu, opatrně. I pírko klesající v parném létě na udusanou zem by nadělalo víc hluku, než jeho obratný pohyb. Od onoho průchodu, vedoucího na dvůr, jej dělilo sotva pár kroků, když se před ním náhle vynořila temná silueta otočená zády. Vlastně do ní málem vrazil, tak ho její existence překvapila. Sám sobě v duchu vynadal. Měl by si víc věřit.
Pravou dlaní nahmatal rukojeť dlouhé dýky u opasku, prokřehlými prsty ji pevně sevřel. Přikrčil se jako dravá šelma těsně před výpadem. Ještě krůček… kousíček…
Vzápětí obrovskou rychlostí skočil vpřed. Strhl záhadnou postavu k sobě, zvrátil jí hlavu a přiložil blýskavé ostří k obnaženému hrdlu. Druhou rukou okamžitě zakryl ústa lapající po dechu.Velmi hbitým reakcím ho naučila léta zlodějiny, ani ta však nedokázala umenšit jeho údiv, když zjistil, že se mu před nosem rozlévá záplava dlouhých hustých dívčích vlasů. Otočil chycenou drsně k sobě, navzdory tmě zahlédl nesmírně pohledné rysy obličeje. „Kdo jsi?“ zavrčel věcně, „ A proč mne sleduješ?“ Zajatkyně hned neodpověděla, proto s ní velmi nevybíravým způsobem zatřásl a dotaz zopakoval: „Neslyšela jsi? Co tu chceš?“ Nepřipadalo mu, že by dívka pociťovala sebemenší náznak strachu. Naopak, i přes vypjatost situace působila klidně, pravidelný tep krve v jejích žilách dokonce tišil i Fenwickovo rozrušení. Myšlenky v hlavě mu prudce zavířily, když konečně promluvila. Celé jeho tělo propadalo hluboké únavě, slyšel, jak hovoří jemným, lahodným hlasem – znělo to spíš jako zpěv – nevnímal vůbec význam toho, co říkala… celou duší zatoužil poslouchat ten nádherný hlas věčně, nechtěl už nic jiného než spát… Podzimní mlhu okolo vystřídala nepřirozená temnota, která postupně ukrajovala prostor i čas. Vzduch kolem ztěžkl, snášel se dolů v barevných kruzích nahrazován příjemně pronikavou vůní, ovíjel se kolem nohou neznámé, tyčící se vzhůru jako útlý strom s velmi bohatou korunou. Shlížela na něj očima jasně planoucíma, žhnuly tak, že osvítily celou její drobnou tvář: ostrou bradu, špičatý nosík i vlnitou ohnivě rudou kštici nad bělostně hladkým čelem. „ Laia, bohyně světla,“ vydechl slastně, než ztratil vědomí úplně.
Komentáře
Napište komentář
(I) Stíny a krev
Do ulic Attuialu padala hustá mlha, halila bílými oblaky vysoké štíty domů i vlhké ulice pod nimi. Počasí, chápaje snad závažnost situace, napomáhalo ji ze všech sil řešit: oblohu prostoupil obrovský temný mrak, polykal zlaté hvězdy a jen tu a tam nechal nějakou z nich na očích náhodnému pozorovateli dole déle než pár vteřin, mrazivý severák kvílel mezi střechami jako nezvedené malé děcko. Všudypřítomný bledý opar by bezpochyby skryl i celou ko??skou karavanu, natožpak obyčejného nenápadného poutníka v plášti – ovšem těch se tu vyrojilo požehnaně.
Hostinec „U Hladové lišky“ líně pospával v podzimním večeru. Rudolící výčepní za pultíkem znuděně pozoroval prázdné lavice, jejichž jednotvárnost narušovala pouze malá, zato intenzivně debatující společnost v nejtemnějším rohu. Několik černě oděných osob s kápí spuštěnou do čela tak, že nemohl rozeznat, zda jde o muže či ženy, tam cosi zaujatě probíralo; jakmile se však přiblížil k doslechu, okamžitě umlkali a častovali ho velmi výmluvnými pohledy. „Ale co.“ ??ekl si klidně. Upřímně, nezajímaly jej ani tak tváře podivných hostí, jako spíš jejich měšce – a ty se zdály plné zlata.
„Ještě něco, pánové?“ otázal se hostinský nesměle. Přece jen, obchod zůstává obchodem. Jedna temná postava se mírně pootočila, místnost rozšuměl hluboký zastřený šepot: „Jste velmi laskav, pane, jenže si nemyslím, že byste s námi měl po zbytek večera co do činění. Když to tak uvážím, vlastně vám nic nebrání jít domů, jestli rozumíte-“ Muž zalovil v hlubinách tmavého obleku, vytáhl kožený váček a s zachřestěním jej odhodil před zaraženého hospodského. Tím považoval celou záležitost zjevně za vyřízenou, obrátil se totiž zpátky ke svým společníkům, očividně nevnímaje poplašené koktání díků, jako: „Služebník, pane,“ či „Jak je vznešenému pánu libo-“. „Zavřete za sebou!“ houkl za mizejícím tlouštíkem ještě.
Skupinka vyčkávala, až dozní spěšné kroky. Kdosi vstal, nepatrně poodsunul okenici a zahleděl se do venku panujícího šera. „Už jdou!“ vykřikl tlumeně po chvíli. Odstartoval tím všeobecnou paniku: atmosféra v lokále neuvěřitelně zhoustla. V nastalém dusivém tichu se hrůzně rozléhal každý sebetišší zvuk, takže těžké údery do dveří působily dojmem popravčí sekery dopadající na špalek. Chlapík, který předtím vyhlížel z okna, teď nejistě zamířil otevřít. Fenwick ho neznal, setkal se s ním poprvé až před dnešním sněmem. „Nechtěl bych být v jeho kůži,“ napadlo ho.
Staré panty nepříjemně zavrzaly a otevřely výhled na výhružný zástup postav v tmavě červených krátkých pláštících. „Jste očekáváni.“ Hlesl ten, co je pouštěl dál, ještě než se Cerebdon u stolu hbitě ujal slova. „Vítejte…ehm…přátelé,“ začal rádoby slavnostně. Už jen tato slova dala vyniknout nádechu dávné nevraživosti, panující odjakživa mezi chudšími Stíny a velmi movitými Rudými. Ta se ovšem zviditelnila v plné šíři odpovědí mohutné osoby v čele příchozích: „Jen to s tím nadšením nepřeže??te. Nepřišli jsme si sem s vámi popovídat u čaje, na to máme jiná místa i lidi.“ Červená garda mezitím prošla dovnitř. Čítala asi dvacet členů, tedy zhruba dvakrát víc, než Cerebdonův konvoj. Fenwickovi také neušly nenápadně maskované meče houpající se u boků tajemných postav.
První si židli přitáhl ten, jehož Cerebdon prve oslovil, ostatní zaujali místa kolem něj. Svíravé mlčení narušili, až když jim připadalo opravdu neúnosné. „Jak jistě všichni víte,“ promluvil vůdce Stínů znovu, „sešli jsme se tu, abychom projednali vzniklou situaci –“ než však stačil dokončit větu, přerušily ho nekontrolované výkřiky spolu s vzrušeným šumem, naznačujícím, že právě potvrdil zprávu, která všechny děsila už od dnešního rána.
„Tak je to pravda?“ ozvalo se ze zadní řady. „Vážně je pravda, že náš předseda… že Černý Páv je… že umřel?“ Ten výkřik proťal vzduch jako blesk z čistého nebe. Zraky všech se náhle opět upíraly na Cerebdona, jako by očekávaly zamítnutí nebo alespo?? vysvětlení. Ten ale jen těžce vydechl a odhodlaně pokračoval dál. „Jak jsem říkal, nastala velmi zvláštní situace. Pochybuji, že by s ní kdokoliv z nás počítal. Pokud ovšem…“ – na tomhle místě se zarazil a zasmušile se rozhlédl – „ Pokud ovšem předpokládáme, že smrt Mistra Cechu byla skutečně pouhá náhoda.“ Nad stolem se rozhostilo ticho, výraz ve tváři mluvčího druhé strany ale nevěstil nic dobrého. „Chceš snad naznačit,“ opáčil jedovatě skrze pevně sevřené zuby „že by byl někdo z nás, ctihodných, uznávaných občanů Velkého města (zuřivě mávl kolem sebe), schopný byť jen vztáhnout ruku na osobu v jeho postavení? Chudoba ti zakalila zdravý rozum, jestliže obvi??uješ mé přátele z úkladné či dokonce přímé vraždy!“
„To netvrdím.“ Odvětil Cerebdon pevně, brevurně krotíce svou zlost. „Jenže i ty musíš uznat, že by k tomu měli rozhodně mnohem lepší důvod i předpoklady, než my, co žijem??? v chudobě, nemyslíš?“ Oponent v krvavě zbarveném hávu se prudce postavil, podporován výhružným mručením své družiny. „Ž??DNÝ UBOHÝ ŽEBR??K N??S TU NEBUDE UR??ŽET !!!“ zařval nepříčetně. „Uklidni se, Astarane, prosím tě,“ mírnil ho zsinalý Cerebdon s křečovitým úsměvem, dávaje přátelům příklad. „Zapomínáš, že podle Zákona jsou si všichni právoplatní členové Zlodějského Cechu rovni – tudíž mez námi neexistuje nic takového, jako ,ubohý žebrák???. Koneckonců, co ty víš, třeba už zítra přejde správcovství Kasy na Stíny – a Rudí utřou nos.“ Zmínka o věčně palčivém tématu financí rozlítila Astarana ještě víc. „Tu to máme!“ zaječel. „Tak o to vám jde! Naši špinaví malí kamarádíčkové by se rádi dostali ke korytu, proto na nás honem svalují vinu za zločin, který patrně spáchali oni sami! Ale to ti neprojde, chlapče, tohle ne. Pojďte, pánové.“ Obrátil se na své přívržence. „Tady jsme skončili. A co uděláme s tímhle-“ dodal směrem k Cerebdonovi, „to si ještě hodně dobře rozmyslíme.“
Fenwickovi už hodnou dobu vřela krev v žilách. Chystal se přítele bránit, ale ten ho zarazil: „Mlč! Však oni na to dojedou,“ vysvětlil, když zachytil jeho nechápavý výraz.
Tmavorudý průvod mezitím vypochodoval ze dveří, plivaje potměšilé urážky jako jed. Ještě zvenku zaznívaly jejich pobouřené hlasy plné nabubřelosti a zášti. Už podruhé toho večera zůstal klan Stínů osamotě.
Mladý vůdce spokojeně obhlédl stůl. „Tak to by bylo,“ zasmál se nečekaně vesele, čímž na sebe opět přitáhl pozornost ostatních. „Pravidlům Zákona jsme učinili zadost. Rudí se klidně mohli zúčastnit, což nám pár svědků určitě potvrdí – i to, že nakonec odešli dobrovolně…“ Fenwicka prostá genialita tohoto plánu rozesmála také. Chytře to navlékli, to se musí nechat. Podle Ustanovení Cechu Zlodějského v Královském Městě, řečeného Zákoníku, totiž nesměl nikdo pořádat schůzi bez vědomí či účasti nadpoloviční většiny celého společenství. V praxi to znamenalo, že oficiální schůzky iniciovali téměř výhradně daleko početnější Rudí (a na těch zástupce Stínů rozhodně nevítali s otevřenou náručí.)
„No, možná je načase konečně vyklopit to, kvůli čemu’s nás dneska budil ve dvě ráno, Cerebdone.“ Pobídl Fenwick kamaráda rozjařeně. „Nebo nás taky všechny pourážíš a pošleš pryč?“ otázal se a celkem zdařeně napodobil Astaranův rozhořčený kukuč, což vyvolalo obrovskou salvu smíchu. Jen Cerebdon zvážněl. Dal se do řeči, ale jeho předchozí sebejistota jako by zmizela spolu s nevítanými hosty. „Jenže ono toho zas tolik k vyprávění není. Vlastně se ví jen to, že Černý Páv někdy před třemi týdny- prostě zmizel. Prý ho naposled viděli tady, u Lišky. I my jsme ho tu tenkrát potkali, pamatujete?“ Fenwick zadumaně kývl. Toho večera to trochu přehnal s vínem, takže si souvislosti vybavoval jen velmi obtížně. „Vidíte, to je další divná věc. Nikdy předtím ho tu neviděli, tohle zřejmě není místo pro lidi jako on, ne? Od té doby se po něm slehla zem. Vynechal poslední tři srazy Rudých (a všichni dobře víme, že nikdy nenechává Astarana bez dozoru), služebnictvo už na něj téměř zapomnělo a slavná Lurtea o něm slyšela naposled dva dny před zmizením. Práce se mu hromadí, překupníci ztrácí nervy. Takže ať tak či onak, musíme se smířit s tím, že tu není – a zařídit se podle toho, než ztratíme všechny dodavatele i příjemce. Navrhuju hlasování,“ zakončil svůj monolog a začal zkoumat dřevěnou desku stolku.
Členové řádu Stínů setrvávali v zamyšleném tichu. Po chvilce zvedl jeden z nich, starý Nenneo, prošedivělou hlavu. „Dávám hlas tobě, Cerebdone. Jestli nás má někdo vést, tak jedině ty,“ zachraplal stručně. Další se k němu připojili vzápětí. „I já!“ „Já taky!“ znělo ze všech koutů. Cerebdon si opět stoupl, aby všem nervózně poděkoval, jeho koktání však zaniklo v nově obnoveném živém hovoru. „Končím schůzi!“ houkl nakonec a natáhl se pro svůj opasek.
* * * * Lezavé mrholení zvolna skrápělo kamenné dláždění šedých cest. Po teple útulně vřelé hospůdku působily Attuialské ulice plné přízračně bílé kašovité mlhy opravdu obzvláště sklesle a nevlídně. Fenwick si přitáhl tenký pláštík blíž k tělu, zima jím přesto doslova třásla. Zrychlil tempo, aby se alespo?? trochu zahřál: kráčel potemnělými průchody i opuštěnými náměstíčky, odkudsi zaznívalo vzdálené šplouchání řeky. Mrtvá, ponurá tma mu nebránila dál pevně směřovat podél jejího proudu až k malým prkenným chýškám za mostem. V jedné z nich bydlel.
Zaposlouchal se do šumu větru. Snad se mu to jenom zdálo, ale před chvilkou by přísahal, že za sebou slyší nějaký šramot. A zase! Nezastavil ani nezpomalil, jestli ho někdo sleduje, vzbudilo by to předčasně podezření. Jen ztišil dech a napjal uši. Teď! Mezi jednotlivými poryvy vánku zřetelně rozpoznal lehké šouravé krůčky. Hlavou mu prolétlo několik nápadů najednou. „Jen počkej,“ pomyslel si. Klidnou chůzí překonal ještě tři postranní uličky, teď se před ním vinulo dlouhé nábřeží. Náhle prudce zabočil do průjezdu po levém boku. Proběhl tudy na jakýsi dvorek, rychle se přehoupl přes nízkou zídku, seskočil a hnal se dál : důvěrně známá široká ulice, kterou právě pokračoval, ústila po pár metrech do kruhové křižovatky. Vedlo odtud několik bočních cest, zvolil bleskurychle tu druhou zprava. Klusal jen ještě chvilku, než ho šplouchání vln upozornilo, že se právě malou oklikou dostal kousek od místa, kde před pár minutami sešel z trasy. Upřeně pozoroval oblaka mlhy před sebou. Ten někdo tam pořád ještě stojí, napovídal mu šestý smysl – neodolal pokušení se o jeho správnosti přesvědčit. Vykročil tedy pomalu, opatrně. I pírko klesající v parném létě na udusanou zem by nadělalo víc hluku, než jeho obratný pohyb. Od onoho průchodu, vedoucího na dvůr, jej dělilo sotva pár kroků, když se před ním náhle vynořila temná silueta otočená zády. Vlastně do ní málem vrazil, tak ho její existence překvapila. Sám sobě v duchu vynadal. Měl by si víc věřit.
Pravou dlaní nahmatal rukojeť dlouhé dýky u opasku, prokřehlými prsty ji pevně sevřel. Přikrčil se jako dravá šelma těsně před výpadem. Ještě krůček… kousíček…
Vzápětí obrovskou rychlostí skočil vpřed. Strhl záhadnou postavu k sobě, zvrátil jí hlavu a přiložil blýskavé ostří k obnaženému hrdlu. Druhou rukou okamžitě zakryl ústa lapající po dechu.Velmi hbitým reakcím ho naučila léta zlodějiny, ani ta však nedokázala umenšit jeho údiv, když zjistil, že se mu před nosem rozlévá záplava dlouhých hustých dívčích vlasů. Otočil chycenou drsně k sobě, navzdory tmě zahlédl nesmírně pohledné rysy obličeje. „Kdo jsi?“ zavrčel věcně, „ A proč mne sleduješ?“ Zajatkyně hned neodpověděla, proto s ní velmi nevybíravým způsobem zatřásl a dotaz zopakoval: „Neslyšela jsi? Co tu chceš?“ Nepřipadalo mu, že by dívka pociťovala sebemenší náznak strachu. Naopak, i přes vypjatost situace působila klidně, pravidelný tep krve v jejích žilách dokonce tišil i Fenwickovo rozrušení. Myšlenky v hlavě mu prudce zavířily, když konečně promluvila. Celé jeho tělo propadalo hluboké únavě, slyšel, jak hovoří jemným, lahodným hlasem – znělo to spíš jako zpěv – nevnímal vůbec význam toho, co říkala… celou duší zatoužil poslouchat ten nádherný hlas věčně, nechtěl už nic jiného než spát… Podzimní mlhu okolo vystřídala nepřirozená temnota, která postupně ukrajovala prostor i čas. Vzduch kolem ztěžkl, snášel se dolů v barevných kruzích nahrazován příjemně pronikavou vůní, ovíjel se kolem nohou neznámé, tyčící se vzhůru jako útlý strom s velmi bohatou korunou. Shlížela na něj očima jasně planoucíma, žhnuly tak, že osvítily celou její drobnou tvář: ostrou bradu, špičatý nosík i vlnitou ohnivě rudou kštici nad bělostně hladkým čelem. „ Laia, bohyně světla,“ vydechl slastně, než ztratil vědomí úplně.
no prostě super: Hawranno, píšeš nejlíp (pro mě:-)))